Země ztracenců a prokletých

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kdysi jsem říkala o pohraničí, že je to umlčený kraj. Vyrůstala jsem v takovém chyběly mi zdejší písničky, pověsti, stará jména kopců okolo. Když jsem se přistěhovala na Ašsko, nabyla jsem dojmu, že tahle krajina přidušeně sténá, plná bolesti a temných stínů. Z obyčejných a všedních drobností se rodily příběhy, někdy hravé, jindy kruté. Jsou hororové, syrové, vzešlé z mých pocitů, třebaže doslovně se žádný neudál, žádný z mých hrdinů a hrdinek tu nežije a nežil. Pouze jim podobní. Kdokoliv by se tedy chtěl poznat a zlobit, že o něm cosi ošklivého vymýšlím, hluboce se mýlí. pouze nahrbený stín staré ženy občas projde kolem našeho domu a mlžným oparem zamíří ke tmavému obrysu stromů nad hřbitovem....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/394942/big_zeme-ztracencu-a-prokletych-hur-394942.gif 4.45
Nahrávám...

Komentáře (3)

Kniha Země ztracenců a prokletých

Morbidus
05.08.2020

Povídky v této sbírce spojuje jejich zasazení do oblasti Ašska a jsou psány s velkým citem pro jazyk, se znalostí lidských povah a s jistou mírou poetičnosti. Je úplně jedno z jakého koutu naší země (či planety) pocházíte, ty příběhy vás totiž do dané krajiny prostě vtáhnou. Popravdě, kniha mne velice mile překvapila, neboť jsem dříve od autorky četl několik povídek v jiných horrorových sbírkách - a některé mi sedly a jiné zase nepříliš.
Zde však vynikly všechny a potěšující je, že kvalita příběhů příliš nekolísá, jak bývá u povídkových knih zvykem. Naopak, jednotlivá vyprávění si drží svou úroveň, přičemž jsou doslova nabitá emocemi. Do mého vkusu se nejvíce trefil povedený příběh se sympatickým názvem Elixír. Naopak nejméně mi (i přes silné téma) sedla povídka Pod podlahou.
Doporučuji všem, kterým chybí horrorové příběhy z české země (a vlastně i obecně).

kristina6651
14.05.2019

Sbírka temných povídek - silně čtivo o hrůzách v nás samotných a o českém pohraničí, kde se může stát skoro vše.
Některé příběhy mě zasáhly... až moc.


eraserhead
03.02.2019

Už před takřka 17-18 lety mě povídky Anny Šochové až uhranuly. Šochová má totiž jeden skvělý dar. Píše horrorové povídky, skvělé horrorové povídky, ale ač ty povídky obsahují horrorové propriety, postupy, scény, zápletky, bytosti apod., ten strach, hnus, nepříjemno a prostě klasické horrorové mrazení vycházejí spíše z "pouhého" vykreslení reality oněch příběhů, skutečné reality své doby a místa. A to je prostě úžasné. V jejích povídkách se objevuje zvláštní hmyz, neobyčejní slimáci, kouzelné panenky, duchové, mutantní monstra, tajemné lamí ženy a kdo ví co všechno ještě, a je to všechno skvělou součástí příběhu, ale z toho vás zase až tak moc mrazit nebude, mnohem více vás bude mrazit z úplně obyčejných lidí, jejich vztahů a situací. Brrr... Tohle jen tak nikdo nedokáže. Šochová dokáže hnus zabalit do nádherného pozlátka, dokáže z hnusu udělat přednost své tvorby, přesvědčit vás, že největší strach nahání realita, nic krutějšího totiž není. Její postavy prostě žijí a vy, naneštěstí, spolu s nimi, vedle nich, ve stejných místnostech, na stejných místech, spolu s nimi prožíváte jejich zážitky. AUTOBUS, STARÝ HŘBITOV, POD PODLAHOU, PANENKA, NĚCO MI DLUŽÍŠ a hlavně SLADKÉ TAJEMSTVÍ, to jsou prostě skvělé příběhy.