Paní jezera

12.09.2023

Poslední díl ságy nedokázal naplnit očekávání.

Osudovost vyprchala. Závěr je uspěchaný, na sílu šokující (Emhyr), nelogický (opět hlavně Emhyr) a lehce přitažený za vlasy (protínání realit). Ústřední postavou je Ciri. Z ostatních, včetně Geralta, jsou jen šikovné rekvizity, které většinu doby zůstanou ležet ve skříni. Výsledkem je příběh zaplavený (staro)novými figurkami na jedno použití, jejichž epizodické vystoupení činí svět zaklínače uvěřitelnější, ale děj příliš neposouvají.

Jako by Sapkowski ztratil chuť nebo inspiraci pro další putování s postavami, které jsme si tak oblíbili. Jako by se chtěl pouze rozloučit se světem, který stvořil. Se světem, který je tak uvěřitelný a drsný proto, že se v něm s notnou dávkou cynismu zrcadlí ty nejsilnější křivdy a nejhlubší jizvy naší doby.

(SPOILER) Geralt, který ještě v minulém díle horečně hledal Ciri, se najednou se svou bandou zasekl v Toussaintu u Marigoldovy dobré známé paní kněžny zvané Lasička. Najednou mají všichni hromadu času včetně Geralta, který si užívá lovu netvorů a milování s čarodějkou Fringillou. Při pátrání po jedné z nestvůr narazí na tajemnou komnatu (moc ráda bych byla za podrobnější informace o této záležitosti, kdo byla ta kostra na křesle a všechno okolo) a dozví se v ní, kde Yennefer vězní a mučí čaroděj Vilgefortz. Hned poté konečně sebere celou svou partu a vyráží Yennefer na pomoc. Zůstává pouze Marigold, protože chce zůstat s Lasičkou.

Ciri se už na konci minulého dílu dostala portálem Věže Vlaštovky do země Elfů. Ti od ní chtějí získat potomka, který by jim zajistil jejich bývalou moc, ale nějak se nedaří. Ciri se v elfském světě vydává stále dál a poznává, že jejich svět není zdaleka tak ideální, jak se na první pohled zdálo. Na scénu přichází opět její Koník z pouště, který dospěl v krásného bílého jednorožce, a díky němu a Kelpii začne cestovat mezi časy a světy (škoda, že tady nebyl potenciál využit mnohem víc). Při svém cestování se ocitne u čarodějky Nimue (Paní jezera) a ta jí pomůže dostat se na správné místo a do správného času, aby mohla zachránit týranou a vězněnou Yennefer. Jednorožec najednou mizí ze scény, zřejmě ho někde po cestě mezi světy Ciri vytrousila. Škoda.

Ciri přijíždí do Vilgefortzova hradu, což jsem úplně nepochopila, protože mladá zaklínačka, čarodějka a vládkyně času a světů se najednou ocitá naprosto bezbranná a vydaná napospas Vilgefortzovi a jeho drsným boys, aniž by měla v záloze nějaký plán B. Naštěstí se Geralt konečně vzpamatoval a dorazil na hrad chvilku po ní, takže začíná drsná bitva, ve které bojuje Geralt s Ciri, Yennefer a svou partou proti bandě padouchů a Ciri si to konečně vyřídí s Bonhartem a Geralt s Vilgefortzem, což by bylo nesmírně uspokojující, kdyby nenechal pan Sapkowski zabít Milwu, Regise, Cahira i tu hubatou Angouleme. To byla teda podpásovka.

Mezitím v lidském světě zuří parádně popsaná bitva u Brenny, zvláště scény z polního lazaretu byly velmi naturalistické a protiválečné se spoustou pozoruhodných postřehů a filosofických myšlenek. Líbilo se mi, že autor uzavřel osudy hrdinů z polního lazaretu, o každém se zmínil, co se s nimi stane v budoucnosti. To bych si bývala přála i u jiných postav, nějaké to finále a uzavření příběhu.

Na hrad dorazí též Emhyr se svými vojáky a ... bylo by to překvapení jako blázen, kdybych předtím neviděla seriál. Emhyr naštěstí na rozdíl od Habsburků a jiných vznešených rodů našeho světa upustí od nápadu vzít si skutečnou Ciri a spokojí se se sňatkem s její dvojnicí, což mu sice nezajistí exkluzivního potomka, ale politickou moc ano.

