Zápisky o válce galské
Gaius Iulius Caesar
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/336/bmid_zapisky-o-valce-galske-gxM-336.jpeg
4
166
31
Nejproslulejší dílo římského politika, vojevůdce a spisovatele Gaia Iulia Caesara. V sedmi knihách popisuje svá galská tažení a bitvy, ale i přírodu a zvyky starých Galů, Germánů a Britanů. Celé zápisky jsou psané v er–formě (tedy ve třetí osobě, Caesar o sobě mluví jako o „něm“), čímž chtěl dosáhnout zdánlivé objektivnosti. Sloh díla je velmi střídmý, bez zbytečných odboček a kudrlinek, používá malou slovní zásobu – obsahuje jen 1 300 opakujících se slov. Pro svou jednoduchost jsou zápisky dodnes využívány k vyučování latiny. Vojtěch Zamarovský knihu popsal jako „snad nejlepší propagační dílo, které kdy o sobě kdo napsal“. Proslulá je i první věta: „Gallia est omnis divisa in partes tres, quarum unam incolunt Belgae, aliam Aquitani, tertiam qui ipsorum lingua Celtae, nostra Galli appellantur.“... celý text
Literatura naučná , Biografie a memoáry , Historie
Vydáno: 1964 , Odeon
Originální název:
Commentarii de bello Gallico , -52
více info...
Přidat komentář
H67: Ale jsou tam Lucius Vorenus a Titus Pullo, tak za ně ho můžete zas vrátit. ;-)
Jako písemný pramen zaznamenávající tento konflikt je to jedinečné dílo, avšak jak už to u autorů, kteří píší hlavně o sobě bývá, je zde sklon vše přehánět, vychloubat se a ukázat se v tom nejlepším světle. Když si toto odmyslíme, dá se s touto prací alespoň trochu pracovat a dozvědět se o tomto konfliktu alespoň něco užitečného.
Propagandu a jedinečně historickou pramennost popisu životní reality eurobarbarů tu za mě úspěšně pokryli pokrývači předchozí, takže jsem v suchu...jen teď nějak nevím, o čem psát. O citlivém vedení uzdy jazyka? Duchovním vzletu?
Určitě ne (i když...ale to si nechám na konec) Caesar byl mužem praxe a psal, jak žil; jasně, stroze. Nic jiného jsem ani nečekal. Hodně jsem si ale sliboval od organizačně-vojenského záznamu celého tažení a tak mě zprvu zklamal jeho důraz na politickou dynamiku...V ní však vězí (zde bez výjimky zcela opomíjené) jádro celého podniku.
Julek si dík rozhozeným sítím dobře uvědomoval, že vstupuje na vnitřními spory zmítaná území a z důkladného, průběžně zpřesňovaného mapování této skutečnosti čerpal i svůj úspěch; brnkání na správné struny rozehrává tanec dějin. Oprávněně můžete namítnout, že klíčem úspěchu mu byla profesionální armáda s jasně daným členěním a posloupností velení + technologická převaha a nebudete vedle, bez nich si lze podnik takového kalibru stěží představit. Současně je ale dobré si všimnout, že kde narazil na jednotný odpor, tam mu lehko nebylo. Proto vrážel klíny kam jen mohl tím, že uzavíral spojenectví se spíše „druhořadými“ vůdci vybraných oblastí a pod „cukro-bičně“ gangsta pohrůžkami jim sliboval ochranu/stabilitu/mocenský zisk. Než se dotyční nadáli, byli daně odvádějícími „panovníky“ s jen těžko smazatelným cejchem zrádců vlastní krve, přičemž v bojích odnesli vlastní břemeno materiálně-lidských ztrát. Nemálo z novopečených, příležitost spatřivších spojenců se navíc nezdráhalo přiložit ruku k výbojům dalším. (takřka výhradně z cizinců se pak sestávaly jednotky jízdy a střelců; obé, coby provokativní a vysoce pohyblivý element/pobíječi prchajících nepřátel synergicky doplňovali „domácí“ římské těžkooděnce...role cizinců byla mnohem větší, než Caesar přiznává; zmiňuje je sporadicky, tu se vynoří, tu zmizí a o jejich počtech spíše mlží...zásluhy jim každopádně neupřel v bitvě první, z jejíhož odstrašujícho rezultátu de facto žil a těžil po sedmero let dalších, kdy se ocitáme v posledním a největším střetu u Alesia...a tam římany spasila přispěchavší pomoc !germánů!, což je v kontextu celého předchozího dění naprosto WTF záležitost; jestli tohle nedokládá klíčovou roli Caesarovy multilaterální politiky, tak už fakt nevím) Další nezanedbatelnou výhodou takového postupu byl fakt, že nemusel vázat větší množství vlastních lidí za sebou; o týl se mu, pod kuratelou hrstky spolehlivých římských dozorčích s (většinou) jedinou legií pod palcem, starali relativně vděční, jím nově dosazení a „zradou vlastní krve k spojenectví odsouzení“ barbaři („loajalitě“ také velmi prospívala instituce rukojmí, kdy byli blízcí rodinní příslušníci drženi „v zástavě“)...Ano, na čerstvě dobytých územích vzpoury hasit musel. Když si ale uvědomíte, s jak proporčně malým nasazením vlastních sil je nejenže típnul, ale současně z Galie na pár !stovek let! dopředu udělal římský satelit, tak nelze jinak, než jeho strategickou, mustrem „rozděl a panuj“ prohnanou, územně-správní dělbu náležitě ocenit...stejně jako jeho takřka babišovský elán; při všem intenzivním plundrování, přesunech a pletichaření zvládal během zim tahat i za nitky domácí.
