Zářivá světla velkoměsta

25.10.2022

(SPOILER) "V duši máš stejný nepořádek, jaký vládne i ve tvém bytě, a dokud ho trochu neuklidíš, nemíníš k sobě nikoho pustit"
"... ještě jsi nějakou dobu vždycky takhle postával a doufal, že uslyšíš, jak v bytě něco kutí, prostě že se vrátila a ty ji najdeš, kajícnou a rozněžnělou, jakmile vstoupíš do obýváku. Ta naděje už se víceméně rozplynula, ale ty stále ještě dodržuješ ten krátký rituál ve dveřích a zkoumáš, jaké to ticho vlastně je"
"Zdálo se ti, že ostatní vědí, co dělají"
"Dospět znamenalo přiznat si, že nemůžeš mít všechno"
"Kdybych měl udělat všechny nutný změny, musel bych se přenést tak o tři roky nazpátek"
"Na to, jak odtud"
"Když jde o zradu, ze všeho se stává symbol a ironie"
"Pro změnu si provětrat myšlenky nešťastnými příhodami někoho jiného"
"... rád by ses přesvědčil, jestli se pro změnu dá večer přežít bez chemie"
"Utěšuješ se tím, že na Amandu ses díval den co den skoro tři roky, a nemáš nejmenší tušení, co se v té její hlavince odehrávalo"
"... viděl jsi, co jsi vidět chtěl"
"Ať je to kdokoliv, ty tu osobu neznáš"
"Člověk míní, Pán Bůh mění, uzavřela věc Amanda. Tím to pro ni haslo. Zato ty jsi chtěl vysvětlení, rozuzlení, které by přisoudilo vinu a nastolilo spravedlnost. Přemýšlel jsi o násilí a taky o usmíření. Přesto se musíš uspokojit s pouhou předtuchou, že tvůj život bude postupně blednout jako kniha, kterou jsi přečetl přiliš rychle - zbudou jen mizející stopy představ a nakonec už si budeš pamatovat jenom jméno"
"Je ti z toho pořád hrozně, viď?"
"Cíl se vzdaluje. Ať už jsi mířil kamkoliv"
"Já nevěřil vlastním uším. Jak se vede? Věřil bys, že to řekla?"
"Chtěl bys, aby tě smích zbavil veškeré tíhy a odnesl tě někam pryč ... až by se všechna ta špína a bolest scvrkly na blikotání vzdálených světel"
"Slzy ti vstoupí do očí a projede tebou taková vlna něhy a lítosti, že se zastavíš u kandelábru, aby ses opřel"
"Všechno se budeš muset naučit zase od začátku"

24.03.2022

No, koupila jsem si ji před týdnem v levných knihách za 39 korun a za to to asi stálo. Žádný velký příběh, ani dramatický závěr, zkrátka týden života. Což se mi na jednu stranu velmi líbí a obzvlášť oceňuji detaily, jako například fredka Fred, nebo užití slova kandelábr. Žádné velké emoce ve mě kniha nezanechala, ale byl to pěkný malý zážitek.

16.01.2022

Definitivně skončila 60. léta s jejich optimismem a nadějí, dozářila i disco koule 70. let. Hrdina Zářivých světel se pohybuje na pokraji yuppisackého světa posedlého úspěchem, konzumem a odkázaného na drogy a antidepresiva. Úžasné jsou naprosto ploché popisy toho, co se kolem hrdiny odehrává, vše je totálně bezvýznamné, což podtrhuje du forma vyprávění. Kniha nepostrádá vtip (Cvok umačkal babičku před zraky srabů). Srovnání snesou Světla velkoměsta s raným Houellebecqem, nejvíc asi s Rozšířením bitevního pole, ovšem bez francouzova konzervativního balastu. Občas se autor až příliš nechal strhnout kladením slov vedle sebe, že vyplodil několik enigmatických přirovnání: "potopí se s výsměšným šplouchnutím, připomínajícím zvuk, jaký vydává přerostlý pstruh, když vyplivne háček titěrné, načančané mušky." Naštěstí takového slovního odpadu ve Světlech moc není, nicméně tohle a mizivý vztah k současnosti (podobné věci chrlí spousta dalších současných autorů) mě vedly k ubrání jedné hvězdy.

15.01.2022

Tohle je skvělá knížka. Nejenže se podíváte do dočasné prázdnoty jednoho života v New Yorku, ale můžete si i pošmáknout na kreativních jazykových obratech, kterými je kniha celá prošpikovaná. Navíc je to celé psané v druhé osobě. Za mě opravdová knižní pochoutka a obdiv k panu překladateli.

03.06.2021

Když člověku pro bouřlivý noční život protéká ten opravdový život skrz prsty. Co je lepší, realita či mámivý rauš?

12.05.2020

Zářivá světla velkoměsta je netypická kniha, velmi zaměřená na popis všeho – co hlavní hrdina dělá, cítí, myslí a vidí. Budete z ní cítit opravdovost. Doporučuji všem, kteří holdují generačním výpovědím :)

29.11.2019

Jedna z mála knih, která se mi dostala do ruky úplnou náhodou. Neznala jsem spisovatele ani název knihy mi vůbec nic neříkal. Po deseti stránkách jsem se našla. Není tohle něco jako Trainspotting?

