Walden aneb Život v lesích
Henry David Thoreau
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13858/bmid_walden-aneb-zivot-v-lesich-y8x-13858.jpg
4
354
90
Soubor originálních přírodních esejů amerického literáta a filozofa. Ve své nejznámější knize líčí svůj dvouletý pobyt ve vlastnoručně postavené chatě na břehu jezera Walden, kde žil odloučeně od společnosti v nejužším kontaktu s okolní přírodou. Ze zkušeností vznikla sugestivní kontemplace nad vztahem člověka a přírody, nad smyslem lidského života a existence. Doslov napsal Josef Jařab.... celý text
Literatura naučná , Příroda, zvířata
Vydáno: 1991 , Odeon
Originální název:
Walden; or, Life in the Woods , 1854
více info...
Přidat komentář
Nádherná literární meditace. Deset z deseti doporučuje číst tuto knihu v lese nebo aspoň v okně s výhledem do zarostlé zahrady. A také si ponechat čas na přemýšlení, protože je tam toho k přemýšlení opravdu hodně. "Na to, co potřebuje duše, není třeba peněz." Jak trefné.
Upřímně jsem tuhle knížku přečetla až napodruhé. Poprvé jsem ji rozečetla před třemi lety a musela jsem ji po chvíli odložit, protože jsem nechápala, o co jde. Asi jsem na to nebyla mentálně připravená. Když jsem dala knížce druhý pokus, nechápala jsem, jak se mi mohl tenhle poklad v knihovničce jen tak povalovat. Jedna skvělá myšlenka za druhou, je pravda, že mě dlouhé popisy toho, co žije v rybníce atd. občas lehce nudily, ale jako celek si mě knížka a autor získali.
,, Knihy jsou nastřádaným pokladem světa, zákonitě odkázaným všem pokolením a národům...
Je to něco, co nás oslovuje důvěrněji
a zároveň promlouvá obecněji než kterékoli umělecké dílo.
Je to výtvor nejbližší životu samému. Může být přeloženo do každého jazyka a ne pouze čteno, ale vpravdě vydechováno všemi lidskými ústy, ne pouze zpodobeno na plátně nebo v mramoru, ale vytesáno z dechu samého života...
Jejich autoři jsou v každé společnosti přirozenou a podmanivou aristokracií
a vykonávají na lidstvo větší vliv než králové a císařové... "
...,, Rozhodně bych na nikom nechtěl, aby přejímal můj způsob života;
neboť (nehledě k tomu, že dřív než by si jej osvojil mohl bych si pro sebe vymyslet docela jiný způsob) upřímně si přeji, aby na světě bylo co možná nejvíc rozličných jedinců, a aby se každý poctivě snažil nalézt a sledovat svůj vlastní způsob, a ne napodobovat ten otcův či matčin nebo sousedův...
Ať mladí staví domy nebo sejí obilí nebo vyplouvají na moře, jen jim nebraňte dělat to, o čem vám říkají,
že by rádi dělali...
Není to nic víc než jakýsi matematický bod, podle kterého se můžeme orientovat — tak jako námořník nebo uprchlý otrok nespouští oči z Polární hvězdy —, ale je to průvodce, který nám vystačí na celý život...
Možná že nedoplujeme do svého přístavu v určený čas, ale zachováme
si správný směr... "
...,, Dělám-li v běžném slova smyslu něco dobrého, děje se to nepochybně stranou mé vytčené cesty a většinou zcela bezděčně...
Lidé v podstatě říkají: Zační tam, kde jsi, a takový, jaký jsi, a nijak zvlášť se přitom nesnaž být platnějším, hleď jen s uváženou laskavostí konat dobro... "
...,, Ať se dnes podívám na kterékoli architektonicky krásné dílo, zjišťují,
že vyrůstalo postupně zevnitř navenek, z potřeb a povahy toho, kdo je obývá a kdo je vlastně jeho jediným stavitelem...
