Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin

Mražákový profesůrek nesahá siru Darwinovi ani pod plosku chodidla.
Na sira Darwina může skrz prsty pohlížet jen duchovní prázdnota, to co s Koperníkem aj. kačíři dokázali je obdivuhodné. Každé novoty mají své mouchy, tady není co vyčítat.
Blbci nic vysvětlit nelze, ani ty mražáky nechápe a k čemu jsou...
Jen si dovolím rozvést úvahu: evoluce je vědomé rozmnožení tvora (individua) v prostředí čistě náhodně, to vědomé znamená, že tvor je puzený do rozmnožení od přírody, ten co není či neměl štěstí vyhyne. Nic víc i míň. Zahyne každý živý tvor, u evoluce je důležité rozmnožení a druhové pojetí není důležité, to sir použil pro větší lidovou názornost a definoval důležitý přírodní zákon přirozený výběr (tzn. haluz DNA). Kdejaký trouba se od logického základu odchýlí a má svou hypotézu, jen p.íčus zamrzlou.

21.06.2021

Kniha o teorii zamrzlé plasticity. Druhy se nevyvíjí průběžně, ale většina z nich se vyvíjí jen poměrně krátké období po svém vzniku. Poté ve většině případů zamrznou. Podle Flegra je to způsobeno frekvenčním výskytem alel (alela je konkrétní varianta genu). Některá alela je pro jedince výhodná v závislosti na tom, jak často se vyskytuje v genofondu daného druhu – čím méně se daná alela vyskytuje, tím je výhodnější. Frekvenčně závislé alely postupně vytlačují ty, které reagují na reálné prostředí. Ačkoliv mi kniha hodně dala, tento hlavní důkaz mě v podání Flegra nepřesvědčil. Nicméně v knize Evoluce³ je tato teorie popsaná o něco lépe a přináší i více důkazů (i když je méně čtivá a také to není úplně ono). Druhy mohou rozmrznout, pokud se oddělí malá skupina od zbytku populace, což umožní vyšší genetický drift a tím se vytvoří možnost pro eliminaci nebo ukotvení frekvenčně závislých alel. V knize se mi mnoho věcí líbilo, například zdůvodnění, proč supermyš bude poražena myší chcípáčkem (viz odkaz). Nicméně kniha se také snaží ze všeho dělat příliš velkou senzaci, což je někdy až trochu na škodu.

12.02.2021

Flegr se tady četl, jak už to u něj bývá, vcelku sám, ovšem na úkor toho, že kniha až příliš budí dojem vysokoškolské učebnice, ze které se studenti učí na zkoušku nebo zápočet. Zda je to výhoda či ne, nechť posoudí čtenáři.
Kniha také obsahuje velké množství doplňujících boxů, které vysvětlují základní pojmy, také se zde vyskytuje dost tučně zvýrazněných pojmů, což usnadňuje orientaci v knížce.
Autor pečlivě rozebírá téma evoluce a k tomu fúru odborných pojmů související také s evolucí (tak pozor, laici a lidi biologií nedotčení) - na druhou stranu, když tak knihou procházíte, říkáte si, kde že je ta zamrzlá evoluce? Jo aha, na tom zbytku. Je to teda spíš takový obecný (ale podrobný) úvod do evoluční biologie, Darwina, pojmů související se základní genetikou (alela, genom, genotyp, dominantní/recesivní atp. - samozřejmě doplněné v boxech).

Když bych to měla shrnout, tady mě Flegr přesvědčil jenom tak napůl. Knížku spíš ocení studenti chodící na jeho přednášky.

31.07.2020

Som bohužial až moc veľký laik aby som vedel posúdiť či je autorova teoria správna ,ale aj tak sa mi knižka veľmi páčila.Skvelo a s humorom podané a veľa som sa z nej dozvedel o toxoplazme:) a o evolučnej biológii a to aj tej oficiálnej a o rôznych poňatiach a Dawkinsovom sebeckom géne apod..Dobudúcna možno prečítam aj toho Dawkinsa

28.04.2019

Strašně jsem si to chtěla přečíst a těšila jsem se na tu knihu, ale nějak mi to prostě nešlo pod kůži. Takže pro mě zklamání a snad nebylo způsobeno jen očekáváním.

