Žena prchá před zprávou

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Ora vypráví o lásce ke dvěma mužům, o zlosti a něžnosti, zoufalství a vášni, o synovi Oferovi, který se přihlásí jako dobrovolník do armády přímo do válečného konfliktu v Západním Jordánsku. Ora doufá, že se jí podaří začarovat hrozící nebezpečí tím, že o synově záměru řekne svému kamarádovi Avramovi, někdejšímu účastníkovi Jom-Kippurské války. A také tím, že se stane nedosažitelnou pro špatné zprávy, nedosažitelnou pro děsivé zvěsti. Ale zlé zprávy si adresáta vždycky najdou…...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151589/zena-prcha-pred-zpravou-TeV-151589.jpg 4.451
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Mladá fronta
Orig. název

Iša borachat mi-bsora, 2008

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (14)

Kniha Žena prchá před zprávou

Přidat komentář
momo01
24.12.2020

Dlouhé pomalé a bolestné čtení příběhu, ve kterém se děje vzhledem k rozsahu knihy překvapivě málo. Styl psaní je lyrický, autor popisuje emoce a spletitost mezilidských vztahů a skvěle vyjadřuje nejvnitřnější myšlenky a obavy matky jejíž syn se jako dobrovolník účastní válečného konfliktu. Opravdu nemůžu říct, že jsem si čtení užila, přesto jsem ji nemohla nedočíst. Přesně tohle Grossman se mnou umí, není mi příjemné, co čtu, ale když jeho knihu odložím, musím na ni myslet a potřebuji se k ní po odmlce vrátit. Souhlasím s Broskev28: kniha je to hodně těžká, vahou i obsahem.

Petra21
19.07.2019

Přečíst tuto knihu znamená vydat se zároveň s Orou na její cestu úniku; sbalit krosnu a jít, stále dál, naslouchat jejímu vyprávění, přijímat tíhu lidských osudů, pochopit její komplikovanou rodinnou situaci. Až zjistíte, že jste na konci té cesty - dlouhé i krátké zároveň. Kdy víte, že už nikdy nic nebude jako před tím. Díky Davidu Grossmanovi za útěšnou lyrickou povahu textu, až snové a laskavé vyprávění hrůz, které přineslo... smíření.


broskev28
26.08.2018

Komentář cessy říká vše, co bych snad chtěla napsat. Nejtěžší kniha mých letošních prázdnin, a to zdaleka ne pouze ve smyslu fyzikálním. Četla jsem ji téměř dva měsíce a občas jsem nevěřila, že autorem je muž. Po knihách, které zastávají buď jednoznačně izraelské stanovisko, nebo výhradně palestinské, resp. arabské, byla tahle "obojetná" záležitost velice lidská.
Chtěla bych se do Izraele podívat a projít si cestu, kterou absolvovali Ora a Avram; její popis je úžasný. Ale určitě bych tam nechtěla žít a vychovávat své děti. Jenže když o tom přemýšlím: dnes existuje mnoho zemí, kde můžete ze dne na den přijít o své milované kvůli nenávisti, rasové či náboženské nesnášenlivosti. Takže oprava: žít v zemi svých předků a určovat si způsob své existence i za cenu, že riskujeme životy, to určitě má smysl.

Alma-Nacida
23.08.2018

Tak to bylo hodně trýznivé. Myslím, že není dobře vědět ještě před tím, než začnete číst, že dobré konce se v tomto případě konat nebudou. Nebylo to pro mě, mámu čerstvě dospělého syna, lehké číst. Připomnělo mi to drsné chvíle, kdy mě okolnosti doháněly k tomu, říkat si věci jako: Jestli se začne vařit voda, než v rádiu skončí písnička, dopadne to dobře. Ach jo. Tahle kniha bolela.

Acamar
30.06.2018

Soukromá vzpoura izraelské ženy a matky Ory, která se dále odmítá účastnit na realitě života v Izraeli, kde bytosti, které vypiplala a miluje, spolkne vojenská mašinerie nikdy nekončících bojů. I za cenu odcizení manžela a synů. A zároveň jakási symbolická, rituální pouť, jíž věří, že jejího syna ochrání...
Děj obstarává jen proud vzpomínek na všechny hlavní muže jejího života, vyprávěných jejímu společníkovi na cestě. Kniha je nabitá emocemi, plná lásky i smutku, ztrát, hravé fantazie, působivě malující obraz všední reality života v této zemi . Neustále se proměňující pocity, chaoticky a těkavě se prolínající okamžiky vzpomínek na různé životní etapy i současnost, to vše vytváří dojem něčeho velmi živého až rtuťovitého, jako neklidná řeka.
Přestože mým literárně-chuťovým pohárkům její forma vždy a ve všem naplno nesedla, je to velmi silná kniha, výrazně osobitá svou formou a schopná vzbudit silné emoce a zanechat brázdy v paměti...na takové se nenaráží zas tak často.

