Zámek
Franz Kafka
Hlavní roli v románu hraje zeměměřič K., který je zámkem povolán do vesnice, aby zde provedl úřední měření. Už při svém příchodu se setkává se zvláštnostmi zdejšího prostředí, především pak samotných obyvatel, kteří z něj mají strach, straní se ho a bojí. Kvůli úředním nesrovnalostem mu starosta obce nechce dát zeměměřičskou práci a přiděluje k němu dva otravné pomocníky. Po románku se zdejší vysoce postavenou servírkou Frídou z Panského hostince, která je údajnou milenkou váženého a obávaného zámeckého úředníka Klamma, se K. dostává do nemilosti hostinské, je vyhozen z Hospody u mostu a je mu nabídnuto místo školníka. Zde nalezne útočiště i se svou snoubenkou. Jejich vztah však netrvá dlouho. Po návštěvě zámeckého posla Barnabáše, jehož rodina je ve vesnici nechvalně proslulá kvůli skandálu sestry Amálie, se po debatě s mladší ze sester – Olgou – dovídá mnoho o hierarchii na zámku, o postavení úředníků a pravidlech ve vesnici...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , Nakladatelství Franze KafkyOriginální název:
Das Schloss , 1926
více info...
Přidat komentář
Je zajímavé, jak Zámek působí na každého jinak. Já jsem například měl téměř neustálý vztek. Vždy, když K. požadoval, aby se něco udělalo, našlo atp., tak mu nikdo nebyl sto vyhovět. Každý ze sebe dělal blbce a ignoranta, jen aby zabránil K.ovi vstoupit na Zámek. A přitom byl někdy tak blízko... Ke konci už jsem chtěl na Zámek vstoupit taky, ale na rozdíl od hlavní postavy jsem věděl, že to není možné. Normálně jsem zhnusen tou všudypřítomnou byrokracii (jenom aby bylo všechno na papíru). Něco - nějaký závan naděje - mě ale drželo stále napnutého. Tady si myslím, že není co řešit.
90%
Mně to přišlo jako děsivě dlouhá noční můra, ve které se nikdo nechová normálně a nic nedává smysl, ale ani snící/hrdina to přirozeně není schopný prohlédnout, protože je součástí toho snu. Veškeré aktivní jednání hrdiny je jen zdánlivé, snová realita dává možná smysl snícímu, ale ne vnějšímu pozorovateli. Dalo by se to dobře číst i jako parodie, kdyby to nebylo tak smrtelně vážné, jak už tak noční můry bývají.
Skoro mám pocit, že zatímco práce historiků je popisovat dobu, která odešla, prací literátů (myšleno těch geniálních) je říkat zásadní věci o časech, které teprve přijdou a kterých se nejspíše ani sami nedožijí. Franz Kafka ve svém díle vyjádřil základní pocit dvacátého století. Asi bych se neměl pokoušet to nějak sám shrnout, neboť za to jistě sklidím jen posměch a skřípění zubů, ale aspoň naznačím, kterým směrem hledět. Tím základním pocitem je jistá shrbenost, ustrašenost, strach z moci úřední - a vede k tomu, že nakonec vždycky "přistoupíme na hru". A potom už není cesty zpět. Necháme se vtáhnout do soukolí a v konečném důsledku z nás zůstane jen masokostní moučka.
Zapomeňte na Saurona, Azathotha a Darth Vadera. Není strašlivějšího antagonisty než nedosažitelný Zámek. Specifikum zla v naší době není to, že vás umučí, ztrápí a zbaví života - to koneckonců dělalo vždycky. Na moderním zlu je nejhorší to, že vás naprosto drze osobně napadne a zasype vás výčitkami. Vlastně si za všechno, co špatného se vám děje, můžete sami. Příkazy, zákazy, nařízení a hrůzovládná slova OBČAN JE POVINEN. Školní docházka v tomto ohledu každého řádně vytrénuje; jako děti jsme zkrátka v podřízené roli a spravedlnosti není možné se dovolat - dítě přece nikoho nezajímá. A v dospělosti taktéž zvednu hlavu jen málokdo, i když by mohl, protože tuší, že by to dopadlo špatně - jednotlivec přece nikoho nezajímá. Ne každý se bojí byrokracie, ne každý se bojí státu, ale snad každý má hrůzu z nějaké té autority.