Překvapivě se tato odborná kniha čte rychle a snadno. Musím říct, že je obrovským přínosem, když ji čtete v mateřském jazyce od našince. Člověk se stejným kulturním zázemím je mnohem srozumitelnějším, dotýkají se ho obdobné otázky, prošel obdobným vzdělávacím systémem. V jeho uvažování se člověk nemusí ztrácet a tápat.
Po odpudivém nesympatickém úvodu pana Komárka, který však vykazuje všechna stigmata magnezia litera a vysvětluje, proč mezi nima tato kniha je, přišla mnohem přijatelnější autorova část - už jsem se bála, že bude ve stejném duchu.
Místy mi přijde srandovní nějaké přirovnání. Třeba Matka Tereza...když i Franta měl potíže s jejím svatořečením, protože ho děsila její záliba v pozorování utrpení pacientů - číst jeho vyjádření bylo velmi zajímavé a poučné a její citace ostatně taky.
A pak už mne jen uráží autorova snaha zalíbit se všem a zamést všechno pod kobereček, jen aby si nepohněval věřící, "humanitís" nebo neřekl něco nekorektního. Druhá možnost je děsivá - to jest, že by jednou větou tvrdil, že určité jevy jsou špatně u všech živých tvorů, ale člověka z toho z korektních a etických důvodů vypreparoval. Ale co my víme, jak psal Dawkins, když dojde na indoktrinace, tak i vzdělaný inteligentní člověk zčistajasna přejde na druhou stranu cesty po oslím můstku aniž by si to uvědomoval. (což se v jistém případě stává i Dawkinsovi :-) ) Přesto je však Dawkins schopen i říct, že ačkoli je mu to vyčítáno, tak se nestydí za to, že je vzdělaným bílým mužem (s důrazem na všechna tři poslední slova).

A k samotnému obsahu a teorii - tu nyní budu pár let testovat pozorováním v praxi, abych si mohla utvořit vlastní názor :-)

Váš registrovaný "pokusný králík"

11.03.2018

Takhle by se měla psát populárně vědecká literatura!

Neříkám, že to je lehké čtení, ale vzhledem k tématu to už opravdu jednodušeji napsat nejde. Samotnou myšlenku "zamrzlé evoluce" lze vyjádřit v pár odstavcích, ale bez toho kontextu okolo by se chápala těžko, takže vydržte a vzdělávejte se - k jádru se dostanete.

A pro ty, kdo nechtějí číst "omáčku", doporučuji úvod. Tam vám autor hned naservíruje návod, které kapitoly číst.

Nicméně pro mě, která se o evoluci lehce otřela v biologii a neodarwinismus by nepoznala, ani kdyby na mě upadl z velké výšky, byla omáčka nutná a velmi prospěšná.

A jako malý bonus - velice oceňuji autorovo občasné rýpnutí do způsobu akademického oceňování práce - velice s ním souhlasím.

03.04.2017

Zamrzlá evoluce mi přišla opravdu zamrzlá. Trvalo mi věčnost, prokousat se každou z kapitol. Místy vtipné hlášky byly většinou ubity nekonečnými souvětími, která mi občas nedávala smysl. Kniha sice krásně a polopaticky představuje téma evoluce a v rámečcích vysvětluje i přidružené biologické termíny, přesto mi to přišlo více jako nudná povinná literatura než zábavné a oddechové poučné čtení.

13.02.2017

Věda je dnes už schopná poskytnout nesčetné důkazy o původu druhů ze společného předka (např. její výsledky výzkumů DNA potvrzují tuto teorii) a samozřejmě podává i mnohé důkazy pro tvrzení, že přírodní výběr je spolu s náhodnou mutací schopný způsobit evoluční změny. Přesto stále existují oblasti, v nichž se vědci dodnes zcela neshodují, jako např. míra do jaké jsou schopné přírodní výběr spolu s náhodnou mutací tímto způsobem evoluční změny způsobit. Proto se dnes vedou spory o to, jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou.

