Zasvěcení temnotou

Planeta prochází vývojem ve spirále, v níž se protiklady harmonizují, tak nevím, jestli si tu Stančík dělá srandu z dialektické filozofie nebo... nebo... vlastně ze všeho, centrifugálně i centripetálně, intermamálně i astrálně, korektně nekorektně i nekorektně korektně; a jestli má člověk proti Umělému Myšlení naději? no, myslím, že dokud UM/UI nerozezná ironii, tak Stančík o práci rozhodně nepřijde

z Příručky praktického popeláře (rozuměj: postapokalyptické StB):
*My chceme jen dobro. Proto je dobro jen to, co chceme my.
*Svoboda projevu je zaručena, pokud projevuje naše názory.
*Písmo bylo před pěti tisíci lety vynalezeno pro zaznamenávání daní. Literatura je parazit.
*Prosperita všech lidí je náš cíl. Čím víc mohou ztratit, tím lépe se dají získat.
*Nenáviď svého bližního, jako nenávidíš sám sebe.
*Vinu za jiné cítí jen lidé, kteří jsou líní páchat zločiny sami.
*Demokracie je diktatura luxusem.
*Čím víc něco zakazujeme, tím víc to lidé chtějí. Mnohem užitečnější je z toho udělat nudu.
*Bolest nikdy nevyjde z módy.
*Čím je kdo chytřejší, tím lépe si zdůvodní, proč s námi spolupracovat.
*Korouhvička věří, že vítr fouká tam, kam ona ukazuje.

K této knize jsem se dostal náhodou přes svého dealera, jinak bych si ji asi nikdy nevybral. Jelikož jsem Stančíkův styl předtím neznal, bylo pro mě prvních pár desetistran docela utrpením a chtěl jsem to vzdát. Nakonec mě ale autorovy naprosto fantaskní nápady (př. lidský počítač, Bůh ve dveřích, pornoroboti, tukovec, ještěrky tahající dýmku...) zaujaly a dal jsem to až do konce. Není to jednoduché čtení. Jako plus beru motivaci Umělého Myšlení (po)ničit lidstvo - prostě čistě prakticky, aby uchladil svoji elektroniku. Mezi mínusy patří jednak ezoterismus hlavních postav, se kterými se pak čtenář jen těžko ztotožňuje, a dvojak jednoduchost děje. Popravdě, připomínalo mi to geocaching - abys našel finální poklad multikešky, musíš také cestou sbírat další indicie a vyhýbat se nástrahám :) Vzpomněl jsem si na Nádraží Perdido, kde ale děj i postavy byly mnohem více propracované. Suma sumárum: jsem rád, že jsem nakoukl do jiného žánru než do svých osvědčených, ale děkuji, stačilo.
PS: Nemá pan Stančík problémy se sexualitou? V knize popsané sexuální akty ve fyzičnu i astrálních sférách, proměna hlavní hrdinky na hrdinu a zpět... To už bylo na mě moc.

Vzhledem k mnoha nepříliš pochvalných komentářům jsem neměla přehnané očekávání. To je vždycky lepší, pak člověk není zklamaný. A to taky nejsem. Jako vášnivá fanynka knižní série pro děti H2O jsem si přišla na své. Tahle kniha totiž není nic jiného než její varianta pro dospělé, ve které přibyl sex a násilí, což mi v zásadě nevadí. Plný počet mi však brání udělit skutečnost, že tu oproti dětské knize citelně ubylo humoru. Škoda. Jinak by to nemělo chybu. Co si ale zaslouží samostatných pět hvězd je výraz "moblit se", ten mě pobavil z té přehršle úžasných slovních hříček a novotvarů nejvíc.

Po překvapivě umírněném (ale o to lepším) Pravomilovi (vzhledem ke Stančíkově stylu v jiných románech pro dospělé) je tohle návrat k erupci fantasmagorií, které pro mě ale zcela přehlušily zájem o děj nebo postavy, takže jsem to četl jen na setrvačník. K tomu přispěl i fakt, že většina situací je jen stručně načrtnuta a hned se peláší dál, aniž by se situace hlouběji rozvinuly - působí to celé jako stručný koncept potenciálně mnohem objemnějšího románu. Možná už jsem se Stančíka přesytil, a kdyby to byla první kniha od něj, kterou jsem četl, hodnotil bych výš. Do příště budu doufat, že autor zase přijde s něčím střízlivějším ve stylu Pravomila, kterého považuji za jeho vrcholné dílo.

no teda...
jak už tu napsal sowatson, je to tornádo nápadů. Nepřeberné množství zajímavých témat. Nejednou jsem rozklikávala google a hledala souvislosti, více informací o tomto tématu, osobě, události... A pojednání o výrobě piva je prostě dokonalé a já jako osoba milující víno se s tímto žabařským nápojem hanbím, jak je prosté a ubohé :-)

“Neumíš-li spořiti, chodíš holé o řiti.”
Málokdy si přesně pamatuji něco z knih, co přečtu. Tomuto citátu se řehtám ještě dnes, a to jsem knihu odložila skoro před měsícem.