Z jakési podvědomé opravdovosti a ušlechtilosti, bez nejmenšího pomyšlení na vnější dojem; a má-li se kdy v budoucnu zrodit nová krása tohoto druhu, bude ji předcházet právě taková podvědomě cítěná krása života... "
...,, Povída mi jeden farmář:
,, Nemůžete přece žít jen z rostlinné stravy, ta nedodává nic, z čeho se utvářejí kosti..."
A sám nábožně tráví část dne tím,
že zásobuje svóu tělesnou soustavu látkami potřebnými pro stavbu kostí;
a jak tak povídá, kráčí za svými voly, kteří se svými z rostlinek vybudovanými kostmi, vláčí přes všechny překážky jeho nemotorný pluh i jeho samého... "
...,, Jedno pokolení opouští výboje druhého jako na mělčině ztroskotané lodi...
Neboť pokrok mnoha věků, měl jen nepatrný vliv na stěžejní zákony lidské existence — naše kostry se patrně nedají rozpoznat, od koster našich předků... "
...,, Moje zkušenost mě přinajmenším naučila, že jestliže někdo postupuje s duvěrou směrem, který mu ukazují jeho sny, a snaží se žít životem, jak on si jej představuje, dojde k výsledku, který by běžně nečekal...
Leckteré věci si dál nevšímá, překročí neviditelnou hranici, kolem něho a vněm začnou vznikat nové, obecné
a méně svazující zákony, anebo se puvodní zákony rozšíří a budou se vykládat k jeho prospěchu ve svobodějším pojetí a on bude žít volně jako bytost vyššího řádu...
V tom poměru, v jakém zjednoduší svuj život, ukáží se zákony vesmíru méně složité. Samota nebude samotou,
ani chudoba chudobou, ani slabost slabostí... "
Nalezena v knihobudce...nejsem moc na filozofická díla,a v podstatě jsem na začátku netušila, co mám očekávat...styl psaní mě tak trochu "štval"...ale nevzdala jsem to a postupně, pomalu se prokousávala Thoreauovými myšlenkami a pocity..Každý den kousek. Není to jednoduché čtení, je potřeba vhodná nálada, chuť přemýšlet.....ze začátku jsem nechápala, o co mu vlastně šlo...jdu do lesa a dělám ramena, jaké to je super...že jsem jiný než ostatní..že medituji nad bobem a podobně. Kolik vydělám, ušetřím...
A pak, jak plynuly myšlenky, stránky, voda ve Waldenu, obrousily se i moje kritické myšleenkyy a pocity...vždyť já vlastně taky dělám něco podobného..Chleba si teda sama peču jen občas, ale třeba se snažím žít realitou v té dnešní přetechnizované době...trávím, podobně jako on, spoustu času sledováním přírody..vlastně skoro celý mj volný čas..pozoruji naše zvířecí sousedy. Snažím se zapamatovat si dopad loučů slunka, vůni větru...a jsem šťastná...
Spousta autorových myšlenek byla opravdu pokroková a univerzálně aplikovatelná na jakoukoliv dobu...a ve finále jsme si sedli a porozuměli. Díky za tohle setkání !!! a pravděpodobně ještě nějakou dobu nechám v naší kihovně...
...aneb zpátky na stromy. Občas si říkám, že bych sama takhle utekla od civilizace. Jedno z nejlepších filozofických děl klasické literatury. Thoreau jako hlavní transcendentalista a velký naturalista syrově popisuje veškeré dění, které divoká příroda nabízí a moderní svět vám nedá.
