Veža lastovičky
Andrzej Sapkowski
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/357080/bmid_zaklinac-veza-lastovicky-gMJ-357080.jpg
5
3719
275
V šiestej časti epopeje o zaklínačovom svete, ktorým zmietajú kruté vojny, nás magický rozprávač Sapkowski zavedie do chatrče pustovníka, stratenej medzi močiarmi, kde sa ťažko ranená Ciri pomaly uzdravuje. Po jej stopách však vytrvalo pátrajú neľútostní vrahovia z Nilfgaardu. Geraltova skupina sa vydá na nebezpečnú výpravu za druidmi, aby získala o nej informácie. Aj čarodejka Jennefer ju chce zachrániť, no sama sa napokon takmer polomŕtva ocitne v rukách zlopovestného čarodejníka.... celý text
Literatura světová , Romány , Fantasy
Vydáno:
2017
,
Plus
Originální název:
Wieża Jaskółki , 1997
více info...
Přidat komentář
Ta první a poslední kapitola. Fantasy western jako vyšitý, úplně to vidím zfilmované... U začátku zvlášť s ohledem na lokalitu bažiny a rámování oknem do chatrče. Drsnosti přibývá, humoru ubývá, děj se po předchozích dvou pomalejších knihách rozjíždí, tajemství odhalují, přibývá trochu té kontinentální perspektivy k dřívějšímu zaměření převážně na Ciri a Geralta. Někdy je kvůli stylu psaní nutné dávat pozor více než dříve a při poslechu audioknihy se soustředit, ale výsledek proplétající různé časy, postavy, styly i pohledy stojí za to. Podivuhodný mix ("dějový patchwork"), který dodává Věži vlaštovky na zajímavosti.
Neskutečně mě baví, jak autor s každou další knihou maličko obmění styl vyprávění příběhu. Oproti předchozímu dílu je zde dle mého o něco méně humoru a o něco více napětí. To ale mé hodnocení nemůže nijak snížit, protože jsem knihu četla jedním dechem a poslední stránky jsem přímo hltala. Jsem zvědavá, jak to celé dopadne a už teď mě trochu mrzí, že jsem si příběh Zaklínače nedávkovala spíše malými doušky a už zbývá pouze poslední část. Nicméně příběh mě nutí číst dál a dál. Tak jen doufám, že budu nadšená i z posledního dílu.
Už je toho zaklínača na mňa "asi" moc. Ku koncu mi bolo úplne jedno, čo sa s kým a kedy stane, hlavne nech to skončí.
Geralt je úplný trkvas bez chuti a zápachu.
Toho tajomna a dôležita okolo Ciri mám už plné zuby...
Mám pred sebou ešte poslednú časť ságy, ale dám si pauzu (som zvedavý, ako sa to podpíše na schopnosti spomenúť si na to množstvo postáv v deji).
Opět jsem se neskutečně bavila. Styl vyprávění je trochu jiný, ale knize to neubírá na její čtivosti. Líbilo se mi, že příběh je zachycen z pohledu více postav. Sice toho bylo trochu moc informací, ale mně to přišlo víc napínavější a nápaditější. Akční scény, někdy více drastičtější, jsem si užila. Surovost, bolest, bezmocnost, beznaděj, bez toho by to nebylo ono.
Stejně jako u předešlých dílů, mě velice bavily kresby, které jsou součástí knihy.
V tomto díle už autorovi běžné chronologické vyprávění nestačilo a tak se směle vrhl do divokých experimentů. Věž vlaštovky tak čtenáře překvapí skoky v časech, místech, vypravěčích, myšlenkách…, až je v tom někdy trošku zmatek. Ale já to stejně zbožňoval.
Věž vlaštovky představila skvělé záporáky, nové hráče a motivace, zajímavé zvraty. Opět se vrací více politiky, ale jen přiměřeně. To vše navíc psáno oním kreativním “hopsavým” stylem, který vyvolává zcela nové dojmy.