Ciri s Yennefer se zúčastní sněmu čarodějek, které už zase kují pikle na ovládnutí světa. Mají i plány s Ciri, která jim do toho ambiciózního světovládného plánu prostě hodí vidle. Á propos, na vidle ještě později dojde.

Geralt s Ciri a Yennefer najdou Marigolda právě ve chvíli, kdy kráčí na popraviště, což je jedna z mála humorných scén z této knihy. Marigold samozřejmě vyvázne (aspoň jeho neměl potřebu Andrzej zabít) a společně se vydávají do Rivie, kde dojde k pouliční bitce mezi lidmi a nelidmi a při níž je Geralt těžce raněn vidlemi dle sudby a Yen se ho snaží marně zachránit. Oba odplouvají na lodi společně s vládkyní světů Ciri na loďce na ostrov jablek (Avalon bych řekla) a do světa legendy o rytířích kulatého stolu.

No, nevím, dokázala bych si představit ucelenější závěr, v němž se všechny nitky pospojují, ale to by nemohl Sapkowski rozehrát tak velkolepou a košatou ságu. Jo, a kocourka Zrzka mi bylo fakt hodně líto včetně toho, jak s ním jeho rodina doslova zametla. A tý paní jsem to bleší kousnutí docela přála. Takhle se s kočičkama nezachází ... při psaní mě sleduje náš černý kocourek Merlin a s bráchou sibiřákem Utherem Pendragonem souhlasně přikyvují. Něco končí a něco začíná ...

01.09.2023

crying

31.08.2023

(SPOILER) 70% - Kdysi dávno mě Sapkowski nadchl svými předělanými pohádkami a přiměl mě zamilovat si zaklínače Geralta, trubadúra Marigolda, čarodějku Yennefer a princeznu Ciri, která mu byla předurčena Sudbou jako učednice. Přišly romány o Geraltovi a Ciri a já si oblíbila i jeho partičku ztracenců - lučištnici Milwu, Nilfgaarďana Cahira, sympatického upíra Regise a konečně i prostořekou holčinu Angouleme, kterou kdesi sebrali cestou.
A nakonec mi po dočtení posledního dílu připadá, že to byly právě ty krásně napsané postavy, které mě lákaly číst si dál o jejich osudech. Protože přiznávám, že hromada dalších epizodních postav a jejich intriky, bitky, bitvy a nekonečné rozhovory jsem vlastně jen přelétla očima, nezanechaly ve mně větší dojem, a když jsem se další den vrátila ke čtení, přistihla jsem se, že si je často ani nevybavuji. Situace, kdy autor posadí k ohni tři poutníky a nechává je vzpomínat na to, jak si desítky jmen těch či oněch postav porcují svět po velké bitvě s Nilfgaardem, mě zkrátka neoslovují. Mezitím mě naopak znechutí melodramatický způsob, jakým se autor na pár stranách vypořádá s mnoha mými oblíbenci, o kterých poté, co si je čtenář v předchozích knihách zamiloval, najednou naštěkne ani pes, a říkám si, k čemu to vlastně číst dál.
Ale má to pořád skvělé momenty, které mě u čtení udrží - navázání na artušovské legendy a ta Cirina pouť mezi světy poté, co na konci předchozího dílu vstoupila do Věže vlaštovky, něco takového bych si klidně dokázala představit jako samostatný román, který bych hltala, protože autorovi představivost rozhodně nechybí. Střet Ciri se strašlivým bijcem Bonhartem a Geralta s čarodějem Vilgefortzem byl skvěle nervydrásající. Rozuzlení kolem nilfgaardského císaře Emphyra bylo sice zajímavé, ale na druhou stranu po všem tom krveprolévání, aby Ciri získal, se najednou chytne za nos a nechá ji být? Jakože co tohle mělo znamenat? A co ten závěr pro Geralta a Yennefer?
Jinak mi celý ten rozpačitý a neurčitý (a k hlavním postavám dost odbytý) konec Zaklínačské ságy v paměti neutkví, což bych na konci původně tak poutavě stvořeného světa řekla, že docela zamrzí.

