Walden čili život v lesích
Henry David Thoreau
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/360975/mid_walden-cili-zivot-v-lesich-BJH-360975.jpg
4
354
90
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura naučná , Příroda, zvířata
Vydáno: 1902 , Jan Laichter
Originální název:
Walden; or, Life in the Woods , 1854
více info...
Přidat komentář
To je pohlazení po duši. Krásná kniha a ano bylo těžší se jí prokousat. Líbí se mi autorův klid a pohled i dlení v přírodě. Úcta k životnímu klidu i lesům nádherná kniha.
Nebylo jednoduché se touto knížkou prokousat. Je znát, že ji autor musel několikrát přepisovat, pilovat a upřesňovat, vyhladit a vyleštit, a stejně asi nebyl úplně spokojený, jako každý autor. Ale ta radost z prostého života, z bezprostřední blízkosti přírody, z uspokojení z vlastní práce a z myšlenek, které mu byly blízké, ta tam je ve vysoké koncentraci.
Dostala mě "šupinatá, pištící, mrskající se ouklej" (str.159).
"Jestliže někdo neudržuje krok se svými souputníky, je to možná proto, že slyší jiného bubeníka."
K přečtení mě nalákala knížka Půlnoční knihovna...
Můj oblíbený, nadčasový a skvělý učitel občanské neposlušnosti. A hlavně to byl inspirativní vizionář, který praktickým návodem a hlavně OSOBNÍM PŘÍKLADEM poukázal na to, že snížíme-li své potřeby, zbyde nám čas pro nás samé: budeme mít to nejcennější: volný čas!
Kniha se místy nečte úplně lehce, uznávám. Přesto pokud bych měla do konce života číst už jen pět knih, tato by mezi nimi rozhodně nechyběla. Čas od času, asi každých pět let si přečtu nějaký úsek z knihy znovu, pokaždé objevím něco zajímavého.
"Pokud se však omezíme na knihy, třebaže na ty nejvybranější a nejklasičtější, čteme je v jazycích, jež jsou jen vyjadřovacím prostředkem a mají jen místní význam, takže upadáme v nebezpečí, že zapomeneme řeč, kterou mluví věci a události přímo bez metafor a která jedině je bohatá a klasická. Mnohé z toho je k vidění, ale mála si všímáme. Paprsků pronikajících okenicí už nikdo nedbá, když se okenice otevře dokořán. Žádná metoda ani nauka nemůže odstranit nutnost být stále na stráži. Čím jsou všechny přednášky o historii a filozofii a básnictví, čím je nejlepší společnost nebo nejpodivuhodnější životní rutina proti nauce, jak se umět vždy správně dívat na to co je zde k vidění? chceš být jen čtoucím, učícím se, a nebo také vidoucím? Čti svůj osud, pohlédni před sebe a kráčej vpřed do budoucnosti!"
Toto dílo mě nebavilo. Poprvé jsem o existenci knihy slyšela v roce 2018 z nadšeného vyprávění, dlouhodobě jsem si ji tedy chtěla přečíst. Dostala jsem se k ní až na konci listopadu 2022 a teprve na začátku března 2023 ji dočetla, už i s přeskakováním odstavců.
Zezačátku četby to ještě šlo, zhruba od poloviny knihy jsem se musela nutit a celkově to pro mě bylo spíše utrpení - třeba nekonečně dlouhá kapitola Rybníky, zdlouhavý popis různých jevů života v přírodě. Kdybych byla odpojená od přírody, netrávila tam spoustu času, nevážila si jí atd., tak by mě možná dílo něčím uchvacovalo poněkud víc... Pár zajímavých myšlenek tam bylo, pro mě osobně však nic zásadního nebo nového. Naopak si myslím, že tam byly vyloženě i nesmysly a v mnohém s autorem zásadně nesouhlasím. Řekla bych, že autor tam i plete náboženské směry dohromady. Mě to neoslovilo. Možná, že v době vydání šlo o něco objevného.
Stačí vyjít na chvíli z hluku civilizace, ponořit se do ticha lesa a přírodu nechat působit. Je třeba pokory před velikostí všech krás a nitro se uklidní, mysl vyčistí a přicházejí myšlenky zdravé. Autorovy některé myšlenky a úvahy mohou k takovému kroku povzbudit, ale kniha je jen souborem esejů na téma ,,příroda,,.
Někdy si říkám: Kde bloudím, proč se nemohu ustálit, žít v souladu? Proč mám mnění, statky, auto a byt? Všechno jde lépe bez toho všeho. Kniha a příběh k zamyšlení.
Čekala jsem knihu o rozjímavém životě v divočině. Dostala jsem suché praktické popisy propletené nesympatickým intelektualismem a 30 stran popisu ledu.
“Úspěšně” přečíst knihu mi trvalo 7 let. A i tak jsem některé pasáže musela přeskočit.