Ale nebojte, Zápisky nejsou Hrou o trůny a tak na boje hojně dojde. Zároveň jsou dost čtivé a vzhledem k „antropologické“ nadstavbě osloví nejen mozky zelené...navíc mám pocit, že i přes nános systematického ospravedlňování vlastní agendy zobrazují skutečně platné principy prosazování moci pravdivěji, a paradoxně i důvěryhodněji, než to kdy svedli všichni „objektivní“ keyboard analytici dohromady. Caesar hrál se skutečnými životy, včetně vlastního; takové prostředí nefunkčnost neodpouští.
Přesto na mě ze všeho nejvíc nezapůsobil tento funkční pragmatismus, ale jeden lehce skrytý, po dočtení však jasně vystupivší motiv zdatnosti ducha, vytrvalosti, schopnosti nenechat se snadno zviklat...jasně, všichni víme, jak celé tažení dopadlo a i pod vlivem znalosti výsledku máme tendenci jej nahlížet jako spanilou jízdu jednoho vítězství za druhým. Když ale začnete číst mezi řádky, tak možná seznáte, že tu nebyla svedena snad jediná skutečně přesvědčivá, větší bitva. Celý ten podnik byl od začátku do konce neuvěřitelně hazardním šílenstvím, které udrželo v chodu jen odhodlání...a náhoda přející připraveným.
Hvězdu srážím vlastně jen za přílišnou stručnost, která je místy vyloženě k vzteku.
4 bobkolisté ****
PS: Vydání od Našeho Vojska (2019) obsahuje, krom výmluvné předmluvy, obrázků výbavy, strojů, ženijních technik, táborového ležení a nákresů významějších bitev, i mnou zdaleka nejužívanější, v jiných edicích chybějící, avšak pro vnímání tažení v souvislostech nekonečně vděčný nástroj; totiž mapku Evropy s rozložením jednotlivých kmenů a tras Caesarových výprav (řeky, názvy větších celků a hlavně samotné trasy se mi, pravda, v houšti popisků ztrácely; patero pastelek v ní však zjednalo nápravu...sice jsem si připadal jako retard, ale výsledný užitek za to stál) Co mi naopak chybělo, byl seznam aktérů, zejména kmenových vůdců, v nichž je občas bordel (a i když spoléhat se na poznámky dle Caesara tupí paměť, tak vřele doporučuju si větší zvířata v mapce s příslušnými kmeny spojit; Ariovistus-Sebúové, Ambiorix-Eburónové, Dumnorix x Divitiacus/Cota x Convictolitavis - Héduové, Indutiomarus x Cingetorix - Trevérové, Vercingetorix - Arvernové...upřímně, já si raději na vakát předcházející každému jednomu tažení ve stručnosti dění příslušné kapitoly vždy shrnul...vakát první jsem si navíc dle informací v předmluvě doplnil hierarchickým schématem složení/uspořádání/počtů sil v římské armádě, potažmo legii) Závěrem bych rád vypíchl celkově příjemný vzhled, decentně netypický formát a kvalitu „brožované“ vazby; jde o sešívanou V4, kterou jí může závidět i drtivá většina wannabe hardcoverů.
"Ave Caesar. Ave já."