26.08.2023

Po úžasné, byť temné Věži vlaštovky, se dostavilo trochu zklamání. Začátek jsem zkousávala těžce a celkově způsob vyprávění v posledním díle mi silně nevyhovoval. Tolik postav, které se jen mihly bez dalšího uplatnění, tolik příběhů, které jen natahovaly děj.
Samotná sudba mi vlastně zůstala neobjasněna, Emhyrův obrat, po tom všem, co už rozpoutal, pro mě zůstal nepochopen a cestování časem mi připadalo tak trochu nevyužito.
Sapkowski ambiciozně zakomponoval do příběhu smutnou vizi lidstva a planety, dotkl se témat, která jsou i z dnešního pohledu aktuální a lidskou rasu nijak nešetřil. Krev opět tekla proudem a zlo bylo snad úplně všude.
Ale ... všechno to bylo tak nějak nedotažené. Co ten sněm čarodějek? Čeho dosáhly? A konec asi zabolel vícero čtenářů. Vytratil se vtip a nadhled a vloudila se deprese a beznaděj.
Po dočtení u mě převládl pocit, že mě nejvíce chytily za srdce povídky v prvních dvou dílech postavené na humoru a nadhledu pomocí pohádek tak trochu naruby. A z celé ságy pak Křest ohněm, který se nese v podobném duchu a vyskytuje se v něm spousta nových a úžasných postav. I Věž vlaštovky ve své temnotě dokázala strhnout a překvapit. Poslední díl je jaký je, ale sága je to rozhodně pozoruhodná a zaklínač zůstane mým oblíbeným hrdinou.

16.08.2023

(SPOILER) Asi jdu proti proudu, ale jsem zklamaná.
Až na pár scén s Marigoldem nebo trpaslíky, zmizel už úplně vtip.
Přišlo mi hrozně smutné, jak během jedné kapitoly zemřel celý Geraltův doprovod.
Nebavil mě popis bitvy, nebavilo mě závěrečné politické rozdělení moci, neorientovala jsem se v jednotlivých králích a zemích, protože se o tom příběh do teď zmiňoval pouze okrajově. Vadil mi detailní a brutální popis smrti Filippy.
Samotný závěr nechápu, konec je velice smutný, člověk do poslední chvíle doufá, že se to ještě nějak změní, ale ne.

Za mě měl příběh končit svatbou Geralta a Yen, jak je to v Meči osudu.

27.07.2023

(SPOILER) Spoiler :
Asi půjdu trochu proti proudu, ale tady už to autor celkem překombinoval.
Nemám nic proti cestování svérami. Mám rád když ze začátku zmatené a nepochopitelné kapitoly neznámých lidí začnou ke konci knihy dávat smysl a v poslední stránce vše zapadne.... což bohužel se tady nestalo.
Nimue která nevím proč a nevím jak pomohla Ciri.
Blecha, u které bylo řečeno že změní dějiny...a jediné co bylo řečeno, že způsobila par mrtvých, kteří nějak neovlivnili děj ( čekal jsem, že vymře na mor Emhyrovo vojsko nebo tak něco) atd.
Body navíc mělo pochopení věštby Ciri v Kaer Morhen.
Konec Ciri bych ještě bral, ale Geralt a Yennefer? Konce, které se dají pochopit všelijak opravdu nesnáším. Vždy mám pocit že autor nevěděl co s tím, tak to napsal aby se vlk nažral a koza zůstala celá...
Taky mě trochu mrzelo vybití Geraltovy skupiny během pár stránek, sice se to dalo čekat, ale kdyby se u táboráku za vití kdo ví čeho objevil Cahir nebo Regis, hned by to trochu zlepšilo konec knihy.
Takhle byly pocity po dočtení této velkolepé série ne zrovna pozitivní.
Mohlo to být určitě horší konec, o tom žádná.
Ale kdo vlastně skončil šťastně, tak jak chtěl?
Řekl bych, že nikdo...
Možná je to škoda, ne?

23.07.2023

(SPOILER) Dočteno na dovolené a už teď mě mrzí, že něco končí... a něco začíná?
Ještě že mě čeká Bouřková sezona :)

Na začátku mě trošku "kakaly" Nimue a Condwiramurs, nechápal jsem, co a proč tam sakra dělají, aby pak postupně v příběhu dostaly svoje místo a smysl :) - i vy pane Sapkowski, tohle vy umíte ;-)

Galahada beru jako jen takové uvedení a ukončení do celého posledního dílu, nic víc, nic míň, zajímavé propojení, i když někomu nemusí sedět :)

Elfové jsou tady opět vykresleni jako vypočítavé mrchy (hlavně ti z jiné dimenze), větší šmejdi byli snad už jen v knížkách pana Pratchetta :)

Párkrát mi bylo ouzko a ukápla slza, poprvé, když umřela Milwa a tohle pan Sapkowski dokázal s probleskem do dětství totálně vystupňovat, až jsem musel na chvilku knížku odložit a rozdýchat to.
Pak Cahir, pak Angoulême, Regis (u něj aspoň vím, že se z toho zase dostane), pak konečně rozuzlení s Emhyrem (to správné) a když už si člověk říká, že je to za námi, přijde poslední část a sakra... Něco končí? Jak to dopadlo? Zemřeli? Přežili? Tohle není fér... Něco začíná?!