Když se zaměříme na stěžejní myšlenky této teorie, můžeme říct, že myšlenku, že lépe přežívá potomstvo těch schopnějších, lze označit za celkem neproblematickou a lehce přijatelnou, problematizuje ji teprve pojem další, „náhodná mutace“, resp. Darwinovo tvrzení, že organismus se stane schopnějším než jiní jeho příbuzní právě díky „šťastné náhodě“, která ho učiní silnějším než ostatní, čímž zajistí, že bude mít i více potomstva a lépe přežije. Problémy způsobují mj. naše ne zcela úplné znalosti mechanismu fungování takové selekce – spory jsou často vedeny právě o tom, jak vysvětlit způsoby, nebo spíš důvody proč jsou některé vzorce chování úspěšnější než jiné. Často diskutovaným problémem je právě náhodná mutace, protože je to jev celkem vzácný a jeho četnost a mechanismus nejsou schopny zcela tuto teorii podpořit. To je také důvod, proč se ptát, zda jsou přírodní výběr, společný předek a náhodná mutace k vysvětlení evoluce postačující? A takové otázky si kladou právě různé alternativní teorie, jako je například tato Flegrova, který nám představuje, jak sám říká kacířskou, teorii „Zamrzlé evoluce“. Mezi evolučními biology vyvolala bouřlivou debatu.
Podle Flégra původní Darwinova teorie předpokládá, že: „druhy, se kterými se v přírodě setkáváme, jsou evolučně plastické a více či méně ochotně odpovídají na selekční tlaky prostředí.“ Flégr ale říká, že většina druhů nic takového nedělá a ani dělat nemůže, takové druhy označuje za „evolučně zamrzlé“. Podle jeho teorie odpovídají takové druhy na změny ve svém prostředí jako guma: „zpočátku se tlaku prostředí podvolí a částečně se pozmění … (ale) čím se jejich vlastnosti více odchylují od původního stavu, tím větší odpor tlaku kladou, a v určitý okamžik na sebesilnější tlak prostředí přestanou odpovídat“, jak říká: „v darwinovském světě se … druhy radostně vyvíjejí a … mění … ve světě zamrzlé plasticity zůstávají druhy víceméně neměnné a … smutně čekají, až se změny v jejich protředí nahromadí … (pak) jim nezbude nic jiného než způsobně vyhynout“. Flegr říká, že jeho teorie vznikla spojením teorie evolučně stabilních strategií J. Maynarda Smithe a hamiltonovsko-dawkinsovské teorie sobeckého genu, říká, taky, že většina druhů není schopná se evolučně vyvíjet (ať už jsou vystaveny sebevětšímu selekčnímu tlaku), a tedy, že jen pasivně čekají, až se změny v okolí nahromadí do takové míry, že jim nezbude nic jiného než vyhynout, jinými slovy, že evoluce probíhá jen ve zlomku času existence druhu, po zbytek času jsou organismy „zamrzlé“.
Jeho teorie se samozřejmě setkala s kritikou. V současné evoluční biologii existují v podstatě dva základní typy pohledu na evoluční změnu: (1) tzv. Fisherův model (všeobecně uznávaný, empiricky podložený) evoluce ve velkých populacích, kde je základní hybnou silou přírodní výběr, a (2) tzv. Wrightův model adaptivní krajiny (považovaný za daleko kontroverznější), který předpokládá změny spíše v malých populacích, odstartované genetickým driftem a teprve následně dokončené přírodním výběrem. Flegr vychází z modelu (2), kdy stěžejní úlohu v mechanismu evoluce podle něj hrají genové interakce (selekce může velmi snadno vychýlit populaci z rovnováhy, proto, vzhledem k tomu, že výhodnost mnohých alel stoupá s poklesem jejich zastoupení v populaci, reaguje populace na přetrvávající selekční tlak čím dál méně ochotně a po jeho ukončení má tendenci vrátit se do původního rovnovážného stavu) a dále pak kontextová podmíněnost (kterou opírá o fakt stabilní existence nesmírného množství polymorfizmu v přírodních populacích, tzn. že v podstatě známe jen dva, vzájemně příbuzné, mechanizmy dlouhodobého udržování polymorfizmu – selekci ve prospěch heterozygotů a frekvenčně závislou selekci). Oba mechanizmy předpokládají kontextovou podmíněnost projevů genů (že se selekční koeficienty jednotlivých alel mění v závislosti na tom, v jakém genovém kontextu se alely nacházejí), nebo v jakém fenotypovém kontextu se nachází daný znak (tedy na kontextové podmíněnosti vlivu jednotlivých znaků).
Kdyby tedy budoucí genetické studie ukázaly, že kontextová podmíněnost projevů genů (genové interakce) nehraje u dnešních organizmů významnější roli (čemuž Flegr nevěří), neměli bychom pro existenci stabilního polymorfizmu jiné vysvětlení než právě kontextovou podmíněnost vlivu jednotlivých znaků.
Tak to by byly hodně v krátkosti shrnuté hlavní důvody, proč je jeho teorie často kritizovaná :-).
Pro zájemce nejen o evoluční biologii to je rozhodně zajímavé čtení.

01.07.2016

Samotná teorie zamrzlé evoluce je zajímavá. Uvedení do samotné problematiky je poctivé a pro laika snad přístupné. Na knize je znát, že ji autor psal coby oddechovku a místy tak má dost odlehčené pasáže. (Občas až moc, na můj vkus.) Naopak oceňuji, jak upřímně je popsána práce vědců a postupy při psaní/publikování článků.