"... buď Kolumbem pro celé nové pevniny a světy v sobě a otevírej nové průplavy ne pro obchodování, ale pro myšlení. Každý člověk je pánem říše, proti které pozemské carovi panství je pouze malým státečkem, kopečkem, z něhož roztál led." (s. 327)
Thoreau se usadil na břehu waldenského rybníka, postavil si tam domeček, pracoval přiměřeně rukama, aby se uživil (pěstoval boby, lovil, rybařil), přemýšlel, psal, díval se kolem sebe. Setrval tam dva roky (1845-1847) - a "opustil jsem lesy ze stejně dobrého důvodu, z jakého jsem tam odešel. Možná jsem si uvědomil, že mám prožít ještě několik jiných životů, takže pro tenhle už nemohu obětovat víc času." (s. 329)
Jeho zápisky jsou neobyčejně líbezné čtení. Věnuje pozornost všemu okolo, fauně, flóře, dočasným osadníkům a návštěvníkům lesa, proměnám lesního života v závislosti na střídání ročních období, ale i proměnám hladiny rybníka. Popisuje noční i denní zvuky, chování zvířat v zimě i návštěvníků náhodných a pravidelných, taky podobu cest i vyšlapaných stezek. Uvažuje o vlivu samoty, o vyšších zákonech, o charakteru lidí žijících v městečku, v osadě a v ústraní. Tu a tam trochu moralizuje, ale podstatou toho, co říká, je - najdi si vlastní cestu a neboj se po ní kráčet... Velmi čtivé a velmi inspirativní.
„Co si člověk myslí o sobě, právě to určuje či spíše naznačuje dráhu jeho osudu.“
Příběh života, který vypráví pan Thoreau, je vyprávěný v 1. osobě, protože vypráví o tom, jak on sám! ... zakouší svět, co si o světě myslí – tedy, jaký je právě pro něj! A přesto toho říká tak hodně i pro nás ostatní, vypráví totiž o … postavení se ke světu … o životních podmínkách a možnostech, které nám svět nabízí.
Každý z nás se někam a do něčeho (někomu a do nějakého prostředí) narodil, nevybrali jsme si to, životní loterie rozdala karty, a je našim údělem „protloukat se životem, jak to jen jde“ … hrát! Jak se ale k té „hře“ postavíme, jestli budeme švindlovat, hrát podle daných pravidel, nebo si vytvoříme pravidla vlastní, to už je na každém z nás …
„Domnělým osudem, nazývaným nezbytností, je … určeno, jak se praví v jedné staré knize – totiž Bibli – hromadit poklady, které moli a rez posléze sežerou a zloději uloupí a ukradnou. Je to bláznovský život, jak lidé shledávají, když dospějí k jeho konci.“ … a jen někteří to zjistí dřív …
“There is a pleasure in the pathless woods,
There is a rapture on the lonely shore,
There is society, where none intrudes,
By the deep sea, and music in its roar:
I love not man the less, but Nature more.” / George Gordon Byron - Childe Harold/
Thoreau se odvolává na přírodu jako na nekonečnou krásu, jako na reprezentaci božství, vysvětlit to je možné pomocí termínů makro a mikro – kosmos, příroda a celý vesmír to je makrokosmos a my, lidé, individuální bytosti, jsme malé mikrokosmy, jenže makro a mikro kosmos jsou ve vzájemném, přímo se dá říct, v tom nejniternějším, spojení … proto je povinností obou „světů“ starat se o vše živé i neživé, protože jeden bez druhého nemohou být a nemohou existovat …
Walden je knížkou o cestě k soběstačnosti - našeho malého mikrokosmu (ovšem, pozor, stále v rámci makrokosmu, jehož jsme součástí) – a taky svědectvím o duchovní cestě k ní .. jde o ucelený koncept, nebo filozofický systém, založený na vlastním praktickém pozorování (dvouletém životě bez jakékoliv podpory u rybníku Walden). Jednotlivé kapitoly se věnují jednotlivým tématům, která vzešla z jeho pozorování – ekonomice, čtení, samotě … „šel jsem do lesa, abych zjistil základní fakta o životě“ …
Při psaní tohoto komentáře jsem si připomněla Velkého Gatsbyho od Fitzgeralda, kterého jsem četla nedávno, těsně před koncem roku, připomněla jsem si, jakou cenu je možné zaplatit za to, být ve vleku konzumní společnosti – většinou si to asi ani neuvědomujeme, že tím mj. často ztrácíme ta opravdová (vnitřní, niterní) přání a sny … uvazujeme se tak, jak píše Thoreau k dobrovolnému otroctví … "je těžké mít /nad sebou/ dozorce … ale nejhorší ze všeho je, když jsi otrokářem sám sobě.“
„Nikdy není pozdě vzdát se předsudků.“
PS: a taky nezapomeňte, že Thoreauova zpráva je určena především nám, žijícím v těch „nejmírnějších možných podmínkách“, … těm opravdu chudým, jak sám říká, toho moc co říct nemá, jsme to právě my, kdo „přehání důležitost toho, co dělá“, kdo se často ponořuje do pochybností a nejistot a komu tak strašně záleží na pocitu bezpečí, že „zapomíná žít“!