Jdu na Bouřkovou sezonu, páč se tam prý dozvím, jak to pak bylo...
Dozvím? Někde jsem snad zahlíd že jo?!
Jestli ne, nevadí, stálo to komplet za to a rozhodně nelituji jediné minuty strávené ve světě Zaklínače!

21.07.2023

Wau!

Strávil jsem necelý měsíc ve světě Zaklínače a nelituji jediné minuty strávené nad tímto dílem. Po dočtení mám rozporuplné pocity, obzvlášť z toho konce. Nicméně bych předbíhal.

Začnu asi tím vlahým začátkem, jenž mě spíš odpuzoval od čtení. Příhody Geralta v knížectví mě nikterak neohromily a bylo pro mě utrpení číst o Fringille. Chápu, že to pro děj bylo důležité, ale prostě ten začátek ne.

Největší tahák pro mě byla opět Ciri. Jako už v předešlém díle, i v tomhle mě neskonale bavila, stejně jako její nová moc a všechno okolo ní. Já tu holku zkrátka žeru!

Yennefer - jak to jen popsat. S její postavou mám takový love/hate vztah. Samozřejmě je jako postava skvělá a krásně dokresluje obraz té hlavní trojice. Jenže v některých pasážích mě zkrátka štvala, v jiných jsem jí zase fandil. Nemusím ale říkat, jak moc jsem si ji zamiloval i přesto, jak málo prostoru dostávala.

Čarodějky jsou kapitola sama o sobě. Jenom klebetění, intriky, velké ovládání světa, ale skutek utek. Tenhle díl mi akorát tak ukázal, že nejzajímavější z nich všech je prostě Yennefer, ostatní mi tak akorát lezly na nervy svou povýšeností a arogancí. (To se samozřejmě netýká Triss.)

Emhyr a překvapení jeho totožnosti mi bylo vyzrazeno již seriálem, takže to pro mě nemělo takový účinek, jaký by asi mělo, kdybych se zkrátka první pustil do knih a až pak do seriálu. Tudíž radím: PRVNÍ KNIHY, PAK SERIÁL!! Každopádně musím podotknout, že byl jen obětí všech těch mocichtivých bytostí a ke konci byl to nejmenší zlo, které v příběhu panovalo.

Hrad Stygga a jeho události mě zasáhly nemálo. Čtyři mé oblíbené postavy byly odstraněny jako plevel. A jediné, co mě dokázalo uklidnit, byl fakt dvou soubojů, na které jsem se těšil a které dopadly nadmíru skvěle. Přece jen zastávám názor, že nemuselo být tolik mrtvých v řadě kladných postav.

Vůbec největším zlem v této sérii jsou lidé. Lidé ničící všechno, co jim přijde pod ruku. Autor krásně propojil fantasy dílo se skutečnou lidskou náturou. Samozřejmě ne každý člověk je špatný, ale jak už to tak bývá, ti mocní, co o nás rozhodují, jednají zejména na základě utužení vlastní moci a svého vlastního obohacení. Tato myšlenka pro mě převládá a na konci jsem i doufal, že vládu nad světem převezmou ti, jimž svět náležel před lidmi. Ale bohužel. Nemluvě pak o xenofobii a nenávisti normálních lidí, kteří jsou schopni zajít až do extrémů. Aneb jak nám ukázala Rivie

A konec. Přišel konec, který mě totálně obral o mozkové závity. Nabízí se jen dvě alternativy, jak si vyložit poslední stránky, zejména o Geraltovi a Yennefer.

Byla to jízda. Neskutečná jízda, do které jsem se zamiloval. Jsem rád, že jsem do krutého světa Zaklínače zavítal. A není to rozhodně naposledy, co jsem knihy četl. Prostě Wau!