23.05.2016

ČÁST 1 ZE 3

Ve 3. kapitole se prof. Flegr dostává k něčemu, co by si měl uvědomit naprosto každý a vědci nejvíc - k Occamovu koštěti (respektive Brennerovu, ale to by nikdo nevěděl, o co se jedná). Nevěřte vědcům (pokud jste vědec, tak ani sobě), jsou neobjektivní. Doufám, že následující odstavec nebyl napsán jen jako příprava půdy pro vlastní teorii (a že prof. Flegr zůstává kritický i sám k sobě):
"V éře normální vědy nemůže žádný získaný poznatek platnost ústřední teorie nějak zpochybnit. Poznatky, které jsou s touto teorií v rozporu, skončí buď bezpečně pod kobercem, nebo když je to pohodlnější či když se prostě pod koberec nevejdou, vyústí v mírnou modifikaci teorie - teorie je upravena (většinou učiněna složitější) tak, aby do ní nový poznatek zapadl. Úspěšná vědecká teorie se pozná mimo jiné právě podle toho, že je dostatečně plastická, aby se dala v případě nutnosti vždy učinit složitější, a tím přizpůsobit novým poznatkům. Nedostatečně pružné teorie mizí v propadlišti dějin, pružné teorie zůstávají."

V kapitole 6. jsem objevila zajímavé tvrzení o psech: "No, uznávám, v případě jezevčíka a bernardýna to nejde zrovna hladce, ale minimálně přes jednu až dvě generace prostředníků se nakonec geny obou plemen v jednom roztomilém štěňátku setkat mohou." Tak to bych tedy prosila ocitovat z odborné literatury, protože moje empirická pozorování říkají, že když si psi řeknou, že zkřížit se je program dne, tak na absurdní rozdíly ve velikosti moc nehledí. Podle mě je to nepodložený plk, který do odborné knihy nepatří. Nechytejte mě tu za slovo, že žádám vědecké důkazy a vzápětí používám nadsázku, ale podle mých pozorování si malý pes nemyslí: "Jako pěkná, ale taková žirafa... Do toho nejdu, vypadal bych s ní směšně." Asi to bude něco jednoduššího, jako: "Však to půjde, vona nastaví." A malá fena se asi nesužuje úvahami typu: "Šmarjá, takovej velikej? Kam s ním? Nebudou štěňata taky moc velký?", ale spíš: "Tak přeskočí ten plot? Já bohužel ne." Jak je to s pravděpodobností donošení štěňat mi není známo, ale prokazatelně existují kříženci jezevčíka a NO (nebo podobného psa či křížence NO velikosti NO), viděla jsem fotky křížence pitbula a jezevčíka (to už tedy není takový extrém)... Takže absence kříženců jezevčíka a bernardýna bude spíš důsledkem malého počtu bernardýnů.

Odbočka v kapitole 7.:
"V otázce umělého přerušení těhotenství nemám zcela vyhraněný názor, rozhodně mi však není blízký ani jeden z krajních postojů. Docela by mne například zajímalo, zda stoupenci úplného zákazu umělého přerušení těhotenství vůbec tuší, že naprostá většina těhotenství končí spontáním potratem během několika prvních dnů či týdnů po vzniku zárodku, tedy mnohem dříve, než žena zjistí, že vůbec otěhotněla. A je to velmi dobře, neboť většina takto potracených zárodků nese vážné genetické poruchy. Trochu mne mrazí z představy, že jednou nějaký ochránce práv embryí dostane geniální nápad, že by bylo možno (a záhodno) pomocí nějakého farmakologického zásahu mechanismus zajišťujících kontrolu kvality embryí vypnout..."
Taková myšlenka mě ještě nikdy nenapadla. Jsem spíš pro omezení potratů (i když k fanatickým stoupencům úplného zákazu mám daleko) a zakládám to z velké části právě na tom, že 3 ze 4 zárodků nezvládnou gastrulaci (takto jsem to slyšela ve škole), plus další jsou spontánně potraceny později (ať už kvůli vážné vývojové vadě nebo kvůli zdraví matky). Z tohoto hlediska mi potraty dříve než na poslední chvíli připadají jako zbytečná zátěž mateřského organismu, protože jisté neznámé množství žen jde pravděpodobně na potrat s něčím, co vůbec nemá šanci stát se člověkem.
Z morálního hlediska tomu rozumím tak, že zygota má biologicky od začátku dané, zda je člověk nebo ne. Pokud ne, tělo ženy se jí (většinou) zbaví samo (existuje ale tuším porucha, kdy ze zygoty vesele roste plod bez mozku a i když by si tělo nakonec také mělo poradit, může být šetrnější přistoupit k umělému potratu). Pokud ano, jak si kdo obhájí zabití člověka? (Stejně jako u člověka již narozeného... jsou situace, kdy to lze snadno a jiné, kdy je to diskutabilní.) Z evolučního hlediska by mě zajímalo, jaká je to strategie, jít na potrat. Na první pohled mi připadá hloupá, ale skutečný model může být složitý a přinášet za určitých okolností třeba i zásadní evoluční výhody. Každopádně se nebojím, že by někdo s úspěchem "vypnul přirozenou kontrolu embryí". Výsledkem by byla nejspíš rakovina a ne nemocné dítě. I kdyby se v některých případech dalo vypiplat, domnívám se, že když je něco letální hned z kraje života, je to letální i později, a když jde o neléčitelnou chorobu, jak by asi toho "zachráněnoho" člověka udrželi při životě? (Toto se ale nepromítá do mého názoru na narozené děti s vážnou genetickou vadou, která jim dává vyhlídku na "krátký život". To zase, když půjdeme až na dřeň, on je ten život vždycky nakonec tak nějak letální.)