Určitě znáte ten pocit, když vás v nějaké diskusi o zcela neosobních problémech někdo osočí takzvaně "ad personam". Stačí jedno slůvko na vlastní obhajobu a už jste v defenzivě. A je jedno, že jste měli skvělé a pravdivé argumenty, najednou je spor osobní a malicherný a nelze zvítězit - každou další větou se dostáváte hlouběji a hlouběji. Není cesty ven. A je snad anabáze zeměměřiče K. něčím jiným? Alespoň teoretickou naději na úspěch má jen na počátku; v okamžiku, kdy se pokusí do Zámku a jeho kanceláří proniknout přes nižší úředníky, příštipkářením a upoceným bojem o každou píď.
Jak už tady bylo řečeno, to, že Zámek nemá konec, je vlastně tím nejpřesnějším zakončením. Jakmile se jednou vtáhneme do soukolí, jsme mleti a mleti, dokud nás nevysvobodí zubatice. O tempora, o mores! O Kafka!
Nějak jsem tomu nepřišel na chuť. Začátek je vskutku skvostný a zajímavý, popis prostředí natolik plastický, až se cítíte, jako byste tam sami byli. Ale postupem času to začne připomínat herní adventuru - zkrátka chodíte z lokace do lokace, s někým se potkáte, s někým mluvíte, nasbíráte nebo nenasbíráte nějaké informace, a jdete dál. Hlavní postava se chová každou chvíli jinak - srovnejte si třeba jen sekvenci jeho příchodu do vesnice, kdy to vypadá, že něco tají, že ví něco víc, než my nebo lidé kolem něho, třeba se sekvencí, kdy se schová u Frídy v lokále pod stůl a chová se spíše jako pitomec. Chápal bych knihu jako kritiku snahy dostat se z nízkého místa mezi elitu, takové snahy jsou i dnes a stejně tragikomické. Ale zde je toto téma tak rozpliznuto a rozpitváno, až je nezajímavé. Navíc chybí zakončení, takže ani nezjistíme, jestli hrdinu možný vstup mezi elitu nějak změnil, vyšinul nebo mu dal ťafku a možnost se nad sebou zamyslet a vážit si jiných stránek života. Nabízí se hnedle srovnání třeba s Místem nahoře od Johna Braineho. Že se postavy chovají podivně a psychologii zde těžko hledat, to je jasné, ale přece jen nějaké rozumnější pohnutky bych čekal. Třeba jsem nepochopil, proč Frída hned pustila Kramma k vodě a přilnula tak k zeměměřiči? Ale za magickou-realistické vykreslení prostředí a dobré popisy dávám alespoň tři hvězdičky.
Malá rada: až příště Kafku budete číst (nebo konkrétně: až příště budete Zámek číst), pokuste se o vizualizaci popisovaného děje... Pokud se vám to povede, tak něco uvidíte...
Kafka je prostě mistrem svého oboru... on si se čtenáři umí pohrát...
Moje první kniha od Kafky a ani pořádně nevím, co o ní napsat.
Nečetlo se to špatně, jen jsem čekal, že na konci bude opravdu nějaký KONEC... Že se vysvětlí a odhalí všechna tajemství a zápletky... Prostě, že se všechno to snažení a útrapy hlavního hrdiny, které mi od začátku přišlo jaksi malicherné a zbytečné, nějak vysvětlí a bude mu dán nějaký SMYSL.
Díky utnutému konci to žádný smysl pro mě nezískalo. Od jednoho moudrého člověka jsem slyšel, že lidé potřebují uzavřené sekvence, ukončené příběhy - teď už chápu proč. Jsem spíš naštvaný, než abych byl rád, že jsem si knihu přečetl, díky absenci pořádného konce si připadám okradený a mám pocit, že celé to čtení bylo zbytečné. Na co to číst, když nevím, jak to skočilo! A to jsem si v půlce knihy říkal, že to bude určitě překvapivý a dech beroucí konec, díky kterému budu knihu hodnotit 4-5 hvězdičkami.