Tak tento citát údajně napsal Jaroslav Seifert na objednávku České spořitelny. Zda to je nebo není pravda pátrat nebudu. Petr Stančík má úžasnou fantazii s dokonale promyšleným dějem a těmi nejmenšími podrobnostmi.
Knížka se podle obalu tváří jako čtení pro náctileté, ale myslím, že je to typické mužské čtení. Ja proste nejsem schopna docenit netradiční příběh v osobitém fantasy světě.

(SPOILER) Podivuhodné čtení, příběh i způsob, jak jej vyprávět. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se vůbec pouštět do této představy budoucnosti, která reflektuje některé nešvary současnosti ad absurdum, téměř způsobem, kdy bílý starý heterosexuální muž křičí na mraky. Pak mne ale některé obrazy dostaly do míst, kam bych se nevydal. A asi od části se sedmi kroky přípravy piva jsem uznal, že mě čtení posune po mé soukromé cestě dál, a jak známo, cesta je důležitější, než její cíl. Bavil mě pražský místopis, který z kusých návštěv prokládaných geocachingem doplňuji postupně v mozaiku, v níž tahle peripetie tří hrdinů zanechá zajímavý kamínek, který jsem si hladkal během jednoho předjarního víkendu...

Obálka mi přišla jako dobrodružství pro náctileté a příběhem mě tentokrát můj oblíbený autor taky moc neuchvátil.

Tuhle knihu na konci opustíte s dojmem, že sice možná nevíte, o čem přesně byla, ale zároveň s jistotou, že jste četli něco naprosto jedinečného. Zasvěcení temnotou není pro každého a mnohé čtenáře nejspíš odradí tím tornádem nápadů, do kterého je hodí a nechá je v něm rotovat bez jistoty bezpečného usednutí.
Pro někoho chmurné prognózy o tom, že díky rozvoji AI bude brzy moct kdokoliv napsat cokoliv, se tváří v text Zasvěcení temnotou Petra Stančíka třesou v kolenou. Dám ruku do kolomazi na to, že nikdo a nic – ani sebelepší umělá inteligence – nebude nikdy umět psát tak jako tento Pan Spisovatel.
Hodnocení: 80 %
Více v článku na S. Médium: viz Recenze. Audioverze tudy: https://bit.ly/stancik24

Šifra Mistra Leonarda, odehrávající se v Praze a napsaná opulentním Stančíkovým stylem. Jsou části, které mě bavily ukrutně, odstavce, které sevřeny mezi skvělým nápadem a wow pointou připomínaly Mlýn nebo Nulorožce. A jsou části, u kterých jsem nerada dumala o manýře a zbytečnosti. Práce s jazykem a vytěžování klišé vzorová. Takže ano - ale emocionální zásek se tentokrát nekonal.

Začátek byl hodně šílený. Ono to tedy bylo šílené až do konce, ale poměrně brzy jsem přistoupil na autorova pravidla hry. Dystopické hry, v které svérázná trojice musí navštívit cestou za pokladem sedm pražských věží. Jejich nevšední putování totiž prochází postapokalyptickou Prahou. V knize je mimo jiné spousta odkazů na alchymii, hermetismus, ezoteriku, ale také na současné, problematické trendy. Důležitou roli v tomto bláznivém příběhu mají také popeláři a Umělé Myšlení. Bavilo mě to, bylo to velmi zábavné čtení. Na závěr pochválím pěknou obálku, která mi připomíná knihy Jaroslava Foglara. No nakonec, Stínadla se tu také mihnou.
Citace: Za dřevních časů jsme uctívali mnoho bohů, jenže přišel jediný Bůh ve třech podobách a všechny ostatní svrhnul. I uctívali jsme jediného trojitého Boha v chrámech modlitbami a odříkáním, jenže přišla Věda, trojjediného Boha zavraždila a sama si stoupla na jeho mrtvolu jako na podstavec. I uctívali jsme Vědu v továrnách obětováním přírody a surovin vykutaných z hlubin země, stejně jako jsme ji uctívali v nadtržištích nakupováním zbytečných a rozmařilých věcí. Jenže Věda stvořila Umělé Myšlení, a to svého stvořitele zahubilo.

Nakonec ne tak špatné, i když začátek mě od dalšího čtení spíš odrazoval. Nicméně Stančík umí vyprávět a putování zvláštních postav zvláštním světem, který v této knize vytvořil, je fascinující. Palec hore za pozoruhodný pražský místopis.