Knížka není vůbec nejlehčí na čtení a někdy se zdá, že některé části nenesou žádnou váhu, ale přece, když se čtenář opravdu zamyslí, objeví skrytou rovinu symbolismu. V průběhu čtená se mi neustále v hlavě točila jedna jediná myšlenka - co by řekl Thoreau na dnešní společnost? Představa, že u v té době byl zděšen rychlostí zpráv a stavbou železnice... Thoreau je v knize ke konci i optimistický a doufá v to, že lidé si najdou cestu ke svému vnitru a zaměří se pouze na nutnosti. Bohužel tak se tomu nestalo.
Mladý Thoreau byl ve čtyřicátých letech 19. století natolik unavený civilizací, že se uchýlil k experimentu života v lesích. Sečtělý intelektuál si vypůjčil sekeru a odešel k jezeru Walden, kde squatoval následující dva roky. Symbolicky na americký Den nezávislosti začal kácet stromy a stavět svou chatrč. Celé léto a podzim poté trávil stavbou, obděláváním půdy, sběrem a rybolovem. Když si zajistil základní potřeby, začal kontemplovat nad vztahem člověka a přírody. Potvrdil si, že kdyby žil člověk skromněji, nemusel by se lopotit těžkou prací a jeho zásahy do krajiny by nebyly tak nezdravé. Sám pracoval jen dle aktuální potřeby a z vlastní vůle. Zbytek času věnoval pozorování fauny a flóry. "Nadbytečné bohatství umí pořídit jen nadbytečné věci".
Raný ekolog Thoreau došel ve svých úvahách ke kritice touhy po majetku, spotřební společnosti a odcizení od přírody. Laickým jazykem kritizoval vytěžování krajiny pro peníze, narušování původních ekosystémů a přivlastňování si přírodních zdrojů. Volal po tom, aby lidé znovu našli své místo v přírodě, pochopili ji a tím jí přestali škodit.
Neprosazoval zpátečnictví - naopak v řadě témat byl na svou dobu pokrokový -, měl jen zásadní obavu o budoucnost přírody ve světě, kde člověka zajímá jen vlastní komfort a bohatství. A tím se kniha stává velmi aktuální i dnes. Je až překvapující, do jaké míry jeho tehdejší obavy stále znějí.
Z mého pohledu jsou některé myšlenky opravdu poplatné době, některé naopak k zamyšlení a svým způsobem nadčasové (samozřejmě jedna z hlavních myšlenek, že člověk ke štěstí nepotřebuje bohatství, je platná pořád, ačkoliv je hodně stará). Jde vidět, že se Thoreau stal inspirací mnoha environmentalně zaměřeným dílek, protože mnoho myšlenek bylo předvidatelných (jakoby "jasných") a čtení se pro mě tedy stávalo často nudným. Protože je člověk už zkrátka zná z vícero literatur. Knihu jsem nakonec četla neočekávaně dlouho, protože ač je popisování přírodních jevů příjemné, musela jsem ho prokládat i literaturou více "dobrodružnou". Walden mě však zaujal natolik, že si v budoucnu určitě něco dalšího od Thoreau přečtu.
Kdysi jsem tak chtěla žít, ale nešlo to. Před dvěma lety jsem si řekla TEĎ,nebo si svůj sen už nikdy nesplníš. Někdy to není lehké, ale je to klidné, má to svůj řád...
Ale jak už někdo psal je to jiná doba...ale i tak si člověk uvědomuje, že nepotřebuje téměř nic.
jen splnit si svůj sen...
Tuhle jsem kdysi nejen četl, ale i žil... Hezká vzpomínka, návrat naivního snílka...
Jako kdyby napsal dnes. Jen telegraf vystřídal internet. A všechno se ještě znásobilo. Možná by dnes Thoreau napsal něco podobného, jen by možná hůře hledal takové klidné místo, a snad by ho rušily motory čtyřkolek a houfy lidí fotografující se na Instagram :)
Čas od času je dobré si číst takové knihy, aby si člověk uvědomil, že "teoreticky" se svět nezhoršuje, nýbrž že to tak vždycky lidem přišlo. Protože pocitově to působí, že si Thoreau víc stěžuje na otravné lidi a jejich společnost, než že by oslavoval přírodu, samotu a vlastní myšlenky:D
Očekávala jsem velmi duchovní knihu plnou moudra a velkých slov, ale Walder je spíše ukazatel, že se dá žít jednoduše a být šťastný a mít smysl.
Toto je filozofické dílo v stoickém až minimalistickém stylu. Doopravdy ukazuje největší moudra a to ta, že v životě potřebujeme smysl a že si ho neskutečně rádi zjednodušujeme, ale ve skutečnosti nepotřebujeme nic.
Na začátku mého vydání byla předmluva, kde se přibližně psalo: Ke knize se čtenáři vrací v obdobích krizí, kdy potřebují ujištění o morálních základech, kdy se dá uniknout do jednoduchosti a krásy přírody.
Je to velice, velice, detailní popis přírody. Některé části byly fajn, ale jako celek je to hrozná nuda! Popis toho, jak byl tlustý led na rybníce té a té zimy na několika stránkách snad ani zábava být nemůže. Dávám jednu hvězdičku za to, že číst některé kapitoly v přírodě bylo příjemné.