Nic takového se nestalo (opravdu jsem se ještě přesvědčoval, zda poslední stránky, kde by se to vše vysvětlilo, nechybí nebo nejsou slepeny!). Musím říct, že Kafka není můj šálek kávy.
Pri citani jednotlivych pohladov kazdej z vystupujucich postav sa clovek neubrani pocitu, ze vsetko je tak silne subjektivne, a ziadna objektivna realita a pravda vlastne neexistuje. Niekedy ten pocit, ze to vlastne ani nie je nedosazitelny zamok, ako skor uz vopred predpkladana porazka. Ludia v dedine si mysleli, ze uradnici namahavo pracuju, ale uradnici akoby ani nevedeli "vo co go" (ked dostal K. list od Klamma, ze je spokojny s vysledkamijeho prace). Uplne uzasne napisane.
Při studiu na UK a styku se studijním oddělení se díky této knize již umím přiřadit k jednomu literárnímu hrdinovi.
Kafka opět nezklamal. Román skoupý na světlé chvilky, ponuré atmosféry je zde až až!
Od první do poslední stránky příběh obestřený záhadou, zoufalou bezmocí a snahou K. vyřešit situaci, ve které sám, v boji i s těmi nejnižšími (a tedy nejlépe dosažitelnými) úředníky ze zámku, nikdy nic nezmůže. Příjemným oživením děje bylo Olžino líčení rodinné historie, které mnohé vysvětlilo.
Nejrozporuplnější postavou se pro mě stala Frída, o té jsem od začátku do konce nevěděla, co si mám myslet.
Snad jediná věc, která mě u Kafkových nedokončených děl mrzí, je pocit, když má člověk v prstech posledních pár stran a ví, že za pár chvil se příběh navždy utne...
Z knihy jsem měla pocit, jako by v příběhu, paralelně vedle našeho světa, existoval ještě jiný svět, třeba na jiné planetě, kde se zažily jiná společenská pravidla s rozsáhlejším byrokratickým aparátem. Všichni v knize, včetně hlavního hrdiny, jednali pro mě nepochopitelně. Situace, rozhovory, navrhlá řešení, vše zcela absurdní, ale postavám v knize přišly normální (až na hlavního hrdinu, který se mnohdy pozastavil nad reakcema vesničanů a vývojem situace, ale opět - reagoval pro mě nepochopitelně).
A právě tento pocit jiného světa, ta zvláštní atmosféra, navození pocitu bezvýchodnosti a jeho neustálého narůstání vyžaduje opravdu geniální schopnosti, které tímto autor prokázal.
Určitě pro mě nebyla kniha jedinečný požitek, dotkla se pár citlivých míst - např. hlavní hrdina měl problém zapadnout do společenství ve vesnici a porozumět jejich pravidlům nebo to, že bez důvodně někoho pobouřil, sám nechápal jak se to stalo - které jsem ve svém životě také zažila..... je to určitě zvláštní kniha a věřím, že se dá polemizovat o jejím významu do nekonečna.
