Zadní dům

04.02.2026

Na tuto knihu jsem se chystala již několik let. Mám ji doma i tištěnou, ale tentokrát jsem zvolila poslech a nelituji. Velmi dobře zpracovaná nahrávka, podobná rozhlasové hře. O příběhu nemusím moc psát, ten je jasný. Každopádně tento typ knihy by měl být povinou četbou všech. Je důležité si tyto smutné události naší historie připomínat a hlavně nezapomínat. Doporučuji všemi deseti.

Deník Anny Frankové je psaný třináctiletou holkou, která si potřebuje skrz deník vypsat své myšlenky. Deník oslovuje jako kamarádku Kitty. Se svými rodiči se ukrývá v zadním domu, musejí být potichu, je jich celkem 8 a mají své naděje.

Anna byla židovská dívka a židé postupně nesměli nic. Nakupovat, chodit ven po určité době, ke žluté hvězdě na klopě přibývaly další zákazy. Tyto děti musely předčasně dospět. Bylo tomu tak i u Anny. Nikdo nevěděl jak a hlavně kdy válka skončí. Chtěli prostě přežít.

Od knihy nečekejte velký spisovatelský počin plný vznosných vět , ale pravdivost toho, co se dělo. Realita všedních dní, kdy doufala, modlila se, sbližovala se s Petem, prožívala navzdory válce svou první pusu, svěřovala se s pocity, které cítila ke svým rodičům.

Pro lepší zážitek doporučuji poslech audioknihy se všemi zvuky okolo. Ještě, že Anna neznala svůj osud….smutná, silná kniha. Válka je svině.

'Ano, opravdu, papír je trpělivý, a jelikož nehodlám ten sešit v kartonových deskách, jenž nese zvučný název deník, nikdy nikomu dát přečíst, ledaže ještě v životě najdu opravdového přítele nebo přítelkyni, může to nejspíš být všem úplně jedno.' (20.6.1942)

Co k této knize vlastně napsat? Číst ji s vědomím, že v době psaní Anne netušila, co ji čeká, je nesmírně silné. Po dočtení ve mně zůstal zvláštní pocit prázdnoty a smutku. Co všechno mohla Anne dokázat, jak skvělou spisovatelkou se mohla stát. Je fascinující a zároveň mrazivé nahlédnout do každodenního života rodin, které se musely skrývat. V jejím věku takto citlivě a přesně zachycovat dění kolem sebe je obdivuhodné. O to bolestnější je vědomí, že se ona ani ostatní konce války a osvobození nedočkali…

Dlouho, ale opravdu dlouho jsem se na knihu chystala. Mám takové tušení, že jsem před lety viděla i film, no a jelikož jsem zrovna hltala příběhy z 2.světové, tak jsem si jí, no jasně že, musela koupit taky. Protože prostě nejznámější příběh té doby, že jo. Tento měsíc jsem si jí vytáhla v TBR a tak jsem tady.

Knihu jsem četla asi tak tři, čtyři směny v práci, vtáhlo mě to neskutečně. Po celou dobu čtení jsem si říkala jen "ach ty holčičko, kdybys jen věděla, co teď vím já" po celou dobu čtení jsem myslela jen na to, jak to s nimi nakonec dopadlo, a že to všechno trápení bylo vlastně úplně k ničemu! Trnula jsem hrůzou stejně jako oni, při každém vloupání. Znechuceně jsem protahovala obličej při zmínce o dalších fazolích, bramborách a kaši, bála jsem se s každou další střelbou, nálety.. prostě jsem to všechno prožívala s Anne. Po celou dobu mě Anne udivovala. Mít v hlavě to, co měla ona ve svých 13-15 letech, jak měla všechno krásně vymyšlené, věděla, co bude chtít dělat, že určitě nebude tou hospodyní, jako její máma, že chce být spisovatelkou, novinářkou! Jak se skvěle vyjadřovala, nad vším přemýšlela, tak moc bych jí tuhle budoucnost přála! Vím, že by byla skvělá! Neustále se učila, všemu, ačkoliv do školy nemohla, kolik a co pořád četla! Bylo skvělé sledovat její vývoj. Bylo smutné dočítat, jak to vše skončilo. Jak byla statečná a držela se do poslední chvíle. Byla opravdu obdivuhodná.

A pak, po dočtení, tady čtu komentáře typu "celkem nuda, čekala jsem od toho víc/nelíbilo se mi/ hloupej deník hloupý holky a o válce tam vlastně nic moc nebylo/ rozmazlená Anne, ani jsem nedočetla" Vy jste tak .... , až mě z Vás rozbolelo u srdce. Ta holka si se svojí rodinou prožila něco neskutečnýho, strávila dva roky v krytu, i s cizími lidmi, kdy se neměla skoro ani s kým bavit, dospívala tam, představovala si svojí budoucnost, každý den se bála a skoro každý den plakala, a Vy dokážete napsat jen něco takového? Styďte se, vážně. Neberte to jen jako deník, berte to jako autentické vyprávění z té doby, jen s myslí a pohledem 14. leté holčiny, která měla řešit jiné věci, než válku.