11.07.2023

Propracovaný svět, hodně dějových linek a velký zástup jedinečných postav ukázaly v tomto dílu spoustu přátelství, lásky i sebeobětování na jedné straně a intriky, záludnosti, krutost a zradu na straně druhé.
Stejně jako Martin ve Hře o trůny vždy vyvraždil všechny, koho jsem si zamilovala, ani pan Sapkowski mě nezklamal a nakonec všechny mé oblíbence pozabíjel. Ten svůj magický obraz plný mystiky tentokrát ještě více zaměřil na akci a uzavřel cestu nejen hlavních hrdinů, ale i těch drobných a nepodstatných postaviček, které spoluvytvářely jeho kouzelný svět. A opět nám dopřál jadrný humor trpaslíků s typickým podtextem hluboké moudrosti:
'Pokrok,' prohlásil, 'je jako stádo sviní v humně. Z takého stáda, to sa musí uznat, je užitek. Je uzený špek, je ovar, je prejt, sú klobásky, sú nožky v rosolu. Tož sa nesmí ohrnovat nos, že je všecko posrané.'
´Va'esse deireadh aep eigean - Něco končí a něco začíná.´
Děkuji, pane Sapkowski, bylo to dokonalé finále.

Série Zaklínač je super, ale tento poslední díl je hrozný. Jsem v práci, nechodí zákaznicí, venku prší a ani tak nedokážu knížku číst. Tak jsem se rozhodla, že určité pasáže přeskočím, bohužel jinak to nejde.

04.05.2023

Tak úplně nevím co si o tomto díle myslet. Ale jsem docela zklamaná. Od posledního dílu jsem zkrátka čekala asi trošku něco jiného.

21.04.2023

Do čtení posledního dílu ságy jsem se musel opravdu nutit. Na jednu stranu Sapkowski rozvlekl putování hrdinů do několika knih, jen aby to v závěru uspěchal, přidal časové skoky a pozabíjel většinu postav, aby to měl už za sebou. Proti onomu pobíjení hrdinů pochopitelně nic nemám, ale myslím si, že poslední kniha (která oproti předešlým opět nabobtnala) měla být rozdělena na tři. Bylo by tak dost času na všechny dějové linky, které si Sapkowski přimyslel, na putování Ciri po jiných světech (z propojení s Artušem moc nadšený ale nejsem), Divoký hon i další věci. Díky bohu za CD Project, který dal sáze daleko důstojnější konec, než je tahle patlanina, která na jednu stranu děj natahuje vedlejšími linkami, ale ten hlavní uspěchala.

20.04.2023

Je mi to moc líto, ale asi moc nechápu ten veliký BOOM kolem této ságy. Neříkám, že byla špatná, ale pro mě bohužel jen lehce nadprůměrná. Některé díly se četly dobře a kniha odsejpala, ale některé jsem louskala opravdu dlouho. Naštěstí nejsem člověk, který knihu odloží, když se mu moc nezamlouvá, je vše moc zdlouhavé a nudné... Takže jsem to dotáhla do zdárného konce, ale bohužel Zaklínač se mi do srdce opravdu nezaryl. Nikoho od čtení této ságy odkazovat nechci, ale opravdu jsem čekala mnohem více.

13.04.2023

(SPOILER) Dokonalý závěr. V předchozích dílech ságy jsem se občas přistihla, že neposlouchám (audioknížku) a na vývoji děje mi v některých směrech vůbec nezáleží. V tomto díle jsem ani nedýchala, s pečlivostí jsem nasávala každé slovo. Mělo to jiný náboj. Taky zde bylo více krve, otevřeně popsané brutality, smutek a bezmoc. Válka a poválečná společnost byla popsána bez naivity, bez slunečné budoucnosti, tak odporně a detailně, že jsem klopila oči a odvracela pohled. Na druhou stranu se občas objevily momenty lidskosti, v té hrůze tak nečekané, až mě to hnalo do slz. Nejsilnějším momentem pro mě byla část s krajícem chleba, kdy se jen krátce a beze slov, přesto hmatatelně, prokreslila bída, utrpení a zbytečnost vší té nenávisti.
Závěr jsem nečekala, nějak jsem věřila, že to skončí hepáčem, když autor dříve nastínil, že budou mít svatbu, všichni živí a zdraví. Tohle byl zvrat, kterému jsem do poslední vteřiny nevěřila.
Pokaždé, když píši své dojmy k této sérii, pan Sapkowski na to kouká z kolečka vpravo... a já si říkám...takový normální a obyčejný pán, jak ze sebe dokázal vydolovat tolik citu, myšlenek, postřehů? Jak dokázal sepsat tolik rozmanitých postav, aniž by ztratily na uvěřitelnosti? Záhada. Obdiv.