Tak tohle nebylo nic pro mě.. Ze začátku se to vyvíjelo dobře a poměrně zajímavě tajuplně včetně vztahů a zápletek. Po čase se z toho však stalo rozplizlé úřednické cosi, a čím více se to blížilo ke konci, tím více bylo úmornější číst. Možná špatné načasování, ale mě to nic nedalo :( Nemám rád tyhle úřednické bláboly a sáhodlouhé monology, které děj nikam nepobízejí a pro obyčejného smrtelníka jsou španělská vesnice.. Možná se k tomu vrátím za pár let , prozatím si dám menší pauzu než to strávím a vrhnu se na Proces :(
Ani vlastně nevím, čím to bylo, ale neměla jsem klid, dokud jsem nedočetla poslední stránku… Něco mě nutilo číst dál a dál, i když byl obsah docela absurdní, a já kroutila hlavou, o co tomu Kafkovi vlastně šlo… Na druhou stranu musím uznat, že mě zase dostal a bavilo mě to. Zpočátku mě úplně pohltila atmosféra příběhu, divné místo, ještě divnější lidi a do toho vržený nic netušící zeměměřič, který se s dojemnou zarputilostí snaží dosáhnout svého cíle a zjistit, o co v té podivné vesnici vlastně jde. Často mě napadlo, že podobné pocity tajemství a chmuru jsem zažila při četbě Golema nebo Domu o tisíci patrech – a že to byla kvalitní četba! Nicméně nedalo mi to neustále přemýšlet nad tím o co tady vlastně jde?! Co jsou zač ti vesničané, nejsou to nějací tajní pracovníci zámku, že tak adorují úředníky za každou cenu, nebo jsou to vážně ti nejprostší, co je bez přemýšlení a slepě uctívají? Zámek sám o sobě mě zaujal, K. se k němu vydal a nedošel, doba ve vsi jako by neplynula obvyklým tempem… Řada postav jako by v příběhu byla jen nahodile, ale přesto by bez nich příběh nemohl fungovat... Tajemný Klamm – přelud nebo reálná postava - možná byl Klamm souhrnem všech úředníků, možná taky ne… Při popisu samotného byrokratického aparátu mě beznaděj opustila a musela jsem se smát – je vidět, že Kafka si úředničinu zažil…Já k ní mám také docela blízko, takže mě ta jeho nadsázka docela pobavila, i když jiného by to asi vyděsilo, pokud by ho bral doslova… Nechápala jsem, proč tam K. přesto všecko setrvává a nechává se sebou zametat. Možná už ho systém pohltil natolik, že toho nebyl schopný, nebo se stále zoufale snažil dohledat pravdy, těžko říct. No lituju, že to nedopsal, docela by mě zajímala pointa, i když u něho bych se jí stejně nemusela dočkat, každopádně mi tohle dílko, ani nevím proč, svým způsobem učarovalo.
Výnimočný Kafka, geniálny, nadčasový a niekedy aj nepochopiteľný. Najviac ma zaujala ponurá atmosféra, ktorá je presiaknutá celou knihou a nemožnosť niečoho dosiahnuť, čo je tak absurdné. Aj tak asi všetci rovnako nepochopíme tento nedokončený román, ale to asi k tomu patrí.
Při čtení jsem měl pocit jako ve snu, kdy za někym běžím a pořád ho nemohu dohonit i když ho vidím a je na dosah. To už přeci není možný, vždyt teď tady byl...
Klamm jeden zatracenej!!!
85%
Tento komentář je k vydání Zámku v Nakladatelství Franze Kafky.
Precizní překladatelská i redaktorská práce. Krásná téměr minimalistická grafická úprava Zděnka Zieglera. Zámek celý jsem přečetl dvakrát a několikrát pak ještě opakovaně samotný začátek. Není to tak dobré jako Kafkovi povídky a Proces. V Zámku se na mě až moc úřaduje a popisuje úředničina a nádeničina. Někdo tady píše, že je to popis, jak funguje ten "kafemlejnek" a "kombajn" na lidi, co jednoho má semlít k poslušnosti. A jo, dá se to tam vidět, ale tím se to možná trochu moc posouvá do takový občas až protivný alegorický roviny. Osobně si myslím, že Kafka z toho měl hlavně "prdel". On nebyl vůbec žádnej suchar, ale chlapík se smyslem pro humor, tedy dosti specifickým, psal hlavně do šuplíku, pro