Ohromující, jaké množství informací se dá vměstnat do sedmi krátkých knih. A navíc jakým způsobem. Julius byl evidentně taktik mečem i slovem. Caesar je totiž neomylný, prozíravý, blahosklonný, smířlivý, vítězný. A předně roven římským bohům. Z pohledu o více než dva tisíce let později je Caesarova propaganda, sebeprezentace a snaha o objektivnost pomocí vyprávění ve třetí osobě úsměvná, zábavná a lehce proniknutelná. V tom podstata a význam Zápisků o válce galské zajisté netkví.
Nedocenitelnost tkví v informační hodnotě o světě s blížícím se počátkem našeho letopočtu. Množství jmen osobních i místních by vyžadovalo rozsáhlou znalost antiky nebo alespoň poznámkového průvodce. Nicméně hlavně popisy jednotlivých tažení, vojsk, rozložení vojenských táborů, jednotlivých taktik, strategií či společensko-kulturních rozdílů má pro nedostatek dalších pramenů naprosto klíčovou a těžko překonatelnou roli pro profesionální historiky i amatérské zájemce o historii. Což je nepochybně jeden z důvodů, pro zvýrazněné části i fakt, že to nebylo naposledy, co jsem knihu do ruky vzal.
Pramen ve zcela vzácné, v různém významu pojmu, a unikátní podobě. Čitelný mnoha způsoby.
Učili mě, že výkal pana generála smrdí jako každý jiný. Julin byl první, který svým pamfletem přesvědčil ostatní, že z něj vychází pouze excrementum aromaticus magnificus.
Kniha je napsána dost stroze, v podstatě jen ličí co se kde a kdy stalo. Je to jakoby člověk četl nějakou kroniku. Pouze místy autor přidává nějaké názory či postřehy. Velkým plusem je, že to psal sám Caesar ze svého pohledu, což mi dalo neskutečně moc. Dozvědel jsem se detailně o tom, jak vlastně Caesar ovládl Gálii i o tom, jak vlastně fungovala římská armáda.
Kniha se četla dost těžce, kvůli místy nezáživným pasážím, ale i tak mě spoustu věci naučila. Takže doporučuji.
Knihu jsem poprvé četl tuším v prvním ročníku na střední škole. Musím s nelibostí přiznat, že jsem na knihu (či lépe, knihy obecně) pohlížel poněkud primitivně a proto jsem si ze čtení Zápisků neodnesl to správné, nebo lépe, neodnesl jsem si z nich téměř nic. To se, myslím, po druhém čtení celkem změnilo.
A jaké to druhé čtení bylo? Neskutečná zábava.
Číst Zápisky bylo skoro jako číst romány od Eca. Člověk neustále dostává nové informace a ani polovině z nich nemůže věřit bezezbytku. Při čtení této knihy se setkáváme s nespolehlivým vypravěčem úplně jiného formátu, než na co můžeme být zvyklí. A je pravdou, že se u této knihy potvrzuje to provařené pravidlo, že dějiny píší vítězové.
Při čtení se člověk baví různými prohlášeními geniálního Caesara, která maskují skutečnost. Na druhou stranu je třeba Caesarovi přiznat, že opravdu lže relativně málo (tedy alespoň se mi zdá) a většinu nelichotivých informací nám předává, sice v podobě, které je buď převrací v ukázku Caesarova génia, nebo z podstatných věcí dělají naprosté marginálie, ale jsou tam. Je zábavné odhalovat Caesarovy polopravdy a skvělé rétorické obraty provedené v rámci prostého a svižného jazyka, kterým je celá kniha napsána.
Zároveň kniha stále platí za zajímavé svědectví a člověk nemlže necítit k Římu a Caesarovi ohromnou úctu, když si v závěru knihy čte o tom ohromujícím obléhání Alesia, nebo o tom, jak v jednom roce zpacifikoval několik galských kmenů a ještě si udělal výlet do Británie. Zároveň se ovšem jedná o zajímavý a jedinečný pramen informací o kultuře Galů a Germánů a to i přes to, že tyto nedocenitelné historické informace jsou do knihy nejspíše vloženy čistě za účelem maskování vojenského neúspěchu.
A také platí, že o přečtení Zápisků člověk nemůže mimovolně nesouhlasit s Dantem a jeho vržením Bruta a Cassia do nejhlubšího pekla, přímo do tlamy bezduchého Satana po boku Jidášovu.
