Poslední přání

Většinou fantasy moc nečtu, ale tohle byla opravdu příjemná změna. Kromě akce a napětí oceňuji i skvělé postavy a nádech humoru.

Ty kráso, tak já nevím. Tolik let jsem kolem Zaklínače kroužila a poslouchala na něj ódy, až jsem měla asi moc velká očekávání. Povídkový styl mi obecně nevyhovuje, ale ... vlastně musím hodně uvažovat, proč se zrovna tato kniha těší takové popularitě. Já si všímám zejména nerovnoměrného tempa, matoucího přeskakování (ok, to může být hodnoceno někým i kladně, chápu; že jsem specifický druh čtenáře, ale u jiných autorů mi to tolik nevadí), neustálé zdůrazňování "chlapáckého" světa, nic moc vývoj postav a pokud ano, rychle s nimi pod drn. Dvě hvězdičky za to, že postavy nejsou černobílé, slovanskou mytologii a to, že jsem se sem tam i zasmála. Ale dočítám spíš proto, abych dočetla a nevím, zda vůbec pokračovat, možná zkusím za čas...

Vtipné, krátké, dobře napsané. Byť nejsem povídková, četlo se to velmi dobře. Plusem zůstává i střídání povídek. Geralt i vedlejší postavy jsou skvěle napsané, živé, vtipné. Situace, do kterých se Geralt dostává, jsou zajímavé a čtivé. Svět je rozmanitý. Jedinou výtku mám asi k Yen, která mě tolik neoslovila. :) Uvidíme v dalším díle, jak obstojí. Navíc přítomnost pohádkových motivů - Sněhurka a sedm trpaslíků... Někdy to bilo přímo do očí. :)
Z knihy jsem byla velice příjemně překvapená.

(Přečteno přeložené do angličtiny) Se Zaklínačem jsem se zatím setkal spíš okrajově skrz seriál na Netflixu a hru na Xboxu - oboje jsem začal a stejně rychle s obojím přestal. Vůbec jsem tedy netušil, co od prvního dílu této slavné ságy očekávat. Prvním překvapením bylo, že je povídkového formátu. Lepší povídky (Zaklínač, Poslední přání) střídají ty slabší (Menší zlo, Otázka ceny), společné mají ale to, že jejich děj je jednoduchý a příjemně parodující klasické pohádky. Postavy jsou (až na pár výjimek) karikatury zla nebo dobra. Věřím, že tato "prostota" je způsobena právě povídkovým formátem a v románové verzi je příběh komplexnější. Zatím bych Zaklínače hodnotil jako milé a nenáročné čtení, důvod celosvětového boomu jsem ale zatím neodhalil. V nejbližší době budu ale pokračovat ve čtení dalšího dílu.

PS: Moje hodnocení může být značně ovlivněno anglickým překladem. Ve výsledku jsem neshledal nejšťastnějším nečíst Zaklínače v češtině. Přece jenom, slovanský jazyk je slovanský jazyk, a v anglické verzi, kterou jsem četl, text často viditelně skřípal. Další díl tedy v češtině!

Všechny povídky jsou velmi čtivé a "hlas rozumu" je drží pohromadě. Četl jsem v době vydání a teď znovu jako audioknihu. Pořád skvělé - dokonce mi ani nevadila slovenština, ve které jsem si to omylem půjčil. :-)

Čteno podruhé asi po 15 letech. Začal jsem tuto sérii číst znovu, a to z důvodu, že sleduji seriál a celkem mi děj neseděl. Po přečtení první knihy vím, že si ze seriálu scenáristi udělali vlastní show a kašlou na předlohu.

Ale pojďme ke knize samotné. Četl jsem ji pomalu a užíval si každou stránku. Toto je opravdu jedna z nejpovedenějších fantasy, kterou jsem četl. První kniha je povídková a každá povídka stojí za přečtení. Ani nevím, kterou označit jako nejlepší.

Autor opravdu dokázal vytvořit svět, kde je dobro i zlo v každém a není zde vše černobílé. Autor sází i na těžká rozhodnutí, a tím kniha dostává úplně jiný rozhled.