Myslím, že níže už bylo vše řečeno. Nejvíce souhlasím s názorem Seta123. To, že kniha nemá samostatného vypravěče, ale že nám je příběh vykládán tolika možnými způsoby a ještě skáče všude možně v čase dělá tento díl opět zajímavým a jiným, než jsou díly předchozí. Jediné, co mi vadilo, byli trochu nevýraznější záporáci v závěru, ale to přežiju a rovnou se "teleportuji" k další knize, na kterou se už teď moc těším. :)
Čím víc, tím míň. Zde konkrétně čím víc stran, tím míň zábavy.
Věž vlaštovky se dělí na dvě poloviny (i když na ně kniha není přímo rozdělena). V první vidíme Ciri, jak se vzpamatovává ze svých vážných poranění u jakéhosi poustevníka. V minulé knihy si toho zažila až až, ale během vyprávění zjišťujeme, že se jí přihodily ještě další šílenosti. Většinou nic milého, protože přidat se k bandě lapků, když po ní ještě pasou další záhadné síly, nebyl nakonec ten nejlepší nápad. Tahle část je docela fajn, i když už to nebylo zdaleka tak působivé jako předchozí romány.
Druhá půlka je o tom, jak hromada postav, z nichž většina je naprosto nevýrazná, si povídá. Nejčastěji o Ciri a pak tak různě pletichaří. Něco takového už mi kazilo předchozí knížku, ale tady je toho všeho mnohonásobně víc. Třeba se tam ještě skáče v čase. Jo, Sapkowski umí psát a to i velmi dobré dialogy. Ale tady se asi rozjel a spíš jenom pro sebe či pro nějaké mnohem vnímavější čtenáře než jsem já splétá, rozplétá či zacuchává jakousi pavučinu intrik. Protože je autor tak zručný ve svém řemesle, nemůžu říct, že jsem se nudil. Můžu ale říct, že se mi stávalo, že jsem při rozečtení další kapitoly zapomněl, co se stalo v předchozí.
Pět lidí, co mluví o Ciri, z deseti.
Oproti předchozím dílů je Věž vlaštovky podaná z pohledu více postav i časových linií. To nemění nic na tom, jak je skvěle napsaná. Občas jsem musela přemýšlet, kdo že to je, kde a s kým... Ale nutilo mě to přemýšlet a pospojovat děj.
Po delší přestávce jsem se rozhodl pokračovat v četbě románů o Geraltovi, Yennefer a Ciri. A nelituju. Věž vlaštovky je hodně zajímavá a napínavá četba a nutno říct, že Sapkowski v některých pasážích rozhodně není romantik a krve v knize teče opravdu dost. Celý ten příběh je hodně spletitý, vystupuje v něm velké množství postav a musím se přiznat, že místy se ne zcela plně orientuju. Je to možná způsobené i dost dlouhou pauzou od přečtení předchozích dílů. Tento příběh sleduji i v seriálu od Netflixu, v půlce prosince má vyjít druhá série a už se na ni těším. A Sapkowskému tleskám za jeho fantazii a způsob, jakým nám tenhle příběh předává.
Věž vlaštovky a Paní jezera jsou dvě knihy, které se od zbytku ságy celkem výrazně odlišují. Zajímavý na nich není ani tolik příběh, ten pokračuje stejně perfektně jako v dílech předchozích, ale spíše vypravěč. Protože tam žádný není. Opravdu, Věž vlaštovky nemá jednotného vypravěče, ani jednotnou fokalizaci. Tu nám vypráví deník jistého Vysogoty, tu nám vypráví Marigold a jeho Půl století poesie. Občas je to Ciri, občas je to výpověď před soudem. Opravdu se v rámci nikoliv knihy, ale dokonce jednotlivých kapitol převaluje vyprávění z jedné postavy na druhou a tak je nám příběh vyprávěn naprosto netypickou, ale bravurní a zajímavou cestou, bez jednoty místa a času. Zvláštní struktura knihy je navozena i jistými refrény, z nichž je nejvýraznější jistě Kdyby se toho dne/večera
Dominanci v příběhu do značné míry přebírá Ciri, ačkoliv Geralt dostal přirozeně také dost prostoru a nakonec i Yennefer jistý prostor dostala, třebas že politováníhodně málo. Mimořádně zajímavou je pro mě nejspíše kapitola Kovirská. Král a arcišpeh spolu vedou dialogy a mnohých tématech, na pozadí mistrovsky popsané historie jedné malé provincie, ze které se stal kolos, jež se neobává ani Velkého slunce Nilfgaardu. A zde se mimochodem také objevuje jedna ze scén ságy, u které mi vždy vlhnou oči. Nevím proč mne zrovna ten Zaklínač tak bere, no Ta scéna je úplně na konci dané kapitoly a nutno podotknout, v knize není jediná. Stejného vlivu na mne se dostalo také kapitole, v níž Ciri zakončuje své vyprávění a pokračuje ve své cestě. I konec té mne velice dojímá.