Je to dost silná knížka to že je to podle pravdy a mít takovéhle dětství až dospívání tak z pohledu stejně staré jako v tu dobu byla ona tak je to opravdu velmi smutné.Žít schovaná a ve strachu s ještě další rodinou často skoro celý den ani nemluvit a být potichu tak opravdu ještě s humorem s kterým k tomu přistupuje ve svých zápiscích.Určitě bych knížku doporučila.

Co se týče mě, tak musím hlasat, že Ana Franková dokázala dostát své reputaci a hypu, no a celkem i rozumím, že se dnes davy turistů řítí do Amsterodamu, aby se podívali na to místo, kde se musela (spolu s rodinou a ponorkovou nemocí) skrývat před zločinou ideologií zrůdné doby. Sám si deník vedu a i proto je pro mě tahle forma dobře stravitelná. Ana byla na svůj věk hodně sečtělá, moudrá, ambiciózní, ale nejvíc si mě paradoxně získala prostou autentičností a faktem, že si myslela, že její deník nikdo číst nebude. Díky tomu se tam Kitty rozepíše o vlastnostech, které ji rovněž vykreslují jako místy trucující, nebo zazlívající, což je k jejímu věku prostě normální. Člověka z toho mrazí, protože si drželi dlouho naději a vnitřní sílu, když byla jakákoliv šance pro Židy v nedohlednu, jen aby o všechno přišli jen pár dní před osvobozením. Byla vděčná i za to málo, co měla a děkovala, že může žít a někteří to privilegium nemají. Svět by o ní a jejím kuličkovém peru věděl, i kdyby hrůzy Holocaustu nebyly - jsem si jist. Poslední mou poznámkou je snad jen úžasný paradox toho snění, že se stane spisovatelkou - stala se jí, jednou z nejčtenějších, ovšem za cenu největší.

Tak tu sedím a jsem krapet v šoku - v šoku z toho, jaký pohled na život, štěstí, charaktery lidí, budoucnost.., může mít (ne)obyčejná patnáctiletá holka - dnešní ezo kouči by se mohli z jejích zápisků co učit! Hrozně obdivuju její přístup a je mi hrozně líto, že jí nikdo tehdy nechápal, kéž bych ji mohla obejmout a říct, že je úžasná právě taková jaká je!

Popisy co jedli, kdo se s kým pohádal a pozorování mraků a stromu “venku” mně paradoxně bavilo, hrozně ráda jsem se dověděla, jak museli žít a těžké představit si, že to trvalo víc než 2 roky!? Neštěstí, že to bylo k ničemu - i když tak úplně nebylo, jejich jména díky deníku žijí dál a Anne se stala slavnou spisovatelkou, na kterou se nezapomene, přesně, jak si přála. Všem vám mávám do nebe…

Živoucí svědectví toho, že ani pod příkrovem války a strachu z neustálého ohrožení života, život sám nepřestává a dospívající dívka ho může prožívat se všemi svými radostmi i bolestmi.
Na deníku, který si Anna psala po dobu dvou let je skvělý především její postupný fyzický i psychický vývoj, chápání světa ve kterém žije i toho, ve kterém žít nemůže, stejně jako uvědomování si sebe sama. Některé pasáže byly natolik otevřené a upřímné, že mohly vyjít až po dlouhých letech v doplněném vydání.
Annin tragický konec je už jen závěrečnou obžalobou děsivého systému a nelidského přístupu k lidem, kteří neudělali nic, čím by si takové jednání zasloužili.

Nejdřív bych chtěla poděkovat StrYke za skvělý komentář, který mi mluví z duše.

Vzhledem k okolnostem, znalostem Annina životního příběhu a historickým faktům je ta knížka strašně silná. Zvláště při Anniných představách co bude dělat po válce mi bylo fakt těžko :( Je to syrové a hrůza té doby je cítit právě díky tomu, že je píše tak mladá dívka, vlastně dítě naprosto autenticky.

A ještě druhý pohled: Jako mámu 12 leté slečny to pro mě byl zajímavý vhled do duše dospívající dívky. Slibuju Anne, že se poučím, pokusím se být míň strašná matka a budu si dávat na některé řeči pozor :)

"I want to go on living even after my death!"