Hodně se mi líbil box 7.7 o toxoplasmóze, pohlavním indexu a Downově syndromu.

Vysvětlení, jak to chodí (konec 7. kapitoly, začátek 8.):
"Učebnice se zpravidla množí klonováním - více méně tvůrčím přepracováním učebnic starších."
"Vědečtí pracovníci dnes zpravidla nemají čas příliš hloubat nad teoretickými základy svého oboru. Musíme totiž psát grantové návrhy a grantové zprávy, a jestliže se někdy zamyslíme nad paradigmaty, z nichž při své práci vycházíme, potom tak činíme hlavně proto, abychom do jejich rámce dokázali vtěsnat své výsledky. Komu se to totiž z nějakého důvodu nepodaří, s tím ostražití strážci chrámu vědy (recenzenti a editoři odborných časopisů) naloží podle staletími prověřených pravidel zacházení s kacíři. V dnešní všeobecně změkčilé době se již některé osvědčené postupy masově neuplatňují. Originální, avšak neopatrný autor proto obvykle na smolné hranici neskončí, nicméně i tak ho čeká osud v mnohém horší než smrt, tj. vrácení rukopisu ze všech redakcí, a tudíž všeobecné zapomnění."

24.04.2016

ČÁST 2 ZE 3

"Proslýchá se, ale určitě to budou jen pomluvy, že zkušení vědci píšou grantové návrhy na projekty, které již mají stejně nejméně ze 75 % hotové. Přidělené prostředky poté používají z větší části na řešení nových projektů, které, když dobře dopadnou, se mohou stát předmětem příští grantové žádosti. A jinak se to prý rozumně ani dělat nedá, neboť, jak známo, vědu a zejména vědecké objevy ve skutečnosti předem plánovat nelze."
"Věda je v určitém smyslu velmi demokratická. O tom, která teorie je správnější, se vlastně jakoby hlasuje. Jestliže většina vědců dojde k názoru, že jsou jim nějaké teorie nabo nějací autoři nesympatičtí, prostě je ve svých pracích nebudou zmiňovat a příslušné teorie a příslušní autoři upadnou do zapomnění. Jestliže naopak je většině výzkumníků nějaká teorie nebo její autor sympatický, budou příslušnou teorii často citovat a vcelku nezáleží na tom, zda je tato teorie věcně správná. A kdo se bude chovat jinak, například citovat neoblíbené autory nebo, nedejbože, dokonce necitovat autory oblíbené, riskuje, že se sám stane neoblíbeným autorem."
"Autoři, kteří jsou schopní vykládat poznatky a teorie svého oboru formou srozumitelnou širší veřejnosti, se netěší přílišné vážnosti u svých kolegů."
"... při dnešním systému řízení vědy cizí články nečteme, musíme přece někde ušetřit čas, abychom mohli psát články vlastní. Řešení, které navrhuje kolega Zrzavý, totiž číst pouze články, kde se vyskytuje naše jméno (doufám, že jsem ho pochopil správně, že nemyslel články, kde se vyskytuje jeho jméno), mi zatím připadá příliš radikální."

Box 8.3: "Z prokaryot se v evoluci mnohem později vyvinula eukaryota." Mám za to, že zde jde o záměrnou zkratku. Toto běžné tvrzení vypadá rozumně a obecně na akademické půdě obstojí. Nicméně my přeci nevíme, jestli poslední společný předek měl charakteristiky dnešních prokaryot. Vzhledem k tomu, že mi není známo, že by ke vzniku eukaryotické buňky docházelo v evoluci opakovaně, domnívám se, že poslední společný předek by nás svými vlastnostmi překvapil. Lze vyloučit možnost, že bakterie a archea byly při evoluci eukaryotické buňky krokem vedle nebo dokonce krokem zpátky?