Věž vlaštovky je také veliká kniha otázek. Kniha morálky a etiky. Co je právo? A co je správné? Co je pomsta? A co je spravedlivý trest? Co má být učiněno? A co se v žádném případě nesmí stát? Co lze zahubit? Lze zahubit zlo? Lze mu setnout ruku, aby již nikomu neublížilo? Nedorostou zlu za každou useknutou ruku další dvě? A nepohltí nakonec zlo i toho, kdo s ním příliš dlouho a urputně bojuje? Ano, takové otázky kniha pokládá. Ústy Dijkstry a Esterada, ústy Vysogoty a Ciri, ústy pana Fulka a Geralta, ústy rytířů bez bázně a hany a ústy druidů, ústy čarodějek a ústy císaře. Tedy oko za oko, zub za zub, krev za krev. A za tu krev další krev, moře krve. Celý svět chceš utopit v krvi? Tak chceš bojovat se zlem, zaklínačko? Naivní děcko! Ptá se například Vysogota.
V neposlední řadě se příběhem opět prolínají mytologické odkazy. Tentokrát už nikoliv slovansko folklórní, ale stejnou měrou, v určitém bodě možná ještě více odkazy na mýty germánské a skandinávské. Yennefer se s některými setká na vlastní kůži.
Ano, zkrátka se jedná o skvělou, mimořádnou knihu, která toho nabízí neskutečně moc.
Jednu hvězdu musím ubrat za přeskakované vyprávění. Pohledy několika postav na děj mám ráda, ale tady se hodně skáče v časové linii. Někdy mě to mátlo. Taky mi místy vadilo hrubé násilí. Zároveň mě ale příběh hodně baví a hned jak jsem dočetla tento díl, skočila jsem po dalším.
Asi mám neodolatelnou potřebu vyčnívat z davu nebo co, protože upřímně, pokud už musíme mezi jednotlivými díly rozlišovat... mně se předchozí díly líbily asi víc než tenhle. Asi je to tím, že jsem v tom minulém byla děsně spokojená, cestovala jsem s malou sympatickou skupinkou, líbily se mi interakce mezi nimi, líbily se mi témata, která se řešily. No a tahle kniha mě šmahem vezme úplně jinam...Zjišťuji, že Ciriiny pasáže mě baví asi nejméně, ale to je samozřejmě velmi subjektivní a věc vkusu a rozhodně nechci říkat, že je tahle kniha méně kvalitní než ty předchozí, vlastně si myslím, že je to spíše naopak... Narativně je to zkrátka úžasně propracované a ta komplikovanost se mi osobně moc líbila, protože příběhy, které samy o sobě zas tak komplikované nejsou krásně zamotá, přidá napětí a přitom je udrží "realistické".
"Ten, anebo ta Neratin Ceka?" přimhouřil oči Kalous, dívaje se za odcházejícím poddůstojníkem. "Má to být chlap, nebo ženská?"
