Zahradní slavnost
Václav Havel
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71457/mid_zahradni-slavnost-ZZA-71457.jpg
3
579
59
Divadelní hra o čtyřech dějstvích z roku 1963. Jedna z prvních českých absurdních her (nebo první?). Hlavní postavou je mladý Hugo Pludek, který dosahuje společenského vzestupu pomocí dokonalého ovládnutí obsahově vyprázdněných frází.
Přidat komentář
No tak to je naprosto ultimátní záležitost. Raději jsem od toho nic nečekal (přece jen - absurdní drama - člověk neví, co na něj autor vpálí), ale dostal jsem všeho vrchovatě. Havel musel být pořádný bourák ve svém životě, žádný usmrkánek, který se bojí a je davovým hrdinou. Prostě pořádný synek z pořádné rodiny, který se s ničím nepáře.
Královsky jsem se u četby hry smál a pokud ji někde uvidím v repertoáru divadla, musím ji vidět. I když je jasné, že atmosféru roku 63 a sklepa Na zábradlí to mít nebude. Každopádně ale ta hra je životná pro všechny reálie, což dokládá i množství jejích realizací a překladů po celém světě.
Pokud bych se měl odvážit to k něčemu přirovnat, tak bych to viděl někde mezi Monty Pythony, filmem Brazil (to byl vlastně taky MP) a Velkovlakem - postavy si to dobře dávají, melou každá to svoje, přechytralé a přebyrokratizované kecy střídají suché hlášky a bizarní situace - Likvidační úřad a Zahajovačská služba jsou perfektní alegorie jakéhokoli úředního šimla. I dnes. Hlavně dnes. Bohužel stále dnes. Evidentně jsme nepoučitelní. Když ani Havlovy texty nás nevedou k poučení, co už by mělo?
bodrý zahajovač Ferda Plzák: "No nic - hlavně že se mi mezi váma podařilo vytvořit takovou přátelskou neoficiální atmosféru - jsem už prostě takový, že kam přijdu, tam je hned srandy kopec!" ... "V určitý fázi je skutečně hrozně důležitý, když si lidi tak nějak na rovinu řeknou, že jsou tak nějak lidi." ... "A von i ten likvidační úředník má právo na ten kus toho vopravdu nějak jako plnýho - rozumíte, plnýho - života! A von i von musí mít nějaký ty lidský vady - vony i vony k němu nějak jako patřej!" ... "Přidat, hoši, přidat! Víte, já nesnáším suchaři, jenž strkají hlavu do písek před takovými problémami, jako je například ten kus citovýho života!" ... "Každý, komu jde upřínně o naši společnou věc, by měl mít jeden až tři protichůdné názory - jak se hezky praví v usnesení dvaatřicáté zahajovačské konference."
No prostě idiot. Klasický ukecaný bodrý idiot, kterého už každý z nás musel minimálně jednou v životě potkat.
Tajemník: "Četl jsem nedávno Dvacet tisíc mil pod mořem" - Plzák: "A my dokážeme brzo číst ještě hlouběji pod mořem!"
Nádhera jazyka nenázoru: "Ano, také si myslím, že ne, i když si nemyslím, že ano." - to je jak kdybych viděl toho dementního Roznera od Okamurovců :) - takoví taky byli vždycky. A vždycky mívali nějakou funkci.
Ředitel: "Není to trochu formální norma?" - Tajemnice: "Naopak je to zcela normální forma."
Ředitel: "A zahájil by to pak zahajovačsky školeným likvidačním úředníkem školený likvidačně školený zahajovač, anebo likvidačně školeným zahajovačem školený zahajovačsky školený likvidační úředník?" - jak pak tohle překládali, to fakt nechápu :)
Pludek: "Boženo, cosi mi říká, že jsme právě ztratili syna. Ale cosi jiného k tomu dodává, že není na škodu, když naše snacha bude dcerou domovníka, cha cha." - Pludková: "Domovník je přece jen ta pracující třída." - Pludek: "Přímo sice ne, ale na každý pád toho o pracující třídě hodně ví."
Za mě absolutní spokojenost a už se těším na dalšího Havla!
Do knihy jsem se pustila hned po dočtení Audience, takže možná byl můj pocit po dočtení tohoto díla poněkud zkreslený. Nebylo to špatné, několikrát jsem se i zasmála (zejména scéna se špačky mi přišla velmi vtipná), ale některé pasáže byly tak překombinované a tak špatně se četly, že zkrátka musím ubrat dvě hvězdy. 3/5
První kniha od Havla, těžké a zajímavé téma, které je však krásně napsané, a proto se i dobře čte.
Velice dobré absurdní drama. Nejprve jsem se bála, že půjde o složitou četbu, ale četlo se mi to dobře.
Dokonalé ve své absurditě. Ano, taková byla společnost, v níž jsem se narodil a vyrostl. bohužel.
