Z dějin císařského Říma

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Svazek obsahuje tři drobné práce a Tacitův první velký historický spis, nazvaný Dějiny. Tacitovy spisy Život Iulia Agricoly, Germánie a Rozprava o řečnících jsou sice svým rozsahem pouhým zlomkem jeho literární činnosti, avšak svým obsahem jsou klíčem k poznání Tacitovy osobnosti. Na jejich stránkách se často objevují myšlenky, které později znovu, v dokonalejší formě vyjádřil ve svých stěžejních dílech, Dějinách a Letopisech. Monografie Život Iulia Agricoly je vlastně jakousi posmrtnou chvalořečí na Tacitova tchána, slavného vojevůdce a podrobitele Británie. Agricola je v Tacitově pohledu vzorem občanských ctností, ztělesněním starořímské virtus. Velikost a význam jeho osobnosti ostře kontrastuje s jeho vrstevníky a především osobou císaře Domitiana, závistivého a krutého despoty. Již v tomto prvním spise se plně projevuje Tacitovo mistrovství psychologické charakteristiky postav. V Germánii zachytil Tacitus soudobé vědomosti o germánských kmenech žijících v evropském vnitrozemí východně od Rýna a severně od Dunaje. Podává zde zajímavý výklad o geografických poměrech, o rozložení jednotlivých kmenů, o jejich povaze, náboženských představách a celkovém způsobu života. Toto dílo je tedy nejen osobitou součástí Tacitova literárního odkazu a římské literatury vůbec, ale pro množství věcných údajů, které bychom, nebýt jeho, vůbec neznali, zůstává stále i velmi cenným pramenem k poznání nejstarších dějin evropského vnitrozemí. Soubor Tacitových drobných spisů uzavírá Rozprava o řečnících, jež řeší otázku postavení řečnictví a možnosti jeho rozvoje za císařství. V rozsáhlém historickém díle nazvaném Dějiny zachytil Tacitus ve 14 knihách události z let 68 – 96 n.l., tedy od smrti Neronovy do smrti Domitianovy. Dochované torzo (první čtyři knihy a začátek páté) líčí události necelých dvou let: roku 69, kdy se na římském trůně po prudkých a krvavých občanských bojích vystřídali rychle za sebou císařové Galba, Otho a Vitellius a legiemi na Východě byl provolán nový císař, Vespasianus, a roku 70 až do té doby, kdy Titus oblehl Jeruzalém. Při líčení těchto rušných událostí projevil Tacitus mimořádné schopnosti pro dramatické zachycení jednotlivých situací stejně jako pro přiléhavou psychologickou charakteristiku jednajících osobností. Pod povrchem vyprávění je však ukryt i závažný myšlenkový obsah – Tacitus, jehož ideálem zůstává republikánská státní forma, dospívá nakonec k poznání historické nutnosti císařství, které mu zaručuje vnitřní mír státu. Tacitus náleží k řídkým zjevům římského písemnictví, které překonalo řecké vzory. V antice nebyl dostatečnou měrou pochopen a oceněn. Náležité ocenění mu přinesl teprve novověk, kde působil na dějepisectví a dal i tvůrčí inspiraci mnoha dramatikům, básníkům a prozaikům. Také v české literatuře lze nalézt četné ohlasy Tacita např. u Machara, Vrchlického, Bezruče aj....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47059/z-dejin-cisarskeho-rima-bqV-47059.jpg 4.98
Žánr
Literatura naučná, Historie
Vydáno, Svoboda
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Z dějin císařského Říma

martin č.
10.05.2018

Perfektní popis bouřlivého roku 69 a plastický portrét krátkodobých císařů. Galby až příliš přísného (což ho možná ve výsledku stálo život), Othona, (který jednal snad lépe za nepříznivých okolností než v příznivých – jeho smrt je opravdu zajímavá, těžko říct, zda víc unáhlená či ušlechtilá) i osudem vlečeného Vitellia, (který neměl vnucovaný císařský titul vůbec přijímat).
Vynikající je i spisek Germania, dobrý i životopis Julia Agricoly.

Dovolím si ocitovat pár věcí:
Jeden trefný poznatek o skutečných pohnutkách občanských válek z dějin:
„Stará a již dávno lidem vrozená touha po moci vzrostla a propukla s velikostí říše; neboť za skrovných poměrů bylo snadno udržovat rovnoprávnost. Ale jakmile po podrobení světa a po vyhlazení soupeřících měst a králů bylo možno bezstarostně zatoužit po moci, vzplanuly první zápasy mezi senátory a lidem. Brzy povstali pobuřující tribunové, brzy přišli mocní konzulové, a pak v Římě i na fóru došlo k pokusům o občanské války. Potom Gaius Marius, vzešlý z nejnižšího lidu, a Lucius Sulla ze šlechty nejkrutější, změnili vojskem přemoženou svobodu v samovládu. Po nich Gnaeus Pompeius pracoval skrytěji, ale nebyl lepší, a nikdy později se nezápasilo o nic jiného než o nejvyšší vládu. U Farsalu a u Filipp nesložily zbraně občanské legie, tím méně by upustila od války vojska Othonova a Vitelliova....“ (Dějiny II/38)

O germánském manželství: (vypovídá ale i hodně o římském v téže době)
„Germánské ženy žijí cudně, nezkaženy svody divadel a dráždidly hostin. Tajné dopisování neznají ani muži, ani ženy. V tak početném národě dochází k cizoložství jen velmi vzácně....Dostanou jediného manžela, tak jako mají jediné tělo a jediný život, aby se jejich myšlenky netoulaly za jeho smrt, aby se jejich touhy nepouštěly dál, aby v manželovi nemilovaly manžela, ale manželství.“ (Germanie 18)