Už se těším na další díl, i když si asi dám od série trochu pauzu a počkám si na dovolenou, abych na to měl klid.

Poslední přání mě zaujalo především tím, že nejde jen o dobrodružnou fantasy plnou soubojů s nestvůrami, ale i o příběhy s hlubším přesahem. Geralt z Rivie není typickým neomylným hrdinou – často stojí před složitými rozhodnutími a ukazuje se, že hranice mezi dobrem a zlem nebývá vůbec jasná. Silně na mě zapůsobila zejména povídka Menší zlo, která nutí přemýšlet, zda skutečně existuje „správné“ řešení.
Oceňuji také způsob, jakým Sapkowski pracuje s pohádkovými motivy – známé příběhy připomínající Krásku a zvíře nebo Sněhurku převrací do temnější a dospělejší podoby. Kniha má svižný děj, živé dialogy a zajímavě vystavěný svět plný magie, elfů, čarodějek a nadpřirozených bytostí. Velmi poutavý je také vztah Geralta a Yennefer, který dodává příběhu emoce i napětí.

Poslední přání je soubor povídek z fantaskního světa, ve kterém Zaklínač žije, přičemž každý příběh je proložen cyklem Hlas rozumu, který ději dodává komplexnost. Je tu akce, souboje, magie, roztodivná stvoření vycházející z mytologie, autor hojně využívá náměty pohádek (např. vyhnaná princezna a sedm gnómů). Poslední zmiňované mi vadilo, přišlo mi to jako vykrádání klasiky, když vás nic nenapadne. Nemůžu upřít jistý styl humoru, to bylo osvěžující. Ovšem co mi přišlo obtěžující, byly sáhodlouhé rozhovory. Kolik oni toho namluví... Pak tu máme neustále se opakující vzorce v podobě násilí na ženách, mužské převahy nad čímkoliv, ženy jako sexuální objekt atd., a to aniž by se nad tím někdo pozastavil. Říkejte si co chcete, ale nemá to být normou v žádném světě, ani v tom fantasy.

Chápu, proč je Zaklínač tak populární, mě si ovšem nezískal a vypadá to, že nejvíc klasika fantasy žánru není nic pro mě.

První seznámení se světem zaklínače vyvolalo okamžitou závislost na celé sérii. Skvěle vymyšlené povídky, které jsou předzvěstí legendárního příběhu nejen Geralta z Rivie.

Zaklínače znám díky hrám, o kterých slyším samou chválu. U knih tomu není jinak. Je to čtivé, napínavé a promyšlené. Jdu hned na druhý díl.