26.03.2023

(SPOILER) "Něco skončilo... Něco začíná."

Sapkowski je spisovateľský génius!
Doteraz som pri čítaní žiadnej knihy nemal toľkokrát slzy v očiach ako práve teraz. Pani Jazera je oveľa viac než iba dôstojným zakončením celej Zaklínačskej ságy celý čas nás sprevádza dynamickým príbehom, ktorý sa ľahko vyrovná tomu najlepšiemu z tejto série a v závere rozpúta obrovské emocionálne tornádo práve vtedy, keď to čitateľ najmenej očakáva.

Jediná vec, ktorú by som tejto časti vytkol je mierne nezáživný úvod s Ciri vo svete elfov, ale hneď potom sa táto kniha rozbehne na plné obrátky a ani na moment nespomalí (dokonca som tam nenašiel ani jedno hluché miesto!).

Pasáž priamo z boja, ktorá sa prelína s vojenskou ošetrovňou je výborne napísaná a aj keď v nej autor skáče medzi dvomi dejovými linkami, tak je prehľadná a pútavá. Hneď po nej už príde vyvrcholenie celej série vo Vilgefortzovom hrade a spolu s ním prichádzajú na rad aj prvé úmrtia pri Milwinej smrti som mal slzy na krajíčku, ale Cahyrov a Regisov osud ma tiež veľmi dostali.
Boj medzi Ciri a Bonhartom je tiež skvostne napísaný, prehrával sa mi pred očami a úplne ma odtrhol od reality, v ktorej som knihu čítal...

A absolútne finále... O tom si dovolím povedať, že je tým najlepším, čo som kedy čítal. Potoky krvi a zaslepený dav vo mne vyvolali úplne všetky druhy emócií (okrem radosti) a Geraltova smrť, ktorá po nich nasledovala bola nekompromisným klincom, ktorý zasadil tú najsilnejšiu ranu. Nemusela byť nijaká epická a ani veľkolepá, stačilo, že bola jednoduchá a nesmierne úderná... Ani raz sa mi pri čítaní nestalo, že by som toľko plakal, naozaj sa mi s Geraltom nechcelo lúčiť... A hneď na to nasledovala Yennefer, ktorej osud ma tiež bodol priamo do srdca.

Pán Sapkowski, klobúk dole za to, že ste u mňa dokázali to, čo sa doteraz žiadnej inej knihe nepodarilo, už iba kvôli tomu musím dať finálnej časti Zaklínača minimálne 100 %.
K tejto sérii sa určite ešte niekedy vrátim, naozaj sa s ňou nechcem rozlúčiť...

21.03.2023

Excelentní, mistrovské, dech beroucí. Člověk si to musí odžít, musí ten příběh a svět mít pod kůží, jinak si možno zlámat i vaz, zlomené srdce s tím musí počítat každý.

Hlavně je na této sérii vidět že ji nelze číst jednou, že aby ji mohl člověk porozumět musí ten příběh přijmout víckrát. Je vlastně hodně naivní si myslet že přečteme li jakoukoliv knihu jednou že jsme se s ní sžili.
Bez pardonu kniha ( knihy) mého života.

Přísahám na volavku

Powodzenia viedźminko. Powodzenia na szlaku...

Čteno v originále

Douška: Vidlička: s tím není třeba se trápit, prostě vám to nesedlo, to se stává. Obdivuji že jste i za takových okolností došla k poslednímu dílu. To se počítá.

16.03.2023

Protože nechci, aby si na mě nějaký zarytý fanoušek Zaklínače počíhal v temném průchodu, nechám si všechny svoje otravné důvody, proč se mi nelíbí, raději pro sebe. Nicméně trpaslíci to přece jen ke konci lehce zachránili a dali mi se i zasmáti, když jeden z nich rcel: "Jak pravil starý král Desmodeus, když po vykonanej potřebě nahlédl do nočníka: 'Rozum to není schopen pochopit'." Citát by mohl korespondovat i s mým náhledem na Zaklínače, ale nevytahujte nože, není to tak. Já ho uznávám, jen se mi prostě a jednoduše, kromě první povídkové knihy, z několika důvodů nelíbil. Tak sorry všem geraltomilům, už vás nebudu dál prudit, jdu se radši podívat zase do jiných světů.

06.03.2023

Trošku se snížila laťka. Cestování časem bylo neúnosně dlouhé a po většinu času nezáživné. Konec mě zklamal.