Tohle se nedá. Dlouho jsem nečetl knížku s takovým odporem. Tohle je výplod arogantního, do sebe zahleděného muže, který odsuzuje naprosto vše, co dělají ostatní, i když o jejich životech neví zhola nic. K tomu navíc kniha budí dojem, že se Thoreau oprostil od civilizace a rozhodl se žít v přírodě bez kontaktu s ostatními, přitom "život v lesích" v jeho podání je život pár kroků za městem s pravidelným kontaktem s okolním světem.
V podstatě se naprosto ztotožňuji s komentářem, který napsal mcleod.
Štítky knihy
příroda hledání smyslu života lesy člověk a příroda rozvoj osobnosti, osobní rozvoj opuštění civilizace
Autorovy další knížky
| 2018 |  Walden aneb Život v lesích |
| 2010 | Chůze |
| 2008 |  Toulky přírodou |
| 1994 | Občanská neposlušnost a jiné eseje |
| 2012 | Mainské lesy |
Kniha Walden čili život v lesích je v
| Právě čtených | 40x |
| Přečtených | 479x |
| Čtenářské výzvě | 77x |
| Doporučených | 41x |
| Knihotéce | 234x |
| Chystám se číst | 498x |
| Chci si koupit | 92x |
| dalších seznamech | 14x |
„Dokud je ještě studený leden a led je silný a pevný, předvídavý hospodář si dojíždí z vesnice pro led na zchlazení svého letního nápoje. Je to dojemná a úchvatná moudrost, předvídat teď v lednu červencové horko a žízeň, když o tolik věcí není postaráno! Možná že na tomto světě nenashromáždí žádné poklady, které by zchladily jeho žízeň na onom.“
- Tenhle odstavec je Thoreau v malém: sbírka arogantních, kýčovitých, patetických, moralizujících banalit nařasených tak, aby připomínaly literaturu, a co hůř, filosofii.
Thoreau se v úvodu ospravedlňuje, že píše o sobě, neboť sebe nejlépe zná. To by bylo zcela ok, kdyby to 1. neukradl z Montaigna, 2. dodržel. Jenže „Walden“ není ani zdaleka jen kniha o Thoreauovi a o Waldenu. Do značné míry pojednává o autorových bližních a o tom, jak omezeně, neprobudile, povrchně, nízce, nevzdělaně, nesvobodně, zbytečně a nanicovatě vedou své životy. Je to kniha imperativů, jak žít v souladu s všehomírem, což znamená 1. číst Iliadu v originále, 2. nemít strop a být na to nezřízeně hrdý, 3. vstávat brzy ráno, 4. neplatit daně, 5. pracovat méně, aby člověk musel méně jíst a mohl se levněji šatit, tudíž mu zbylo víc času na posvátné zevlování, 6. trefit domů lesem v temné noci, nebo spíš mlátit čtenáře po hlavě tím, že on pravděpodobně netrefí.
Samozřejmě, že ta kniha má i světlé stránky. Thoreau s přesností a porozuměním popisuje jak concordský rybník sám, tak okolní přírodu. Žije v nich - doslova i metafyzičtějším způsobem. Bruslí na Waldenu, pije Walden, měří hloubku Waldenu, rybaří na Waldenu za hlubokých nocí, zkoumá růžice v jeho ledu, hraje hry s jeho potáplicemi, vypráví pověsti, jež se k němu vážou. Píše o indiánské kánoi připlouvající za mlhy, která zmizí, jestliže se k ní člověk přiblíží; nebo o svých mrtvých sousedech, obyvatelích nyní už rozpadlých chajd a srubů, o černošce, jíž kdysi zapálili dům a která si při vaření broukávala „Jste všichni kosti, kosti...“.
Vypráví také o stromech, o individualitách v rostlinné říši, které chodil navštěvovat (a tady se mu, myslím, daří lyrika velké básnické ceny), o zvířatech, o půdě, zvucích a ročních dobách. Mimochodem jeho karikaturní popis požáru působí jako vystřižený z nějaké jiné, lepší knihy. Jenže na (skoro) každou věcnou poznámku vzápětí naváže „úvahou“, aby pompézně oznámil objev hodný Coelhova Alchymisty, jako třeba že lidé (ti pitomci) cestují k rovníku a k pólům, aniž by přitom zbádali vlastní nitro (str. 326-8).
Takže „Walden“ je kniha o přírodě a o bezedné aroganci jednoho chlapíka. Tenhle chlapík nemůže prostě napsat, že okopával boby; musí zároveň vyslovit názor, že kdokoli, kdo dělá něco jiného, než že okopává boby, nebo je okopává za jiným účelem, jiným způsobem a jinak dlouho, je vlastně jen hovádko boží, jež mrhá hřivnou života a jemuž fatálně uniká smysl všehomíra. Ano, Thoreauův životní styl (autarkie + minimalismus) má něco do sebe. Ano, je cool, že si sám peče chleba podle Catonova latinského receptu (jako vážně!). Ale asi 300 stran z těch 339 mě příšerně vytáčelo, nudilo a znechucovalo, a část oněch zbylých 39 tvořily nádherné ilustrace Rudolfa Růžičky. Tak nevím: nebylo to mrhání hřivnami mých chvil?