Ze starých mýdel

Prvotina přerovsko-pražské básnířky Janele z Liků se pro mě na několik dní stala téměř biblí. Nezakrývám fakt, že jsem sbírkou zcela pohlcena, a proto si dovolím netradiční pojetí předmluvy, která by měla být jakýmsi objektivním vhledem do textů. Zde totiž narážím na problém. Po přečtení sbírky nejsem schopna na ni právě tím objektivním způsobem nahlížet. Neustále se mi vrací obraz dívky, možná Janele samotné, kterak sedí prostovlasá mezi remízky, v dáli jsou roztroušena muka, těžký letní vzduch oznamuje blížící se bouřku. Kolem projíždějí potulní cikáni s prazvláštními povozy, dívka začíná tančit a zpívat. Básně vyvolávající ve mně tyto obrazy jsou inspirovány folklórem, hmatatelným objetím vesnické drsnosti, jež se snoubí a prolíná s jemným dívčím hlasem. Druhým výjevem jest studená sídlištní samota rozprostírající se ve čtyřech stěnách neútulné garsoniéry. Ta samá prostovlasá dívka tančí šedivým holobytem, prstem na okno kreslí vzpomínky dětství. Jiný výjev vzbuzuje strnulý strach ze ztráty bližních, či sebe sama. Nutno dodat, že Janelina sbírka nejsou samostatné básně, ale jedna sálající výpověď. A tak si neodpustím parafrázovat jednu z nezařazených Janeliných básní: „Větřím jak fena s dírou v plotě“, že se sbírka dozajista bude líbit. Alice Prajzentová ... celý text