O sociálním darwinismu:
"O morální přípustnosti určitého chování se tak nemůže kvalifikovaně vyjadřovat či o něm dokonce nějakým způsobem rozhodovat evoluční biologie, ale na teoretické úrovni vždy výhradně a pouze filosofická disciplína etika (v praxi ovšem daleké spíše názory v dané době uznávaných morálních autorit, či ještě spíše zažité zvyklosti). Je vcelku jedno, zda je tato etika ve svém samém základu zakotvena v náboženství nebo třeba v Kantově morálním imperativu chovat se vždy tak, jak bychom chtěli, aby se chovala většina lidstva. Darwinova teorie nás může nanejvýše varovat před námi samotnými - pozor, v naší přirozenosti patrně nebude zakotveno býti dobrými, proto rozhodně nemusí být správné podřizovat své chování našim přirozeným sklonům."
Tak pokud se zrovna třeba já budu chovat podle Kantova morálního imperativu, stejně mě většinová společnost odsoudí jako nemorálního a nezodpovědného člověka. Jen dodám, že nemůže-li o morální přípustnosti konání rozhodovat evoluční biologie, nemůže o něm rozhodovat ani medicína.

Z kapitoly 10.: "Genetické systémy popsané na jednom kmeni laboratorní myši, mohou vypadat úplně jinak, jakmile se začnou studovat u jiného kmene. Vědci to zpravidla řeší tím nejjednodušším způsobem: provádějí své studie výhradně na stejných kmenech, se kterými pracovali jejich předchůdci. Tak si zajistí, že jejich výsledky budou slučitelné s již dříve publikovatelnými daty. A to je přitom známo, že velká část kmenů laboratorní myši si je vzájemně dosti příbuzná a je odvozena pouze z několika myších linií. Lze tedy očekávat, že genetická různorodost jejich genetických systémů podmiňujících jednotlivé formy znaků, bude ve skutečnosti ještě podstatně vyšší."

Jakže se to vyvíjejí vakcíny (ale i jiné medikamenty)? Není to často právě na jednom kmeni laboratorních myší? Za účelem snazší interpretace výsledků se v laboratořích standardně používají inbrední kmeny s minimální genetickou variabilitou. A potom... možná kdyby lidé četli více práce evolučních biologů, méně by věřili farmaceutům, že lék otestovaný v Americe se bude chovat stejně ve střední Evropě, nebo že lék otestovaný (převážně) na běloších nebude rasista. Tedy, že se bude stejně chovat třeba u afrických černochů, kteří jakožto obyvatelé kolébky lidstva, mají prý (už nevím, kde jsem to četla) velkou genetickou variabilitu, o které toho víme jen málo. Zdá se mi rozumná úvaha, že může-li jedna alela v závislosti na ostatních alelách v genomu a frekvenci různých alel v populaci jedinci prospívat nebo škodit (nebo také nic), může i jeden lék v závislosti na genotypu jedince prospívat nebo škodit (nebo také nic). Vzhledem k odlišnému zastoupení jednotlivých genotypů v různých populacích, není nereálné, že lék, který v populaci, kde byl vyvinut má třeba 90% úspěšnost, 9% neutralitu a 1% škodlivost, může mít jinde třeba 70% úspěšnost, 10% neutralitu a 20% škodlivost (ta čísla jsou vymyšlená, jde jen o ilustraci myšlenky).
"Potřebný počet jedinců roste s počtem genů účastnících se dané interakce velice rychle. Abychom tedy například prokázali interakci dvou genů, můžeme někdy vystačit s pokusným souborem čítajícím 100 jedinců, abychom prokázali stejně silnou interakci tří genů, museli bychom mít k dispozici soubor čítající více než 1000 jedinců. Kdyby si badatel provedl před zahájením studie tzv. analýzu síly studie, asi by většinou zjistil, že velikost jeho pokusného souboru mu tak tak vystačí na zjištění výskytu hlavních účinků jednotlivých genů a dvojných interakcí mezi geny, účinky vyšších interakcí však téměř jistě nebude moci prokázat ani vyloučit."

28.03.2016

Knihu jsem si vybrala pro Čtenářskou výzvu a určitě tohoto výběru nelituji. Pravda, místy jsem jakožto laik a "evoluční začátečník" opravdu tápala a už vůbec nemůžu říct, že bych ji přečetla jedním dechem, ale je plná nových a hlavně zajímavých informací, takže pro mě určitě splnila svůj účel.