„A tak jsem několik dní kácel a osekával dříví a také latě a krokve a nezatěžoval se příliš … učenými myšlenkami a jen si prozpěvoval:
Říká si člověk: Mnoho znám.
Leč vše odlétá bůhvíkam,
Hle, díla umění a věd
a mechanismů bezpočet –
jen vítr, který vane,
nic víc nám v hlavě nezůstane.“
Začátek a závěr super, mezitím jsem se fakt trápila a chvílemi uvažovala, že to snad ani nedočtu. Čekala jsem hlavně filosofické úvahy, a ono to bylo spíš o tom, jakou barvu měl led na rybníku...
Svého času to musela být přelomová kniha, jdoucí zcela proti směru smýšlení tehdejší společnosti. I dnes má čtenáři co říci, jenže spousta myšlenek z ní se už stala téměř samozřejmostí - přinejmenším pro část společnosti, která si uvědomuje význam přírody pro člověka. Kromě toho měl a má Thoreau řadu následovníků, kteří jeho teze dále rozpracovali a aktualizovali pro současný svět. Snad proto můj subjektivní pocit z knihy nebyl tak skvělý, jak bych očekával. U některých lyrických pasáží jsem se nedokázal dostatečně soustředit, místy mi zase kniha přišla zbytečně mnohomluvná. Ale možná je to i tím, že jsem se nedokázal jen tak oddat zahálce a nechat čas plynout, jak zní jedno z autorových doporučení. Asi by mě kniha dokázala více okouzlit někdy před 20-25 lety, ve věku, kdy je člověk obvykle vnímavější k různým abstraktním myšlenkám, filozofickým a etickým teoriím a ideálům, než mu tuto vnímavost otupí životní zkušenosti.
Taky jsem si kdysi chtěl zažít život v lesích.. vlastně potom pořád tajně toužím.. Kniha není pro všechny, ale pokud vás zajímá příroda, život v lesích a příručka přežití s málem, je to pro vás to pravé ořechové. Hodnotím kladně její nadčasovost.
Tohle na mě bylo moc filozofie a vlastně i politiky. Rozhodnutí a směr je určitě chválihodný, ale důvody jsou mnohdy až nepřesvědčivé. Vzal jsem si z toho jen pár příkladů a návrhů.
Filozofické úvahy, prošpikované poetickými popisy krajiny – či spíše jejích malých segmentů a přemítáním nad hospodařením svým i ostatních. Rozvleklá kniha, kde se však tu a tam vyskytnou pasáže, kvůli kterým stojí za to po tomto díle sáhnout i v 21. století. Kromě pozorování přírody pak považuji za jednoznačně nejlepší (nejvíce obohacující) až poslední kapitolu – závěr. Zde autor ukazuje, že se umí vyjadřovat i méně obšírně – a to je i důvodem, že pokud po něm někdy opět sáhnu, bude to po některé z jeho kratších úvah.