(SPOILER) Zaklínač byl součástí mého život hodně dlouhou dobu, a během se ten vztah stihl různě proměnit. Na začátek můžu říct, že ne každý zaklínač mi přirostl k srdci. Je to tak půl na půl, jako by si autor obden hodil mincí a podle toho napsal něco, co mě buď pobaví, nebo ne, byť jsem tou dobou ještě ani nebyla na světě XD. U Posledního přání je to víceméně to první. Jsou tu povídky, co jsou fajn, je v ních nějaká ta krev, sex, mudrování o životě a karmě atd. a pak jsou tu věci, co mě nezajímají. To, co mě baví, je prequel, kupříkladu. Z toho až retrospektivně zjistíme, že jeho hrdinové Korin a Visenna jsou rodiče slavného Bílého vlka. Další fajn povídka je Zaklínač, kde Geralt zbaví prokletou princeznu jejího trápení. Taky mě baví Konec světa, kde Geralt vytáhne s Marigoldem do boje proti nenažranému čertovi jménem Torque. v sérii Hlas rozumu se Geralt léčí z boje se strigou v klášteře bohyně Melitelé (při zmínce, že jeho abatyše pamatuje Geralta jako malého kluka, mě vzhledem k jeho stovce let hrozně zarazilo, kolik je té babě let?? :-)), občas si zašpásuje s jednou mlčenlivou kněžkou, občas ho někdo navštíví a občas zas nad něčím dumá. V povídkách Zrnko pravdy, Menší zlo a Otázka ceny se to začne lámat a to je jenom malá předehra, po které následovalo mé postupné odloučení od zaklínače. Důvodem je to, že se tam ne úplně hezky zachází se ženami. Buď jsou znásilňované, nebo se třeba nachomýtnou do ne úplně dobré situace. Což by nemusel být zas až tak velký problém - tyhle věci se prostě dějí a nejsem zastánce cenzury těchto věcí. Ale problém je ve vzorci - prakticky žádná ženská postava tu není v bezpečí, každá žena, Yennefer, Triss, Essi, Ciri (u té to bolí nejvíc, protože už od jejího debutu, kdy jí je cca 8, je neustále naznačováno, že ji někdo chce zneužít, obtěžovat, znásilnit apod., a čím je starší je, tím je to jen horší, ne, s dalšími svazky se to nelepší,) a další jsou neustále terči sexuálního násilí. Jak říkám, nejsem přecitlivělé zetko, tyhle věci se děly a dějí, a lidi o tom píšou knížky běžně, ale jakmile někdo začne používat tuhle šablonu úplně běžně a na běžné bázi neušetří ani děti a dospívající, máme problém, Horste. A tady pisatel buď prostě zjistil, že tohle u čtenářů funguje, a začal to používat z praktičnosti, nebo je zvrácený hovado a užívá si to. To je ale asi na individuální posouzení. Po technický stránce nevidím nic špatnýho, možná místy trošku patetické, což nejspíš nesedne každému.

Prvýkrát som sa s týmito príbehmi stretol v deväťdesiatych rokoch - vtedy sme si nepadli do oka. O tridsať rokov neskôr som si knihu prečítal znovu a bol som prekvapený, ako veľa som si z týchto príbehov pamätal. To sa mi nestáva často a tiež to znamená, že poviedky majú veľa čo do seba - skrátka, Sapkowski je výborný rozprávač. Nie každému však táto forma sedí.

Konečně jsem se i já dohrabala k fenoménu jménem Zaklínač. A absolutně nechápu, že mě to takhle nadchlo. Knížku jsem četla jedním dechem. Je čtivá, je v ní spousta akce, žádné moc sáhodlouhé filozofování a pořád se tam odkrývají nová a nová tajemství. Konečně jsem pochopila podstatu příběhu zaklínače a nahlédla do světa pohádek v trochu (dost) jiném uhlu. Jsem z toho naprosto nadšená a doporučuju!

Nechapu, ze mi knizka lezela tak dlouho v knihovne. Sahla jsem pro ni spis z nudy a cela me pohltila. Miluju pohadky a tyhle byly skvele.

Absolutně návykové, úplně chápu, že Gerald z Rivie je legendou. Doporučuji. 4,8*
(2/26)

Kniha napsaná formou příběhů je hodně povedená. Vtáhne do děje a určitě skvěle funguje představivost. Každopádně bych možná uvítala nějaký rejstřík “podivuhodných nadpřirozených” tvorů, kteří se v knize objevují:-) ale není problém si je vyhledat…a rozhodně jsem ráda, že se ke mně kniha dostala, jelikož u seriálu jsem vydržela asi tak půl hodiny…

No, bylo to mé první setkání se Zaklínačem v knižní podobě, do teď mám za sebou jen hru Zaklínač 3 Divoký hon a hodně zvláštní počin od Netflixu. Některé příběhy byly dobré a některé ne. Místy to bylo i dost nepřehledné a věřím, že někdo nepolíbený tímto světem bude ztracem neboť se moc o pozadí světa atp. nedovídáme. Uvidíme jaké to bude v dalším díle, ale zatím průměrné fantasy

Představovat svět Zaklínače rozhodně není potřeba. Kazdopadne jako u spousty věcí, i me trvá spousta let, než se k některým klasickým příběhům prokoušu.
Prvni povídkový díl byl čtivy, autor nás vtahuje do světa Zaklínačů, čarodějnic a příšer. Jsem zvedava na další díly

Geralt, příšery a celý svět Zaklínače mě moc bavil.