Země mnoha jmen
Josef Čapek
Po zemětřesení se z Atlantského oceánu vynoří nová, panenská pevnina, do níž lidé začnou vkládat naděje, neboť ji považují za budoucí utopii, oproštěnou od konfliktů starého světa. Boháči a státníci si však takové sousto nechtějí nechat ujít a spory o rozdělení nové půdy vyvrcholí válkou. Poté se ostrov, kterého lidé nebyli dosud hodni, ponoří znovu do hlubin. Myšlenkou díla je (kromě poukázání na naši nepřipravenost pro utopii) snaha ukázat, že nemá smysl ohlížet se za vybájenými pevninami (například za Amerikou), když je v silách lidí proměnit v lepší svět svou vlastní zemi.... celý text
Přidat komentář
Znovu - přečtete si Čapka, kteréhokoliv z bratrů, a řeknete si: Jak trefné, To sedí, Nadčasové, atd atd. A znovu - skvělé. Scéna se Sandwichmany, jejich výkřiky a Dollarsonem byla špičková.
Autorovy další knížky
| 1956 |  Povídání o pejskovi a kočičce |
| 1972 | Devatero pohádek |
| 2004 |  Ze života hmyzu |
| 1964 | Stín kapradiny |
| 1997 | Kulhavý poutník |
Kniha Země mnoha jmen je v
| Přečtených | 19x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 8x |
Chtěla jsem rok 2020 zakončit něčím velkolepým. Něčím, co mě určitě zasáhne. Díky Městské knihovně v Praze a jejich digitalizaci literárních děl jsem se mohla seznámit trochu blíže s tvorbou Josefa Čapka. Divadelní hra Země mnoha jmen z roku 1923 mi vzala dech. Je to příběh o... no, vlastně o všem. Nadčasový, jak je u bratří Čapků zvykem. (Mimochodem, nejspíš bych nepoznala, jestli je dílo z pera Josefa nebo Karla.) O nové zemi, nových nadějích, nových vyhlídkách. O lidské povaze. O válce. O prozření. O tom, jak jedinec může využít dav. O tom, jak dav může podlehnout myšlence kohokoliv, je-li dobře prezentována. Hodně jsem v tom viděla paralely týkající se kolonizace Ameriky, zlatých horeček, první světové války, "současného" společenského dění... Líbilo se mi poselství, že můžeme náš současný svět proměnit v něco lepšího. Že je to v našich silách, že nemusíme hledat něco nového, nepolíbeného, nedotčeného. Připadá mi to jako dobrá paralela také do mezilidských vztahů, o nichž je ostatně ve hře také "řeč". Člověk své minulosti neuteče. A i když se snaží, nezmění ji a nejspíš ani sám sebe, bude-li se snažit potlačit ji. Myslím, že lepší knižní závěr roku 2020 jsem si nemohla přát.