28.09.2015

ČÁST 3 ZE 3

Box 10.1: "To je případ třeba alel pro hnědou a modrou barvu očí - homozygot se dvěma alelami pro hnědou barvu očí se neliší od heterozygota, který nese jednu alelu pro hnědou a jednu pro modrou barvu (trochu zjednodušuji, odborníci nechť prominou)."
Odborníci a na první pohled odlišitelní heterozygoti neprominou. Když pan profesor neumí dobře vybrat příklad na lidech, ať to vysvětlí na kytičkách nebo motýlcích (v genetice tedy spíš na mouchách rodu Drosophila).

Další podobný problém v kapitole 10.: "Z vlka dokážeme v historicky krátkém čase vyšlechtit srnčího ratlíka nebo chrta, musíme se však smířit s tím, že pro většinu chovatelů těchto ras budou představovat návštěvy veterináře bezmála součást pravidelného denního programu."
Vzhledem k tomu, že chybí odkaz na uskutečněný experiment, domnívám se, že pan profesor si tento příklad vycucal z prstu. Chtěla bych vidět, co za psa dokáže z vlka vyšlechtit. Vlk a pes sice mají společného předka a pořád se mohou křížit, ale vše nasvědčuje tomu, že pes není domestikovaný vlk (obecně vzato, neříkám, že neexistuje nějaké psí plemeno, které ano). Pes a vlk se pravděpodobně vyvíjeli vedle sebe ze společného předka a docházelo mezi nimi k hybridizaci (proto je mezi nimi vysoká míra příbuznosti). Kdybychom ale nechali psy "zdivočet" měli by se asi vrátit spíš k něčemu jako je Dingo. Nutno dodat, že prof. Flegr to v době psaní knihy nemohl vědět a tudíž jen opakoval všeobecně uznávanou teorii.
Moje poznámky:
1. I kdyby někdo někde prokázal domestikaci vlka na studii samotné mitochondriální DNA, bez studie jaderné DNA neprokázal nic. Stále by mohlo jít jen o hybridizaci samců psa se samicemi vlka (mitochondriální Eva).
2. Na základě názorů různých chovatelů, které jsem četla, se domnívám, že dnešní vlk je obecně málo vhodný pro domestikaci a že se lépe domestikuje třeba liška.

Pro zájemce o původ psa:
Ardalan et al. (2011) Comprehensive study of mtDNA among Southwest Asian dogs contradicts independent domestication of wolf, but implies dog–wolf hybridization. Ecology and Evolution, 1.3, 373 – 385, doi:10.1002/ece3.35
Freedman et al. (2013) Genome Sequencing Highlights Genes Under Selection and the Dynamic Early History of Dogs. Genomics, arXiv:1305.7390v2
Freedman et al. (2014) Genome Sequencing Highlights the Dynamic Early History of Dogs. PLoS Genetics 10(1): e1004016. doi: 10.1371/journal.pgen.1004016

V 11. kapitole mě hned zkraje rozladilo: "... nemalá část účelných vlastností se vyvinula až u mnohobuněčných, a tedy rozhodně u organismů rozmnožujících se pohlavně."
Tato generalizace by si snad zasloužila aspoň malý box o nepohlavním rozmnožování mnohobuněčných.

Kapitola 17, první věty:
"Můj přítel a kolega Daniel Frynta moc rád chová myši, hady a ještěry. Takto postižených osob se mezi námi pohybuje určitě více, ale můj přítel Daniel je navíc zoolog a etolog, takže si tuto zajímavou psychickou úchylku dokáže docela dobře sám před sebou a do určité míry i před svým okolím zdůvodnit."
Zde Flegr (jistě ne zcela úmyslně, protože je to také pořádný blázen a přeci by sám sebe takto nevyzradil) podporuje moji teorii, že člověk je nejdřív bláznivý podivín a až potom se stává vědcem. Představa šílených, výstředních či alespoň roztržitých vědátorů je v naší kultuře již celkem etablovaná (a nevznikla ostatně samovolně) a dnes již možná ovlivňuje volbu povolání tam, kde tento maskovací trik dříve napadl jen ty nejmazanější podivíny. Bylo by zajímavé zjistit, kolik vědců se stalo vědci, aby si mělo čím omluvit svoje jinak nepříliš tolerované výstřelky (nebo nezřídka rovnou osobnost). Čím jste úspěšnější, tím více si v nich můžete hovět a tím méně je musíte obhajovat. Obávám se však, že do vědy čím dál tím více proniká byznys a konkurenční druh "blbec užitečný", který mnohem lépe kooperuje s byrokracií (kde rovněž bývá zaměstnán "blbec užitečný" akorát jiný poddruh a "dej blbci funkci a vymyslí lejstro"). Uvidíme, zda s "podivínem vědátorským" udrží mutualistický vztah (je pro fungování ekosystému velmi důležitý) nebo ho v důsledku pozitivní selekce na ambice (zvyšuje se počet ambiciózních zástupců tohoto druhu) časem vytlačí do krajních oblastí sdílené niky. To by mohlo vědě značně uškodit:
"Dobrý přírodovědec se pozná podle toho, že dokáže odpovědět na otázky, na které jeho kolegové odpovědět neumějí. Výborný přírodovědec, jako třeba právě Daniel, se pozná podle toho, že si navíc dokáže položit otázky, které si nikdo z jeho kolegů zatím nepoložil."