„…spisovatel mluví k rozumu a srdci lidstva, ke všem v každé době, kteří mu dovedou porozumět.“
„Jestli někdo nedrží krok se svými druhy, je to možná proto, že slyší jiného bubeníka. Ať kráčí podle té hudby, kterou slyší, i když zní v různém taktu nebo z dálky.“
Na knihu jsem se těšila. Filosofické dílo o tom, jak muž odešel žít na samotu do lesů, byl zcela soběstačný, meditoval,.... První kapitola ještě moje očekávání splňovala, ale pak už to šlo z kopce. Jak bylo zmíněno v předchozích komentářích- zas až taková samota to nebyla, autor dští síru na všechny lidi okolo, často si trochu protiřečí a dostane se nám spousty nepodstatných informací o cenách a nákupech. Nejvíce mě zaujala informace, že celá akce proběhla již v roce 1845- tím je pro mě autor celkem průkopník.
Štítky knihy
příroda hledání smyslu života lesy člověk a příroda rozvoj osobnosti, osobní rozvoj opuštění civilizace
Autorovy další knížky
| 2018 |  Walden aneb Život v lesích |
| 2010 | Chůze |
| 2008 |  Toulky přírodou |
| 1994 | Občanská neposlušnost a jiné eseje |
| 2012 | Mainské lesy |
Kniha Walden aneb Život v lesích je v
| Právě čtených | 40x |
| Přečtených | 479x |
| Čtenářské výzvě | 77x |
| Doporučených | 41x |
| Knihotéce | 234x |
| Chystám se číst | 498x |
| Chci si koupit | 92x |
| dalších seznamech | 14x |
Walden je text z jiné doby, doslova a do písmene. Sedím v křesle, čtu slovo za slovem, větu za větou a vidím sám sebe na břehu jezera, uprostřed hlubokých lesů, sám, bez lidí, v tichu, vlastně ne, ne v tichu, slyším zvuky přírody, šepot listí, praskot dřevin, zpěv ptáků, šumění větru, jemné klokotání vln jezera přede mnou, nic jiného kolem není. Žádné město, žádná auta, žádné houkání sanitek, žádní hluční lidé, žádné mobily a žádné maily. Je to poetické vyprávění o jednom životním období. Slova a věty plynou, jako lesní potůček, bublající a skotačící po kamenech, přes spadané větvě, unášejí listy a větvičky. Nebo je to vítr ve větvích? Šeptající své poselství, předávající ho listům, stromům, trávě, mechu a vodě?
Je to jiný text, nehodící se do dnešní uspěchané doby, nečte se snadno, je pomalé vyprávění, divné vyprávění. Soudobý čtenář měl zcela jistě jiné priority. To odměřené tempo je namáhavé, skutečně namáhavé. Sledovat úvahy je obtížné. Probleskuje radost z obyčejného života, notná dávka stoicismu. Naopak to není čistě o odmítání povrchního bohatství a civilizačního pozlátka bez hloubky, přestože autor vyzdvihuje život bez nutnosti schraňovat bohatství.
Množství myšlenek mi silně připomnělo dnešní dobu, o to víc vynikne nadčasovost díla: odsouzení prvoplánové filantropie, odmítání „pachatelů dobra“ a falešných altruistů, kritika novin, novinářů a bulváru. Jinak se autor věnuje dalším a dalším tématům, úvahám není konec, namátkou: životu a důvodech k žití, samotě, tichu, čtení – klasické literatury, ale třeba též ekonomice života ve srubu. Kapitola o čtení knih je obzvlášť povznášející, vyzdvihuje do nebes formát psaného textu a označuje ho za nejvyšší formu umění.
Co závěrem? Chvíli trvá, než si čtenář zvykne na styl a na poselství, které se autor snaží předat. Je to pomalý příběh, vše je uvolněné, ale zároveň kategorické, text je téměř podobný kázání. To pomalé, odměřené tempo je na jedné straně to nejkrásnější, na druhé straně současně to nejtěžší z knihy. Současná doba takovému tempu nepřeje, člověk si na něco podobného odvykl, je to neznámé, cizí, archaické, nepraktické. Přesto je ta pomalost jedním z klíčů k pochopení textu. Nacházím se v období života, kdy jsem si něco podobného potřeboval přečíst a v žádném případě toho nelituji.