Nynější předvolební čas mi nabízí jedinečné srovnání. Drahý náš to pan premiér Babiš vydal před měsícem (cca) knihu. Její název je sám osobě tak cringe, že ho opakovat nebudu, ale předpokládám, že všichni víme, o čem hovořím. Stejně tak víme, že se jedná o předvolební kampaň získávání hlasů. Ve své podstatě vznikla tato kniha pana Babiše ze stejného důvodu, jako kniha Caesarova. Porovnejme tedy nejen knihy (Konec konců, přiznávám, že z té od pana premiéra jsem nečetl mnoho, zase až tak moc se mučit nepotřebuji.), ale spíše obecnou rétoriku pana Babiše oproti vystupování Caesara v knize Zápisky o válce Galské. Caesar, i přes pach smrti, spáleného masa a dalších roztomilostí zachovával vůči svým oponentům úctu alespoň na úrovni rétorické. Nikdy nezapomněl zmínit to, co jeho nepřátele činilo silnými a nebezpečnými. Přirozeně to nedělal proto, aby byl spravedlivý, ale proto, aby sám sebe vyzdvihl jako skvělého vojevůdce. Za zmínku také stojí, že v době politické neshody a prakticky před zahájením občanské války nazývá Caesar Gnaea Pompea udatným, což jenom potvrzuje co dál píši. Naproti tomu zde máme premiéra. Premiéra, který nedokáže nic než nadávat a urážet své oponenty. Nejsem neobjektivní, vidím a vím, že opozice dělá přesně to samé a kolikrát ještě odpudivěji, ale to svědčí v neprospěch současné politické kultury, nikoliv ve prospěch premiéra. Caesar, v zájmu zdání objektivity se vzdává nároku na vlastní osobnost a píše citově nezabarveně ve třetí osobě. Babiš, v zájmu ryzí manipulace nám vypráví o své mamince a manželce a o tom, jak jsou na něj všichni zlí. Caesar, ve snaze reflektovat velikost Říma vyzdvihává každý aspekt jeho existence a zdůrazňuje římské ctnosti. Babiš, ve snaze o… nevím o co, říká, že máme k ničemu ústavu, že se mu nelíbí náš volební a politický systém, že všichni a všechno kromě babiček a dědečků stojíme za prd.
Myslím, že Zápisky tvoří opravdu zajímavou reflexi politické situaci. Nesnažím se tu psát hanopis na pana premiéra, bojím se, že každý z jeho politických oponentů by se choval stejně, pouze ukazuji jak velkou změnou prošla politická kultura a vyzdvihuji další skvělou vlastnost knihy, která může sloužit jako zrcadlo současnosti. Což je, konec konců, hlavní úkol knih a Zápiskům o válce Galské se to daří skvěle.
Zaujímavé líčenie vojenských ťažení Rimanov v Galii z prvej ruky. Teda, nemyslela som si, že ma to bude tak baviť. Kniha má spád, a nájdu sa tu aj trefné postrehy. Napr., hneď na začiatku, keď opisuje galské kmene: "Nejstatečnější jsou Belgové, protože žijí nejdále od naší vysoce civilizované provincie a protože k nim nejméně přicházejí obchodníci s věcmi, které působí změkčilost a zpohodlněnost." A veľa podobných. Škoda, že nemáme nič z prvej ruky od Keltov....
Jsem moc ráda, že jsem se ke knize po cca 35 letech dokopala, což uznávám, že od někoho, kdo o sobě tvrdí, že má rád antiku, je spíš na ostudu.
Ne nadarmo se říká, že každá liška vlastní ocas chválí. Tady je to ovšem hezky schované mezi řádky. Caesar se snaží dokázat svou objektivitu tím, že sám sebe líčí vě třetí osobě. Tedy jako někoho, jehož činy autor jen sleduje.
Kniha byla napsána pro Římany, takže docela chápu časté používání slova „naši“. Jen mě pobavilo, jak tahle psychologie i po těch tisíciletích funguje, po pár kapitolách jsem měla pocit, že bych měla nosit pallu.
Ani přes dvě tisíciletí neubralo knize na čtivosti. Fakt je, že dnešní ( a vlastně i tehdejší) čtenář přichází o moment překvapení, ale to už patří k věci. Happyendu se dočkají pouze příznivci Říma.
Doporučuji nejen antikofilům
Vedle samotného "cestopisu" Gaia Julia Caesara, jakožto autora, dílo do značné míry nastiňuje etnickou strukturu osídlení tehdejší Evropy, zejména Galie, částečně Británie či území Barbarika, resp. jeho z pohledu římské republiky území ležících za Rýnem.
Kniha popisující více jak 2000 let starou historii. Spousta Galských kmenů proti Caesarovi. Moc knih z tohoto období není. Jednoduše, ale výstižně napsáno. Jedna malá výtka a to k obrazové příloze, v dnešní době mohly být mapky přehlednější...
Naprostá bomba!