Sahalea
24.07.2017

Někdy slova nestačí

000nugatovej
25.03.2017

Čím to je, že i při druhém čtení na mne tato kniha tak zapůsobila?

Vlastně hned od začátku.
Od začátku?
Ano. Od té „rozhlasové hry“.
Rozhlasové?
Ano. Je tma. Jen hlasy.
Již tady se setkáváme se třemi hlavními postavami, již tady se rodí jejich komplikovaný vztah.
A motiv rozhlasové hry se pak v knize několikrát opakuje. A pokud se seznámíme s fakty z Grossmanova života, tak zjistíme, že se tu objevuje jedna z paralel mezi hrdiny knihy a jejich autorem.

A další (hlavní) paralela? Stejně, jako se Ora snaží svého syna ochránit tím, že svým vyprávěním znovu buduje svůj rodinný život, stejně tak se Grossmann snaží ochránit své syny tím, že píše tuto knihu. Ora se mu podobá i svým postojem. Přes všechnu svou křehkost, přes všechny nástrahy nepodléhá nabízejícímu se černobílému vidění složité izraelské reality, naopak je silná tím, jak straní lidskosti a lásce, a tedy životu. Jejímu postoji přitaká zurčící a bzučící příroda galilejských hor i fenka, která jako by k Oře přiběhla z jiné Grossmanovy knihy (Mít s kým běžet).

Ora je ve svém postoji důsledná ve vztahu ke svým čtyřem mužům, ale i k jiným lidem, třeba k arabskému taxikáři Samimu nebo pediatrovi, kterého potkává s Avramem při svém úprku/putování. Svůj postoj dává zřetelně najevo, třeba když se umanutě podivuje, jak mohl její tolik milovaný syn zapomenout na uvězněného starého Palestince. A to je vlastně poslední Orou vyslovená vzpomínka.

A po ní v českém vydání následuje dlouhé ticho, mezera v textu. Jde tu o vadu vydání, nebo to tak autor napsal? Ostrý střih v ději, budiž, ale to nečekané bílé místo následující na téměř dvou stranách knihy, v níž doposud na 560 stranách plynul text bez přestání stále dál? Pravda, jistá analogie je 100 stran dříve, kde prázdné místo nechává za svým textem v Ořině zápisníku putující lékař. Ovšem Ora má potřebu tu prázdnotu zaplnit svými a Avramovými slovy. (Jak to tedy je? Chyba vydavatele či záměr autora? Odpověď by nám asi daly překladatelky, mimochodem i díky jejich práci je kniha tak kvalitní.)

A když konečně začne čtenář přes všechny pochybnosti a přes všechnu Ořinu zoufalost a bezmoc věřit, že ten její iracionální pokus zachránit svého syna, bude úspěšný, vstupuje do knihy Grossmanova informace o tragédii v jeho vlastní rodině. Tím, že se stala součástí románu, ovlivňuje jeho vyznění, ale zároveň se sama stává literaturou. A literatura přece už od dob Gilgaméše zajišťuje nesmrtelnost.

puml
02.11.2016

Velmi dobrý román. Pěkně to vystihuje komentář Paula Austera na zadní straně obálky. Grossman je autor, který v Oře takřka dokonale psychologicky vykreslil "současnou" izraelskou ženu ve středních letech se všemi rozpory, které ale nabírají časem na síle až se z nich stanou situace tragicky měnící osudy lidí. Ten neustálý strach Ory o syna Ofera. Je to takové až tělesné psaní. Závěrečný dovětek autora navíc jen potvrzuje až osudovou autentičnost románu.

Často slyšíme o konfliktu mezi Izraelci a okolními státy, potažmo mezi Židy a Araby, ale jedná se spíš o výčet "anonymních" dat. Grossman předkládá konkrétní příběh izraelské ženy-matky Ory a její rodiny, s jejími touhami i bolestmi, s její sílou jít dál a snažit se porozumět a pochopit složitou minulost a přítomnost, sebe a ostatní, snad dosáhnout i jakéhosi smíření. -

1