Zázraky žlutého pláště

30.04.2021

Ačkoli rodák z Kostelní Radouně pan Josef Richard Hradecký (1886 - 1947) napsal svůj spisek Zázraky žlutého pláště (1925) jako dost zdařilou (jakoby) parodii na brak, červenou knihovnu či okultní i fantastické romány, sám svým způsobem autorem šestákových románů též byl: wikipedie uvádí v soupisu jeho tvorby mezi lety 1910 až 1929 bezmála šedesát knih s názvy, které hovoří ze vše. Dary života, Čekatelé štěstí, Domů k sobě, Poklad mladých, atd... Spisovatelem byl Hradecký však bezesporu zručným, takže se mu atributy žánru podařilo do Zázraků žlutého pláště nakoncentrovat snad všechny: figuruje zde znovunalezený sirotek, zhýralý šlechtic Per-Hunter, toužící po zprznění mladé krásky (nepodaří se, ale málem), tajné chodby hradů, (pojaté záměrně silně groteskně), omamný jed, zamilovaný sluha, k tomu zparodovaný Wellsův Neviditelný (tu hraje roli onen žlutý plášť), setkání se satanem, šílený kočovný kejklíř Her-Fox - muž, který umí děsivě otáčet hlavou kolem dokola o 360 stupňů (vzpomeňte na mnohem pozdějšího Vymítače ďábla), který promlouvá se svými loutkami a mučí ukradené dítě... Hradecký však imituje v braku žánr, který zjevně velmi dobře znal a lze předpokládat, že jej tedy i konzumoval se značnou zálibou, protože látku uchopil s něhou a pochopením. Psal - soudím dle názvů jeho literatury - románky podobného zacílení - jenom silněji obohacené o sociální rozměr. Byl synem tkalce a možná tam jsou kořeny proletářského citu, který se projevil i v řadě pasáží Zázraků - například v líčení, kdy brutální podnikatel začíná bourat chalupu opilce Samsona, protože na jejím místě (!) chce vybudovat zbrojní továrnu. Ta však posléze opakovaně vybuchuje, takže podnikatelská euforie se nekoná. - Nejsilnější pasáží knížky je líčení, kdy uprchlý hošík Soter procitá na korbě Her-Foxova kočovného vozu minicirkusu Miracle a nečekanou situaci po procitnutí ze své pozice rozespalého dítěte vnímá dětskýma očima - myslí si, že leží na mrtvolách, které jsou však ve skutečnosti dřevěnými loutkami, vnímá strašidelný profil tváře šilhavého vozky, který mu oznamuje, že on - Soter - bude brzy mrtvým, podobně jako ony loutky. Her-Fox pak začíná Sotera drezurovat. Tady se Hradeckému podařilo vytvořit solidní horor (a nevím, zda též odněkud čerpal inspiraci, nebo příběh uhnětl z vlastní invence. "Zabiju tě, já tě zabiju," zuřil Sot. A právě na to čekal Her-Fox. Toto bezmocné zuření se mu líbilo. Pověsil se znovu celou tíhou na visícího hocha a lámaje mu údy, opakoval s příšernou rozkošností: "Křič víc, tak se mi to líbí, jednou za čas musím si dopřát této zábavy." A když se provazy zařízly do oběti tak, že od tíhy a trhání kůže se prodřela a objevila se krev, která vsakovala do provazců, tu teprve Her-Fox přestal dělati ze sebe na Sotovi závaží. "Teď je čas k práci," prohlásil a začal točiti hlavou Sota do zadu a lámati jeho údy. Chtěl, aby hoch mohl dělati všechny pohyby loutek, jichž údy byly na řemíncích: měl si utírati nohou nos, dávati obě nohy za krk, ruce zakroutiti jako had, aniž se pohnul - Her-Foxovi působilo toto učení velkou radost. Když Sot, úplně bezmocný, zkrvavený a plný děsu i ponížení počal omdlévat, tu teprve kejklíř povolil provazy. A zatímco hoch nemohl již ani křičeti, majitel Miraclu usedl k němu na podlahu vozu a ptal se ho sladce: "Jak se ti daří? Nechtěl bys mi povědět, co bys asi tak dělal, kdybys byl všemohoucím? Myslíš, že bys se o mne postaral tak, abych nemusel se plahočit světem? Co bys udělal?" "Nemusím být všemohoucím. Oplatím ti všecko desetkrát i tak. Jsi hlupákem, že nevíš, na co jedině čekám." - Ukázka by ale neměla navodit dojem, že Hradeckého románek je cynickým příběhem démonického a sadistického zla, spíše se tam střídají nejrůznější nálady, styly a cítění, z nichž vnímám nejvíce jako stále znovu prosvítající jakési dělnické Hradeckého vnímání chudiny, kterou jako jedinou v knize autor takřka neparoduje. Nebýt několika zbytečných explicitních oznámení, kdy autor už v záhlaví kapitoly oznamuje, že se bude jednat o parodii určitého žánru, tak by lehké předlohy od ironizujícího výsledku v podobě Zázraků nebyly vlastně příliš k rozeznání. V knize je ovšem i řada velmi podařených vtipných míst. "Ten chlapík není bez důmyslu," mínil Per-Hunter. "Zmizí v lese, ačkoli tu žádného není. Z toho plyne, že jest nám nějaký les hledati." - Zázraky žlutého pláště jsou bohužel poněkud nesourodou směsicí zábavného čtení na několikerý způsob, za pozornost ale určitě stojí. Paradoxně od četby Zázraků v knize vlastně odrazuje sám autor satirickou promluvou z úst náhle se zjevivší postavy filosofujícího Skeptického literáta: "Zhyne především chytrost, tento nejhorší mor lidstva. Tím zhyne i surovost, prodejnost, otrokářství, noviny a služka chytrosti hloupost, která je vyráběna stále ve větších rozměrech kolportážními romány." - Od Hradeckého jsem nic jiného nečetl, ale rád bych se ještě dostal k jeho trilogii Adamovy děti: Stav, Továrna, Nový svět. Též spis Blouznivci ze Studnic slibuje zajímavý obsah.