Absurditě rozumím, chápu i autorův úmysl, ale celé mi to připadalo až příliš vykonstruované, přeplácané, účel naprosto převážil nad prostředky. Audience se mi zdála mnohem vtipnější, svižnější, taková ze života. Zahradní slavnost je oproti tomu technická záležitost vyseděná za psacím strojem.
Mé nejoblíbenější absurdní drama.
"Ano, také si myslím, že ne, i když si nemyslím, že ano. Oba totiž tak nějak zapomněli,
že v budoucnosti se bude umění s technikou tak nějak harmonicky doplňovat –
lyrickoepické verše pomohou při chemizaci likvidační praxe – periodická soustava
prvků pomůže rozvoji impresionismu – na každém technickém výrobku bude zvláštní
ploška, vyhrazená pro účinný estetický vjem – komíny atomových elektráren budou
pomalovány našimi nejlepšími krajináři – dvacet tisíc mil pod mořem budou čítárny
přístupné všem – diferenciální rovnice se budou psát ve verších – na střechách
cyklotronů budou divadla malých forem – a v nich se budou recitovat diferenciální
rovnice – tak nějak lidsky, ne?"
Místy skutečně absurdní, ale vlastně celkem fajn, docela jsem se i zasmála. Líbí se mi myšlenka toho, jak člověk ztrácí sám sebe, když se žene za úspěchem, a také získání úspěchu tím, že vlastně jen opakujete cizí fráze. Některé momenty jsou skutečně k zamyšlení.
Jako milovnice absurdního dramatu jsem ráda, že se ten to žánr pěstoval i u nás. Geniálně napsáno, přečteno během jedné hodiny a doufám, že si tento výtvor vytáhnu u maturity.
Základem je si před čtením zjistit, co je absurdní drama. Pak si už čtenář může užít dialogy byrokratů minulého režimu, kteří se snaží tak moc dokázat konformitu s vládnoucím režimem, že se chovají jako nemyslící stádo. Dramaturg Jan Grosmann v doslovu knihy z roku 1964 napsal, že hlavním hrdinou hry je fráze. A má rozhodně pravdu.
Asi jsem tu knížku úplně nepochopila, přečetla jsem jí, ale můj šálek kávy to není.
Velmi zajímavé a dobré drama. Kdo může tvrdit, že je to hloupé? Kniha se mi líbila a u čtení jsem se zasmála.
Moje první Havlovo absurdní drama. Jsem nadšená! Geniální! Zajímalo by mě, jak se ta slovní smrsť přenese na divadelní prkna, protože některé části jsem četla víckrát, abych si tu absurditu mohla řádně užít.
Vidět hru, jako divadelní představení, bylo by to určitě za 5*, ale čtené to pro mne nějak ztráceto kouzlo. Jinak humor, jazyk, dialogy, všechno skvěle propracované.
Tady má velký problém každý, kdo nechápe, jak absurdní drama funguje. Proto pak komentáře hodnotící hru jako odpad působí strašně hloupě. Takže každýmu potenciálnímu čtenáři doporučuji, ať si o tomto velmi specifickém žánru napřed něco zjistí (např. zde je nejsnadnější cestou předmluva knihy:)) ) a pak sám posoudí, jestli to může být pro něj.
No a kdyby ten výraz nebyl v této souvislosti jaksi nepatřičný, řekl bych, že Zahradní slavnost je absurdní drama s lidskou tváří:)) Humor i samotný děj se tu oproti jiným zástupcům žánru dost přibližují "normálním" dílům.
Ačkoli chápu autorův záměr, je pro mě tento druh literatury špatně čitelný, nezáživný. Hra je sice na pár stránek, ale spíš jsem se jimi protrpěla.
Zahradní slavnost je drama v plném smyslu slova absurdní. Čtení je to těžké, protože kniha postrádá sebemenší systém nebo řád jazyka i příběhu. Ale to je právě pointa celé knihy - absurdita (a jak už tu bylo zmíněno - co víc, absurdita minulého režimu). Kniha podle mě stojí za přečtení (i z toho důvodu, že díky malému rozsahu nezabere takový čas - tak to aspoň zkusit).
Nesouhlasím s tím, že čtenář musí být "dost starý" na to aby to pochopil. Jsem ročník 96, takže i revoluce se mi vyhla docela velkým obloukem, a přesto jsem vcelku pobírala. Nejde o to jestli jste tam byli, ale spíš jestli jste ochotni se tam přenést.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Kniha Zahradní slavnost je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 917x |
| Čtenářské výzvě | 101x |
| Doporučených | 23x |
| Knihotéce | 64x |
| Chystám se číst | 159x |
| Chci si koupit | 33x |
| dalších seznamech | 10x |
Zaujalo mě časté opakování vět. Místy skutečně absurdní, ale vlastně celkem fajn, docela jsem se i zasmála. Líbí se mi myšlenka toho, jak člověk ztrácí sám sebe, když se žene za úspěchem, a také získání úspěchu tím, že vlastně jen opakujete cizí fráze. Některé momenty jsou skutečně k zamyšlení.