Ženy u oltáře. Nikdy?

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Jaká je a jaká byla role žen v církvi? Dnes se ženy, protože nemohou být svěceny, ocitají mimo církevní hierarchii, která sestává pouze z vysvěcených osob. Ale bylo tomu tak vždy? Na tuto otázku hledá odpověď kniha "Ženy u oltáře. Nikdy?" Autor zahrnuje do debaty umělecké předměty z období od třetího do šestého století, na kterých se objevuje nová ikonografie Matky Boží. Kolem roku 400 vznikají znázornění, na nichž má Marie maforium, těžký závoj vdaných žen a vdov. Na jiných zobrazeních zpod jejího pláště vystupuje štola. Na základě srovnání s dalšími díly i s dobovými texty lze dojít k závěru, že se z maforia a štoly stal liturgický oděv. Do nové ikonografie Matky Boží by se tak promítly atributy vysvěcených žen, které po krátkou dobu patřily do hierarchických struktur církve, a míněná znázornění Matky Boží by tak vyjadřovala, že tyto ženy byly pod Mariinou ochranou. Společenská situace se však rychle měnila a během šestého století ženy podíl na moci v církvi ztratily. Jejich působení se omezilo na život v klášteře. Zobrazování Matky Boží se štolou a maforiem však přetrvalo a dnes se nabízí jako cenný dokument pro studium postavení žen v pozdně antické církvi. Z knihy vyplývá, že ženy – ať už byly nazývány jáhenky, kněžky či zasvěcené vdovy – měly v hierarchii pozdně antické církve své místo....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400612/big_zeny-u-oltare-nikdy-IXA-400612.jpg 53
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Ženy u oltáře. Nikdy?

Kniho.mol.ka
11.10.2020

Dovolím si citovat úryvek, který vystihuje obsah knihy úplně přesně:
"Zamýšleli jsme se nad vizuální tradicí, která zobrazuje Matku Boží jako (za)svěcenou ženu. Tato ikonografie se v pozdní antice dle všeho stala vyjádřením toho, že Maria je ochránkyní (za)svěcených žen a zárukou jejich role v církvi. S odstupem půl druhého tisíciletí však víme, že tato nebeská ochrana "nestačila", a s výjimkou periferií mohly mít ženy pouze roli řeholnice (většinou v klauzuře). Skutečnost, že obrazy Marie v liturgickém oděvu přetrvávaly i poté, nás vedla k otázce, proč a jak byly ženy ze sakrálního prostoru vytlačeny. Srovnání s jinými náboženstvími ukázalo, že v patriarchálních společnostech muži většinou ovládli, dříve či později, i doménu liturgie. Tak tomu bylo i v případě křesťanství a na vymizení žen z veřejného života církve tedy, zdá se, nese vinu společenské a kulturní prostředí, ve kterém se křesťanství šířilo. Jistým paradoxem a ironií osudu zůstává fakt, že ve světě, ze kterého svěcené ženy zmizely, se stalo kanonickým právě zobrazení Marie-orantky se štolou. Toto zobrazení v sobě nese paměť na epizodu dějin, v níž ženy na krátkou dobu byly součástí církevní hieararchie a měly přístup ke službě u oltáře."