sebe a pro radost z psaní (kdyby se braly v potaz záznamy z deníku, tak radost spojenou s utrpením, ale proč ne, a nakonec i deníky jsou "jen další psaní"). Ale abych to nezakecal, mně právě Zámek přijde především jako humoristický román, jako špatný "vtip" nebo "ztracený případ", v tomhle případě jde o potvrzení K-ovi byť jen vzdálené přináležitosti k Zámku nebo aspoň k vesnici. Celé je to ale jako noční můra a samotný případ K. nakonec narůstá do absurdních rozměrů (o tom tedy hlavně Proces, ale v Zámku je to taky). Jen to Kafku samotného po nějaké době přestalo bavit, tak to zabalil a nedopsal, což chápu, mě Zámek taky moc k srdci nepřirostl a každou další kapitolou mě bavil o něco míň. Začátek je ale perfektní, příchod K. do vesnice, noc v hospodě, brodění se sněhem, tam jsou ty nejlepší momenty. Má to zpočátku takovej až snovej charakter, postavy se zjevují náhle ze tmy a mlhy. Zámek se K-ovi na jeho cestě přibližuje i vzdaluje zároveň. Ty první asi tři až čtyři kapitoly jsou mistrný, pak to chytá stále víc takovej úřednickej ráz a v určitý metarovině toho románu je to stále víc o tom, co je jazyk ještě schopen sdělit, aby to nebyl úplnej blábol, zároveň ale jeden chápe, že právě o ten blábol jde, kterej pro místní (a nakonec i pro K., kterej na tu hru pozvolna přistupuje) má často nezměrně hlubokej a důležitej smysl a zásadně pak ovliňuje konání postav a děj. Jo, dá se o tom napsat disertace jak prd, ale stejně si myslím, že ten úšklebek autora nad tím pinožením a i nad tím psaním, je aspoň teda pro mě tak nějak podstatnější. Prostě radost z četby, která ale v případě Zámku po čase tak nějak upadá až jeden chápe, že to Kafkič zabalil a nedopsal. Doporučuji.
PS - Poměrně bizarní je také fakt, že jeho vydání (jakožto i kompletní vydání Kafkova díla) podpořila televize Nova, v dobách, kdy jí vládl samotný Vladimír "Klamm" Železný.
Podle mého nejlepší Kafkovo dílo, ta bezmoc a absurdní nedosažietlnost všeho. Kdyby to dopsal jako Proces, tak to nemohlo skončit jinak než sebevraždou. Výbornééé!!
Vytříbený jazyk, termná atmosféra bez možnosti úniku. Na druhou stranu román bez konce, byl-li to záměr, tak u mně zůstal nepochopen. Sbírám síly na Proces.
Nudné, zdĺhavé, depresívne... Naozaj netuším, čo všetci na tom Kafkovi majú. Radšej si prečítam niečo povznášajúce a prvom rade čo mi dá niečo do života, ako čokoľvek od tohto kvázi velikána utápajúceho sa v opakovaní a beznádeji. Ako vidím, nie každá klasika je pre mňa. * zato, že je to aspoň čitateľné.
Štítky knihy
zfilmováno byrokracie psychologické romány absurdno středoevropská literatura
Kniha Zámek je v
| Právě čtených | 36x |
| Přečtených | 1 960x |
| Čtenářské výzvě | 84x |
| Doporučených | 111x |
| Knihotéce | 752x |
| Chystám se číst | 404x |
| Chci si koupit | 62x |
| dalších seznamech | 15x |
Kafkův Zámek má mnoho interpretací, já se v mnohém ztotožňuji s tou, podle které je to metafora na beznadějný boj jedince s byrokratickým aparátem. Myslím, že to dokonale vystihuje i samotná atmosféra knihy - člověk je z ní střídavě v depresivní náladě a ve stavu, kdy se tomu všemu musí smát. I ta absurdnost děje by k tomu seděla. (Při čtení jsem si mimojiné vzpomněla na vyhlášky EU o tom, že pomazánkové máslo nesmí být pomazánkové máslo a rum nesmí být rum.) Když nad tím tak přemýšlím, připomíná mi příběh i marný boj člověka s životem, který je nustále svazován nařízeními shora. Člověk žijící v moderní společnosti nemůže být svobodný, což si uvědomuji pokaždé, když po mně úřady něco chtějí. Mám u toho i podobný pocit, jaký jsem měla při četbě Zámku. Bezmoc, beznaděj, zlost a nechuť.