Z poslední kapitoly: "Poučen Kuhnovou teorií vývoje vědy dobře vím, že jediný známý účinný způsob, jak nahradit jednu dlouhodobě úspěšnou teorii teorií novou, je nechat přirozeně vymřít stoupence teorie staré a nechat na jejich místo dorůst generaci stoupenců teorie nové. A na tom se musí začít pracovat s dostatečným předstihem."

Musím vyjádřit obdiv všem laikům (nebiologům), kteří přečetli celou knihu. Domnívám se, že navzdory vší snaze není Flegr tak srozumitelným popularizátorem vědy, jak by si asi přál. Na druhou stranu uvádí, že knihu napsal hlavně pro budoucí biology, tedy se mu to asi dá odpustit (až na to, že jsem si ji koupila jako cílová skupina a v maturitním ročníku se mi velmi špatně četla, úspěšně jsem ji přelouskala až nyní). Jako biologovi neevolučnímu a v evoluci málo vzdělanému se mi teorie Zamrzlé plasticity celkem zamlouvá, ale netroufám si o ní cokoliv soudit (ukázat neznalému člověku jen to, co teorii podpoří, by jistě nebylo těžké). Zdánlivě nízké hodnocení, které knize dávám, proto kromě mého názoru, že pro laiky je přeci jen dosti náročná, odráží také nedostatek mého odborného názoru (což není chybou knihy, byť je to možná tak trochu možné svést na samotného prof. Flegra... kdyby neměl jako zkoušející pověst, kterou má, mohl být můj rozhled v evoluční biologii větší).

20.02.2015

Sice autor i přes své neustálé přesvědčování nevymyslel nic nového, ale skvěle napsáno a velmi čtivě :) Jedna z nej knih o evoluci.

10.09.2014

Knihu bych rozdělil na dvě části. První pojednávající obecně o evoluční teorii, jejích mechanismech a podobně je naprosto skvělá a dala by se hodnotit 100%. Druhá část, kde je popsánavlastní teorie profesora Flegra už mne zaujala méně a to z důvodu, že Teorie zamrzlé plasticity je jednak víceméně opsána z předchozích teorií (teorie přerušovaných rovnováh) a jednak se mi nezdá přílišpravděpodobné, že by fungovala tak univerzálně jak si pan profesor myslí. Zcela jistě se na některých jevech uplatňuje, ale stejně tak se tam uplatňuje i řada dalších mechanismů. Tuto část bych hodnotil za 60%.
Celkově tedy za 80%, zejména díky první části knihy.

16.02.2014

Naprosto se neshoduju s většinovým tvrzením, že tato kniha je pro laiky - tudíž lidi, kteří o evoluci nic neví a chtějí se alespoň přiblížit jejímu pochopení.

Ne každý, kdo rozumí svému oboru, ho umí podat lehkou formou široké veřejnosti a v této knize se to jen potvrdilo.

Nesedl mi styl psaní, ale ani styl humoru o který se Flegr pokoušel.

I když jsem se na titul velmi těšila, nedokázala jsem ho dočíst a určitě si nemyslím, že by laikům na poli evoluce něco vysvětlil. Protože, jak sám píše Mayr (přední evoluční biolog 21. století) - evoluci nejde pochopit bez znalostí genetiky a na to středoškolské základy opravdu nestačí.

06.05.2013

no já bych už je dodal že i my máme svého Dawkinse, ale řekl bych že ten náš je o něco lepší :)

04.11.2012

Velice zajímavá kniha, kterou jsem ovšem jako laik, byť zainteresovaný, louskala po částech víc než měsíc. Myslím, že je napsána dobře, autor je i vtipný a snaží se o srozumitelnost. Nicméně i tak to bylo velmi těžké a odbornými informacemi nabité čtení. Určitě mi přinesla poučení a nový pohled na Darwinovu evoluční teorii. Jako plus beru i to, že jde o českého odborníka:)