"Pane Skellene," odkašlal si Silifant, ale když se rozhodl zastat se svého člověka, měl pevný hlas a neuhýbavý pohled. "Přesně to nevím. Navenek je to muž, ovšem docela jistý si nejsem. Zato jsem si jist tím, jaký je Neratin Ceka seržant. To, na co ses ráčil zeptat, by pro mne mělo význam, kdybych ho chtěl žádat o ruku. Nechci. Ty snad ano, koronere?"
Jenomže mě zkrátka pár věcí zklamalo a... to tomuhle dílu dodalo trochu pachuť, i když znovu, je to velmi subjektivní. Například mě vůbec, ale naprosto vůbec nepotěšila Cahirova motivace. Hrozně jsem se bála, že to přijde a ono to přišlo a... no, třeba mě Sapkowski překvapí, už několikrát se mu podařilo převrátit skutečnost, které jsem nefandila, do něčeho skvělého. (Jsem na tu skutečnost nějak moc zaměřená, ani nevím proč, prostě mě to vytáčí...)
Koho ovšem považuji za naprostou královnu této knihy je Yennefer (cha, já vím, nepopulární názory...) ta ženská je skvělá, netvrdím, že nemá své nesympatické stránky, ale to z ní dělá "skutečného člověka", o tomhle je neskutečně těžké mluvit bez spoilerů ALE její oddanost je neuvěřitelná, když to navrch srovnáte s Geraltovými myšlenkami... přiznávám, že tragika celé té situace mě možná krapet dohnala k slzám, obzvlášť pak v kombinaci se závěrem, kde jsem měla dojem, že asi začnu ječet... (Asi mě celý tenhle díl trochu frustruje...) Na jednu stranu je mi líto, že jsme neměli trochu více Yennefer, na druhou by to celkovému příběhu asi neprospělo.
Jinak všechno to, co jsem na Zaklínači milovala do teď stále platí - brutálně upřímné popisy války, skvělé vykreslení postav, fascinující svět, krásný vypravěčský styl... Už se nemůžu dočkat Paní jezera... i když upřímně se taky trochu děsím, co přijde...
Velmi napínavé a čtivé. Poslední dvě kapitoly jsem úplně hltala. Velmi se těším na další díl.
Super!
Přiznám se, že jsem knihu kvůli dalším na chvíli odložil, bylo tedy těžší se orientovat v množství postav, ale i tak je děj opět posunován dál dynamickým stylem psaní a jazykem, který se čte sám. V díle se opět podíváme na spoustu akce, bojů, přijde mi, že je dílo i stále dospělejší, a to i ve stále hlubší psychice postav.
Sečteno, podtrženo, další povedený díl Zaklínače a já se nemohu dočkat velkého finále!
Nejlepší díl z celého románu. Napínavé, mnoho dějových linií, mnoho vypravěčů, všude se něco děje, příběh má spád... Super.
Zatímco se zaklínač Geralt z Rivie prodírá okupovanou zemí a čarodějka Yennefer hledá stopy zmizelých z Thannedu, princezna zpustošené Cintry bojuje o svou svobodu, život a pomstu. Andrzej Sapkowski ve čtvrtém pokračování Zaklínačské ságy lehounce pozměnil styl vyprávění, zahustil a přiostřil dějové sekvence, přidal retrospektivní flashbacky a celý příběh zahalil oparem tajemna tak mistrně, že člověk při jeho sledování ani nedýchá. Po předchozí knize, kdy na sebe nejvíce pozornosti strhl Geralt z Rivie a jeho družina, Věž vlaštovky dává znovu hlavní slovo mladičké zaklínačce Ciri, která opouští roli rozmarné zbojnice a vrací se ke svému osudovému předurčení naplňovatelky starého elfského proroctví. Změna při níž krev tuhne v žilách a ozývá se ostrý třesk zbraní. „Má je pomsta,“ křičí to v závěru knihy a ten křik je temný, odhodlaný a mnohé slibující. Při hodnocení Křestu ohněm jsem si udělení pětihvězdičkového absolutoria nějakou dobu rozmýšlel, ale s Věží vlaštovky jsem měl jasno okamžitě a o nějakém váhání nemohlo být ani řeči.