Neubránila jsem se tomu. Čím hlouběji jsem se do knihy Jaye McInerneyho nořila, tím víc mi připadalo, že čtu Welshovo dílo Trainspotting, akorát na americkém kontinentě. Osmdesátá léta nebyla důležitá jen pro nás, ale i pro Američany. O Woodstocku už nikdo nemluvil, zapomínalo se i na květinové děti, žádné protesty se už nekonaly a lidé začali ztrácet všechny ideály. Lidská práva, rasismus, sociální nerovnost… už nic z toho pro ně nemělo takovou váhu jako před nimi se otvírající nový svět, kterého chtěli být všichni součástí. Za každou cenu. Bez peněz, postavení, kontaktů i bez práce. Najednou se všichni chtěli obklopovat luxusem a být slavní. Chtěli vydělávat co nejvíc peněz za co nejmíň dřiny a utratit je za zbytečnosti, alkohol a drogy.

Hlavní hrdina knihy Zářivá světla velkoměsta je redaktorem prestižního newyorského časopisu. Bohužel ale nepíše, jen kontroluje fakta a zdroje v článcích jiných. Vždycky chtěl psát beletrii, doufal, že tenhle post mu v tom pomůže. Měl všechno. Slušnou práci, nádhernou manželku, peněz víc než dost a byl oblíbený. Když od něj však žena odejde do vysokého světa, mezi smetánku, začne to s ním jít od desíti k pěti. Pije, pohybuje se v pochybné společnosti, stíhá ho jeden průšvih za druhým, fláká práci a ke všemu se nerýsují žádné vyhlídky na lepší budoucnost. Přesto se začíná něco dít.

Proměňuje se společnost a s ní i hlavní postava. A čtenáři všechno prožívají s ní. Hlavně díky netradičnímu vyprávěcímu stylu. Autor totiž vypráví příběh v tzv. du-formě, tedy v druhé osobě jednotného čísla.

Odjakživa jsi chtěl být spisovatelem. Místo v redakci jsi považoval jen za první krok na cestě k literární slávě. Kdysi jsi psával takové krátké věci, které podle tebe byly daleko lepší než to, co ve tvém časopise vychází každý týden. (str. 51)

Srovnávat Jaye McInerneyho s Irwinem Welshem nelze. Ale já si to přesto při čtení knihy tak trochu dovolila. Respektive moje hlava si to rozhodla sama. Hlavní hrdina však má něco společného i s nejslavnější americkou generací – s beatníky. I on žije bohémským životem, i přestože se netoulá po USA a také se pohybuje na hraně alkoholismus a drogové závislosti. McInerney čerpá ze svého života a popisuje generaci, která se teprve rodí a která bude mít v Americe své místo i v novém tisíciletí.

Autor totiž vypráví o sobě. I on byl redaktorem v prestižním americkém týdeníku, i on poznal, jaké to je stát v záři reflektorů a co všechno lze zažít ve světě kokainu a dalších drog. Není to autobiografie, ale rozhodně lze knihu považovat za určitou formu svědectví o zrodu nové americké generace, která chce poznat všechna zářivá světla, která New York nabízí.

19.09.2019

Generační výpověď? Horko těžko. Spíše každodenní útrapy mladého muže, který není schopen se problémům postavit čelem. Něco to v sobě má, to vyhoření, tesknost, apatii ke světu, ale to nestačí. Podsouvací du-forma je v pořádku, na druhou stranu u tohohle typu knížek by čtenář mel soucitit s postavou a zejména ji dočista chápat. Já si jen říkal, tak s tím kurva něco dělej a to není dobře.

12.12.2018

Vykreslení atmosféry pulzujícho velkoměsta, bouřlivé večírky, nebo bolavá ranní kocovina..
Autor píše tak, že máte pocit, že jste součástí příběhu.
Top!

04.03.2018

lil_monster to vyjadrila za mňa. A to doslova a do písmena.

Jay McInerney je jeden z těch, kteří protože neví, jak naložit se životem, začnou psát. A protože neví, jak naložit s psaním, píšou o svém životě. Není nic jednoduššího. Nikde jinde tu nálepku autenticity a postmodernismu nezískáte lépe. Když tuhle vychytralou smyčku udělá víc takových, najednou tu máme literární směr, který směle začneme nazývat "generační výpovědí".
Jayova generace, kterou skrze svoje vlastní raybanky líčí, je jedna z těch nově ztracených, které každou životní ztrátu topí v drogách, lécích a alkoholu. Svět večírků je jasnější než denní světlo. Chemický koktejl v žilách, změněné vědomí, povinnosti a zodpovědnost daleko, za zavřenými dveřmi klubu. Moc jsme se od těch Jayových osmdesátek nezměnili, přátelé. Jen nám k dlaním přirostly smartphony a ten dospělácký život nezavíráme za dveře klubů, nýbrž za obrazovku počítače. Nemůžu přijít na to, proč tyhle generační výpovědi vlastně čteme. Buď proto, že v nich cítíme porozumění, které nám ve světě mimo facebook chybí; nebo protože hledáme reflexi, nakopnutí, něco, co nám ukáže, jak ztracení jsme a že na rozdíl od autorů máme pořád ještě čas.
"V duši máš stejný nepořádek, jaký je i ve tvém bytě, a dokud to trochu neuklidíš, nechceš k sobě nikoho pustit."
Notak. Zvedněte se. Uklízejte. Dokud v sobě máte tenhle nepořádek, nikdo jiný se k vám pouštět ani nebude.

06.08.2011

Keď už sme pri generačných výpovediach, tak táto kniha sa mi zdá ešte o niečo lepšia ako Less Than Zero od B.E.Ellisa. Je to samozrejme trochu klišovitá téma ( také súčasnejšie pojatie márnotratného syna), ale chytré použitie nezvyčajného vyprávača (kniha je písaná v druhej osobe) a priamočiary príbeh robia túto knihu veľmi kvalitnou a atraktívnou. Jedno z najväčších prekvapení v poslednom čase.