Přečteno přeložené do angličtiny. Spíš než ke knize samotné se chci vyjádřit k některým místním komentářům. Opět totiž někteří nepochopili, co čtou. Jak totiž napovídá už samotný název knihy, nejedná se o odbornou studii ani o válečnou reportáž. Jedná se o deník. O deník, který si psala, primárně sama pro sebe, dospívající dívka, která se tím snažila vynahradit absenci nějakého přítele. Tím pádem, komentáře typu "nic se tam neděje", "nezáživné čtení", nebo "komiks je lepší" jsou podle mého názoru naprosto zcestné. Za mě bylo naopak děsivé sledovat Annin "běžný" život v úkrytu s vědomím, že za stále se zkracující dobu přijde poslední zápis a sama Anna krátce nato zemře na tyfus v koncentráku. Doporučuji číst jen těm, co si uvědomují, co od knihy očekávat a co kniha jako taková představuje. Potom je to silné čtení...

Doporučuju komiks, je výborně zpracovaný, podáno poutavěji, a přitom nevynechává to podstatné.

Konečně jsem se dostala k téhle klasice. Silné svědectví!

Nemám problém hodnotit jak hodnotím.
Tohle glorifikování všeho, co kolem války jen prošlo, je hnus.
A proto potom vznikají tahle "díla" - text ničeho o ničem.
Kdyby to neprotláčel její vlastní otec, nestalo by se to ničím.
Nic tam totiž není, o nic nejde.
Není to výpovědí doby, je to jen náhledem jednoho děcka a ten neukazuje realitu.
Takže notně přeceněná věc.

(SPOILER) Upřímně – víc mě bavil film. Kniha mě úplně nestrhla. Některé pasáže mi přišly zdlouhavé, hodně se tam řeší, kdo co řekl, kdo se na koho naštval, co jedli, co nejedli... Chápu, že to byl jejich každodenní život, ale chvílemi mě to fakt nebavilo.
Co mě ale zasáhlo, je ten kontrast...žili v bídě, strachu, bez možnosti jít ven… a přesto si v porovnání s ostatními Židy připadali skoro jako v ráji. A to mě úplně píchlo u srdce. Taky to, že Anna i její sestra zemřely těsně před koncem války. To je na tom asi to nejsmutnější.
Bylo pro mě důležité, že i když deník končí dost náhle, kniha pokračuje dál. Je tam doslov, kde se člověk konečně dozví, co se s nimi všemi stalo.
Myslím, že je dobře si to jednou za život přečíst. Aby si člověk uvědomil, co máme. A že to, co bereme jako samozřejmost, vůbec samozřejmé není.

Nezáživné čtení, daleko lépe se dětem bude číst - a tím pádem jim to i něco dá - Anne Franková komiksový životopis.

Tuto knihu bych klidně zařadila do seznamu knih, které by člověk měl přečíst. Jsou to sice myšlenky mladé dospívající dívenky, nicméně nad tím co zde popisuje, mně osobně donutilo se zamyslet nad dnešní dobou a jak se vlastně máme fajn. Minimálně nemusíme jíst nahnilé brambory a dospívající dívky okolo 14-15 let neváží 35,5kg! Trošku jsem si i říkala, zda něco podobného nepíše nějaká dívka na Ukrajině v dnešní době..

Je to celkově spíše smutné čtení, když víte jak Anne a její rodina dopadla, tím spíš když zde píše o budoucnosti a co má v plánu, člověk ví, že se jí to nikdy nesplnilo..
Přitom to bylo opravdu krásné děvče s životem před sebou.

Co k tomu dodat? Nemyslím si, že bych dokázala vymyslet něco, co tu ještě nezaznělo :)

“A kdo je šťastný, způsobí štěstí i druhým, kdo má odvahu a důvěru, nikdy nepodlehne útrapám!”

Myslím, že Anne Frankovou nemusím představovat. Všichni známe její osud a o to hůř se její deník čte.


Anne měla spoustu kamarádek, ale žádnou opravdovou přítelkyni, se kterou by se bavila o něčem jiném než jsou běžné záležitosti. A proto si začala psát deník.

Vlivem okolností se kvůli židovskému původu spolu s rodinou a dalším lidmi museli skrývat. Celé toto období zachytila ve svých deníkových zápiscích.

Jak píše - jednou se smáli se a vzápětí přišel strach, napětí a zoufalství. A přesto pořád doufali, že válka skončí a budou zase svobodní. Osud tomu chtěl ale jinak.

Zápisky zachycují období zhruba 12-15 let jejího věku, především tedy období jejich ukrývání. Jsou bezprostřední, upřímné, ale spíš vážné a smutné. Bylo to silné čtení. Jedině dobře, že byly vydány a nám tak ukázaly pohled na situaci jejíma očima. Neumím si ani představit, jaké muselo být “žít” na pár metrech čtverečních s tolika lidmi a v takových podmínkách.