Zelený satén

Emil VIKLICKÝ (nar. 23. listopadu 1948 v Olomouci) nemá sice s Cliffordem Brownem zas tak moc společného, ale jedna věc ho s legendárním trumpetistou bopové éry přece jen pojí. I on totiž dřív, než se s konečnou platností rozhodl být profesionálním jazzmanem, studoval matematiku. Dokonce to v ní — na rozdíl od svého předchůdce ze zámoří — dotáhl až k vysokoškolskému diplomu. Jenže už před promocí, když se jako stážista přijel do Prahy seznamovat s analogovými počítači, zjistil, že daleko víc mu vlastně učarovalo jamování s Hulánovým Jazz Sanatoriem. Zvítězila tedy muzika. A poněvadž se jí pak měl příležitost věnovat i během vojenské prezenční služby, za níž si v čele Jazzové skupiny AUS VN postupně odvezl první ceny z amatérských festivalů jak v Mladé Boleslavi, tak v Přerově, nenásledovaly u něj po návratu žádné úvahy, zda přijmout existenčně lákavou nabídku z jednoho významného pracoviště, nýbrž rovnou podpis angažmá do rytmiky k vokální skupině Linha Singers. Pak ve Viklického biografii následovalo působení v SHQ, duo s kytaristou Lubošem Andrštem a členství v jeho Energitu, roční stipendium na bostonské Berklee College, vznik vlastního kvarteta i čtyř velice pozoruhodných alb na tuzemských značkách, a v neposlední řadě četné úspěchy v zahraničí, díky nimž je dnes Emil nejen stálým pianistou mezinárodního kvarteta amerického trombonisty Lou Blackburna, ale také častým partnerem finského avantgardního skladatele Jarma Sermily. V ryze jazzové rovině se ovšem i Viklický čím dál hmatatelněji profiluje jako komponista vyloženě osobitého rukopisu, což dokládá i tímto klavírním albem. Otevírá jej ZELENÝ SATÉN, jakási třívětá minisuita, s níž roku 1976 zvítězil v autorské soutěži Monacké konzervatoře. Některé z motivů zmíněné skladby lze ostatně najít i na pantonské edici Mini jazz klub, pro jejíž 6. a 13. pokračování je buď sám nebo s Energitem natočil téhož roku, co se — ověnčen prvenstvím z improvizační přehlídky pořádané lyonským festivalem „vážné" hudby — vrátil z Francie. Také ukázka, nazvaná BLAHÉ PAMĚTI a věnovaná Luďku Hulanovi, existuje v gra- mofonové podobě, a to zásluhou nahrávky SHQ pořízené k 20. výročí vzniku tohoto souboru „živě" v pražském jazz klubu Parnas. Bossa nova MÁVÁM, napsaná původně pro zpěvačku Mirku Křivánkovou a formaci Ornis z Brna, naopak dosud natočena nebyla, stejně jako CACHAREL, za který se jeho autorovi dostalo v Monte Carlu před dvěma léty trofeje znovu — tentokrát za 2. místo. Speciálně pro tento výběr a se záměrnými názvuky moravského folklóru v melodice pak vznikl titul UŽ KONÍČEK PÁDÍ, zatímco BOD MRAZU se zrodil na objednávku výtvarníka Adolfa Borna pro jeho film Imago. Také JESTŘÁB je znám z Viklického snímků: konkrétně z LP V Holomóci městě, odměněného Cenou Supraphonu za rok 1978. Mimochodem sólo uvedené na této nahrávce je zde zpracováno formou transkripce. Po něm je zařazena harmonicky velmi složitá PROCHÁZKA PO SAN FRANCISCU, jejíž téma improvizačné vyžaduje zhruba tentýž přístup, s jakým se na Gnu High setkáte u Kennyho Wheelera, a konečně další z příspěvků prozrazujících, že fascinace modálním světem je u Emila opravdu typická — totiž JEDNA PRO SESTRU. Ačkoli pochází ještě z dob jeho amatérských začátků a patřila k těm, jimiž tehdy nadchl porotce v Přerově, dočkala se i ona záznamu na desky, neboť si ji pro svůj sampler z festivalu v jeskyních západoněmeckého městečka Balve vybrala tamní etiketa JG Re-kords. A závěrečný OPUS PRO THADA JONESE, výjimečný už tím, že v něm jde o klavírní stylizaci ryze velkokapelového námětu, ten nám zase dává nahlédnout do jiné z oblastí příznačných pro Viklického tvorbu. Do té, kterou rozvíjel už za své spolupráce s big bandem Národního divadla v Praze (Opus ... byl zprvu aranžován právě pro toto těleso), na niž se zaměřil v bostonských seminářích Herba Pomeroye a později také v kooperaci s mnoha dalšími orchestry — od Jazzového orchestru Československého rozhlasu nebo Pražského big bandu až po dnešní Bohemii Bohuslava Volfa.... celý text