Zemřel hrdina

Sarkasmus v této knize dosahuje neuvěřitelných rozměrů, zvláště v té vztahové (civilní části). Ve válečné části nastupuje cynismus – i když tady se drží jistých uvěřitelných mantinelů. Jako čtenář se v autorově odkazu příliš nevyznám, respektive jeho dílo vyznívá tak, že v životě o nic nejde.

Tohle čtení skoro až fyzicky bolí. Aldington je nemilosrdný a jeho sarkasmus a kritika oné “staré dobré Anglie" je až k nesnesení. Jako vždy, když vám berou iluze. Proto je tato kniha mimořádná. Ostatně autorovi a celé jeho generaci vzala iluze válka tím nejbrutálnějším možným způsobem, tak se není co divit. Jde to na dřeň.

Hodně dobrý válečný román. Sice ne tak vynikající, jako Na západní frontě klid (tomu se skoro vyrovnají až některá díla ze druhé světové války), ale pro mě paradoxně velmi otevřený popis anglické společnosti prvních dvou desetiletí dvacátého století. Řadu věcí jsem zpětně pochopil, když jsem si přečetl Dějiny anglického národa od historika Paula Johnsona, leccos mi hodně korespondovalo s Galsworthyho Forsyty. I Aldington se osobně války zúčastnil, utrpěl zranění a navíc podle posledních výzkumů trpěl po celý zbytek života postraumatickým syndromem. Patřil tedy zcela právem k oné "ztracené" generaci, v jeho případě to rozhodně nebyla póza a paradoxně, platí na něj slova ze závěru Remarqueova Na západní frontě klid. Když jsem knihu četl poprvé v mládí, vkrádala se mi do hlavy čím dál tím víc myšlenka, jak je nám Středoevropanům anglosaský svět, mentalita, myšlení, vnímaní světa kolem i zvyky cizí. A poměrně častá četba další anglické a částečně i americké literatury mně v tomhle dojmu utvrzovala a utvrzuje čím dál tím víc.