Waldheimská idyla

15.12.2019

Zase trochu jiný příběh z 2. světové války – neodehrává se v koncentračním táboře, jako mnoho v současnosti sepsaných příběhů, ale "jenom" v ženské káznici. Autorka byla odsouzena na 12 let za kresby v časopise "V boj", jež karikovaly nacistické Německo a jeho představitele. Dnes něco nepředstavitelného, takovou "palbu" leckdy nedostane ani vrah... A samozřejmě nacistická káznice nebyla žádná slast - práce pro Říši od nevidím do nevidím, jídla tak akorát, aby člověk měl na tu práci sílu, hygiena špatná, povolen jeden dopis za šest týnů (napsat i přijmout)...

Asi by si nikdo z nás takové "štěstí" nepřál, ale přesto si autorka byla vědoma toho, že je na tom mnoho lidí hůř (i těch, kteří hladoví na svobodě, hlavně ke konci války, kdy bylo potravin méně a méně), a nezapomněla to rodině ve svých dopisech zdůrazňovat. Dopisy vůbec hezky dokreslují celé vyprávění o životě v káznici, i když některé detaily se v nich Marešová snaží změkčit nebo o nich pomlčet, aby rodině nepřidávala starosti, věřím, že optimistický tón jejího psaní i jí samotné pomáhat vše překonat.

Trochu mě zarazilo, že vězenkyně, kterým trest během války uplynul, neputovaly po jho skončení většinou domů, ale do koncentračního tábora. Jenže asi v tom byla zrůdná logika nacistického režimu - nejprve trest, tedy práce pro frontové vojáky, a když už vězenkyně nebylo možno z právního hlediska držet v káznici (ano, i tehdy existovaly soudy, jakkoli ovlivněné říšskými zákony, ale nejspíš byly tyto procesy, na rozdíl od toho, co se dlo v koncentrácích, na očích české i zahraniční veřejnosti, tedy musely probíhat "podle práva"), tak raději pryč s nimi definitivně, aby snad nemohly Říši ještě škodit...

Kniha se čte dobře, jen je škoda, že nebyl někde doplněn výčet členů rodiny Milady Marešové, případně jejích přátel. V dopisech se vyskytuje mnoho různých jmen a dost jsem se v tom širém příbuzenstvu ztrácela.

12.08.2014

Ojedinělé svědectví o životě v nacistické káznici. Stejně vzácné a dojemné jsou i dopisy, které autorka psala svým rodičům a snažila se svůj pobyt vylíčit co nejšetrněji, aby se o ní nebáli. Kniha obsahuje kromě dopisů a vzpomínek i její kresby spoluvězeňkyň i dozorkyň.