Na môj prvý stret so zaklínačskou sériou sa pamätám, ako by to bolo včera - do Posledného želania som sa zažrala v čase, keď bola fantasy literatúra mojou modlou, na ktorú som nedala dopustiť, a predsa... akosi mi tá kniha nesadla. Neviem či to bolo poviedkovou formou, ktorú som od Zaklínača absolútne neočakávala, (pre mňa) chaotickým presúvaním sa z prítomnosti do minulosti, na ktoré som si ani za nič na svete nevedela zvyknúť, alebo jednoducho faktom, že namiesto drsnosti, krvavosti a brutálnosti, ktorú som od série očakávala, sa mi dostalo skôr už spomínanej rozprávkovosti, jednoducho ma však neohúrila. Nechcela som však nad ním lámať palicu a úplne ho zatracovať, dala som mu druhú šancu. S odstupom času prišli na rad ďalšie časti, až som pred pár dňami dočítala šieste pokračovanie, ktoré mi tak učarovalo, že si nedokážem predstaviť, prečo mi prvý diel nesadol.
Veža lastovičky bola absolútne geniálna - Sapkowskeho krásny, no krutý svet mágie, v ktorom nezabudnuteľným spôsobom prepojil rozprávkové prvky s korenistou príchuťou mýtov, bol dokonale vyvážený a ani na moment ma nenudil. Dočkala som sa dojemných momentov i prepracovaných bojových scén so správnou dávkou rozpáraných brúch, dostatku intríg, politikárčenia a mocenských hrátok. Striedavo som si užívala čas s Ciri, Geraltom a Yennefer, ktorí ma prevádzali desivo pôsobiacou krajinou a takpovediac ma držali za ručičku počas úzkostlivých scén, ktoré spôsobovali, že som mala chuť zaliezť pod perinu, schúliť sa do klbka a vystrašene sledovať okolie a pátrať po prípadnom nebezpečenstve. Zo začiatku som mala mierny problém s orientáciou, predsa len už ubehol nejaký ten piatok odkedy som čítala predchádzajúci diel a viaceré mená som si nedokázala spojiť, no postupne som si začala spájať súvislosti a už som len chcela vedieť, s čím ďalším si moje milované postavy budú musieť poradiť. Cirino rozprávanie ma chytalo za srdce a spôsobovalo, že ma striedavo striasalo hrôzou i napĺňalo súcitom, mala som chuť ju objať a sľúbiť jej, že všetko bude dobré, no potom prišli momenty, vďaka ktorým som si uvedomila, že hoci opustená a ublížená, Ciri je badass a so svojimi démonmi si dokáže poradiť sama.
Rozhodne lepsi nez dil predesly. Libil se mi styl vypraveni. Obcas to bylo zdlouhavy. Ale
nadchnul me konec na lede. Ale i tady jsem se dokazala chvilemi ztracet v case.
Štítky knihy
magie polská literatura zaklínači
Autorovy další knížky
| 1999 |  Poslední přání |
| 2019 | Zaklínač – komplet 8 knih |
| 2005 | Narrenturm |
| 2015 | Bouřková sezóna |
| 2000 | Meč osudu |
Kniha Veža lastovičky je v
| Právě čtených | 65x |
| Přečtených | 6 162x |
| Čtenářské výzvě | 279x |
| Doporučených | 359x |
| Knihotéce | 1 737x |
| Chystám se číst | 579x |
| Chci si koupit | 182x |
| dalších seznamech | 22x |
Audiokniha
Příliš složitě a obšírně vyprávěný příběh si tentokrát vyžadoval opravdu velkou pozornost. Chvilka nepozornosti ihned znamenala skok o jednu kapitolu nazpět. Musela jsem se opravdu soustředit a přemýšlet kdo je kdo a hlavně kdy se to ono událo. Uf, až mě z toho někdy bolela hlava.
I tak mě příběh opět velmi bavil a s chutí jsem se pustila do dalšího dílu.