Destrukční četa

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Třetí kniha cyklu Poslední šance odehrávající se v temném světě vzdálené budoucnosti Warhammeru 40 000. Poručík Kage, patrně nejdéle přežívající člen Třinácté legie, jde pod velením svého nadřízeného, nemilosrdného plukovníka Schaffera, znovu do akce. Spolu s úplně novou četou příslušníků Poslední šance jej pošlou na sebevražednou misi na válkou zmítanou planetu Armagedon, aby tam vypátral a zabil jednoho z nejnebezpeč­nějších zrádců Imperia – bývalého vládce planety Hermana von Straba. Třetí armagedonská válka však stále zuří a pokud se chce destrukční četa Třinácté legie svého poslání úspěšně zhostit, bude se muset utkat v boji s orky, povstalci a nakonec i samotnou planetou....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15274/warhammer-posledni-sance-destrukcni-ceta-15274.jpg 3.931
Série

Warhammer 40 000 - Poslední šance 3.

Žánr
Literatura světová, Sci-fi
Vydáno, Polaris
Orig. název

Annihilation Squad, 2004

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Destrukční četa

Velká Feferona
22.08.2020

(+ SPOILER) Původně byl můj komentář k Destrukční četě veskrze kritický a negativní (a zůstal takový i po posledním přečtení – i když rozsahem nabobtnal do monstrózních rozměrů). Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to prubnula a před jeho zveřejněním si tu knížku raději přečetla ještě jednou; v rámci zachování čistého svědomí. Byl to trochu boj, protože čas, který mám na čtení je v poslední době silně omezený a tak se snažím spíš věnovat knihám, které mi skutečně zaručí nějaký požitek. Což nebyl tak docela tento případ. Ale i přesto jsem ráda, že jsem si ji v rámci zachování co největší objektivity dala ještě jednou. Mám k ní totiž takový trochu zvláštní vztah, který by se možná dal popsat jako… rozporuplný. Odi et amo, jen možná ne tak intenzivně.
O předcházejících dílech už jsem se zevrubně rozepsala dřív a tenhle komentář bude i bez toho delší než by bylo zdrávo, takže je nechám úplně stranou. Destrukční četa jakožto poslední kniha trilogie Poslední šance ji měla nějakým způsobem završit a uzavřít, ale zároveň se dá vcelku bez problémů číst i samostatně, vše podstatné myslím bylo včas vysvětleno. Události minulých dílů jsou zde sice zmiňovány, ale děj na ně vesměs přímo nenavazuje. Horší je, že Destrukční četa trpí i stejnými neduhy, které jsem vyčítala i jedničce a dvojce. Navenek to sice všechno jakžtakž dává smysl, ale jakmile do toho začnete šťourat (a nemusíte ani moc hluboko, stačí trochu dloubnout), celé se to sesype jako ten příslovečný domek z karet.
Já jsem bez problémů schopná přejít bez komentáře nějaké drobnější logické lapsy, Warhammer ostatně není žádné vysoké umění (a ke cti mu slouží, že se tak ani netváří) a stoprocentní logickou neprůstřelnost od něj snad ani nikdo soudný nemůže očekávat. Tu myslím nenajdete ani u Abnetta a to je přece onačejší kalibr. Problém je v tom, že tady už to přesáhlo nějakou zdravou míru toho, co je možné ještě přejít mávnutím ruky. Pozor na spoilery:
Takže zaprvé, poručík Kage coby démonem posedlý psyker. Je poměrně zřejmé, že inkvizitor Oriel měl celou dobu o skutečném stavu věcí v poručíkově kebuli poměrně jasnou představu (viz Oahebs atd.). A ukažte mi inkvizitora, který by jen tak nechal potenciálně posedlého a poskvrněného jedince pobíhat po svobodě a nezasáhl. A navíc tak nebezpečného jako Kage. Daleko uvěřitelnější by bylo, kdyby na něj hodil síť a to nejpozději někde v polovině druhého dílu. Tak jako by to udělal každý příslušník Orda Xena hodný své rozety. Jenže to by dál nebylo o čem psát, že?
Ale budiž, řekněme že Oriel nemusel Kageův stav vyhodnotit správně a považoval vyslání Oahebse za dostatečné opatření. Je to sice dost vachrlaté, ale dejme tomu, dejme tomu.
Dál je tu Lorii. Ta albínská slečna ze speciálních jednotek, co přišla o bratra - dvojče v Coritanoru. Já myslím dokážu pochopit, že taková věc s člověkem zamává. A pak taky to vědomí, že nejste nic než výsledek bezbožného genetického experimentu, který měl za cíl vytvořit perfektního vojáka… jo jasně, blbý. Ale namířit všechnu svou nespokojenost a frustraci proti jedinému dalšímu přeživšímu? A ještě s takovým blbým vysvětlením? Proč?
No a last but not least, Herman von Strab. To je asi hlavní kámen úrazu. Persóna, kolem které se všechno točí. Degenerát caligulovského typu, odpadlík. Informace jsou nám nicméně tradičně dávkovány očním kapátkem, to podstatné se vlastně dozvíme až téměř v závěru. A autor k tomu měl dobrý důvod, protože jakmile se dozvíte všechno, okamžitě vám dojde, jak obzvlášť tahle logická konstrukce naprosto stojí na vodě.
Nejdřív se dozvíme, že si během války sice, parafrázuji: „nevedl moc loajálně, uprchl, aby se vyhnul pozornosti inkvizice, což se později potvrdilo, navíc se spojil s Ghazghkullem (místní orčí boss) a přestože jeho informace o našich obranných systémech už byly zastaralé, znalostmi naší strategie a postupů Ghazghkullovi při jeho plánování invaze nepochybně značně prospěl.“
Už to samo o sobě by mělo stačit na vydání příkazu k jeho okamžité likvidaci (aspoň mně by to tedy určitě stačilo), jenže my se místo toho od plukovníka dozvíme, že to nejde, protože možná – ale opravdu jenom možná! – jednal pod nátlakem. (…) Takže úkolem našich hrdinů je dostat se k von Strabovi, „zvážit míru jeho loajality“ a podle výsledku ho buď zabít, nebo zachránit. Potud jakžtakž dobrý.
Ale tím celá ta taškařice nekončí, kdepak. Následuje zjištění, že inkvizice měla posledních dvacet let ve von Strabově bezprostřední blízkosti svého agenta, který ho mohl takto zvážit a zachránit/zlikvidovat v podstatě v kterémkoli okamžiku. A důvod proč to neudělal?
„Potřebujeme ho odsud dostat, zjistit, co všechno ví.“
„A riskovat při tom miliony životů?“
„Ano.“ (…) „Jestli se nám ho odsud nepodaří dostat, bude stačit i jeho mrtvola.“
Čímž vyletí z komína i ty poslední zbytky uvěřitelnosti, které to celé snad ještě mohlo mít.
Mohla bych v téhle vivisekci ještě nějakou dobu pokračovat, ale o délce tohohle komentáře už jsem se myslím vyjadřovala, že? Takže ještě něco málo na závěr a končím, beztak už je to tak dlouhé, že se to nejspíš nikomu nebude chtít číst.
Já opravdu nemám ve zvyku být nějak přehnaně kritická a ve všem hledat hnidy, o to víc mě fascinuje, že v případě Destrukční čety jsem schopná na několika odstavcích celou její zápletku bez námahy rozebrat na prvočinitele a coby nesmysl smést ze stolu. A mrzí mě to, protože Poslední šance je moje mládí a myslím, že by si jako poslední díl určitě zasloužila něco trochu… neprůstřelnějšího.