Fascinuje mě stoprocentní autenticita díla. I když si Caesar určitě sem tam něco upravil ve svůj prospěch, popisy zbraní, ženijních prací atp. se shodují (musí se shodovat) s tehdejší realitou. A kdo si všímá detailů, které autor pronáší jen tak mimochodem jako samozřejmost, dozví se spoustu zajímavých věcí (např. proč se římské lodě nehodily pro plavbu v kanálu - i když to asi není dobrý příklad, protože to vysvětluje i sám Caesar. Že by měl kvůli vylodění v Británii doma průšvih? :-))
A navíc - a to musíme dát autorovi k velkému dobru - se jeho zápisky dají číst i bez meče povinné četby nad hlavou. Ne každou 2000 let starou knihu je možné číst v poklidu jako beletrii.
Samozrejme je to zároveň propaganda to nik nepopiera:) a Caesar si ňou získaval v Ríme popularitu. Ale je to výrazne objektívnejšie než trebárs zápisky o občianskej vojne kde sa musel ozaj ospravedlňovať a prekrucovať.
Fantastická kniha, ktorá je úplne právom hitom medzi všetkými vojvodcami a fanúšikmi vojenstva od Napoleona po Suvorova. Chytila ma už jak malého a chytí aj teraz.
A najmä ma zaráža tá akoby modernosť! Caesar nepíše tak ako mnoho antických autorov - ako takmer rečnícku deklamáciu utápajúcu sa vo vlastnej klasickosti. Vedel písať naozaj zaújmavo a pre bežn~ho človeka a pre záujemcu a ten štýl mi až pripomína populárne knižky o špeciálnych jednotkách. Raz píše o technike Venétskych lodí a raz o love zubrov v Hercýnskom lese a kurva ten jeho štýl má spád a zvraty ako máločo..
Pro poznání vojenské historie starověkého Říma a jeho galských a germánských nepřátel je to naprosto úžasná kniha. Díky tomu, že je relativně krátká, nedává moc prostoru pro obsáhlé rozepisování a tak nezačne nudit. Prostě popisuje věci, které se staly a tak aby z toho vyšel Ceasar dobře :-)
Dvě věci, které bych bych vytkl se týkají překladu. Protože nahrazovat například slovo centurion slovem setník mi přijde u vydání z roku 2019 poměrně zbytečné. Druhou věcí je poměrně dost překlepů a tiskových chyb.
Jednoduchým jazykem napsaná kniha o dobývání celé Galie, tedy je možno se dozvědět o národech přes Francii po Švýcarsko. Vzhledem k přísné popisnosti je těžší udržet pozornost po delší dobu. Taky některé pasáže jsou viditelná propaganda, ale je úžasné zjišťovat, jak ten svět před 2 000 lety byl vlastně stejný jako dnes...
Vlastně jde o vzácný příklad zcela oprávněně vysoce hodnocené knihy.
1. Perfektní ukázka vnitřního a vnějšího PR.
2. V době kdy přístup k libovolným informacím neprobíhal připojením se na internet a zadáním určitého hesla, šlo o poutavé líčení exotického prostředí záhadných a nebezpečných barbarů.
3. Ukázka toho, že máme tendenci fandit vítězům a termíny jako vyhlazování či masové vraždy se zpravidla připisují jen poraženým.
Štítky knihy
doba římská války starověký Řím Galové Galie Gaius Julius Caesar
Autorovy další knížky
| 1964 |  Zápisky o válce galské |
| 2010 | Zápisky o válce občanské, alexandrijské, africké a hispánské |
| 1972 | Válečné paměti |
| 2008 | Zápisky o vojne v Galii (včetně knihy VIII) |
Kniha Zápisky o válce galské je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 247x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 19x |
| Knihotéce | 151x |
| Chystám se číst | 95x |
| Chci si koupit | 35x |
| dalších seznamech | 3x |
Jak pravil Benjamin Martin v podání Mela Gibsona ve filmu Patriot: "Nahlédl jsem do mozku génia."
Velmi svižné válečné paměti, překypující fakty a akcí. Při čtení jsem měl místy až mrazivý pocit, který mě zvláštním způsobem přenášel kamsi do minulosti. Caesarovy myšlenky jako kdyby způsobily, že se z glorifikovaného velikána stal člověk z masa a kostí. Nepřestává mě udivovat odvaha, hrdinství, ale mnohdy i horká hlava tehdejších lidí. Současně se nabízí konzistentnost s naší dobou (zjevný propagandistický motiv díla, nestálost galských kmenů, pragmatičnost, brutalita apod.) Nač číst Hru o trůny, když máme Zápisky?