Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/224512/bmid_vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancov-224512.jpg
4
346
85
Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Setkáváme se tu s všednodenními lidskými mikrodramaty, příběhy vepsanými na plátno velkých dějin nebo jen zachycením nálady, životního pocitu či zkušenosti svérázných i zdánlivě obyčejných postav. Hájíček přitom dokáže velmi plasticky evokovat krajinnou atmosféru – spolu s hrdiny se brouzdáme spadaným listím, dotýkáme stébel kvetoucích trav, nastavujeme tvář slunci nebo se choulíme zimou v obnošených kabátech. Zvláštní místo zde pak zaujímají vánoční příběhy a povídky o vesnickém fotbale. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.... celý text
Přidat komentář
Hájíček umí vykreslit i na pár stránkách povídek takovou křehkost a pomíjivost lidských osudu spjatých s venkovskou krajinou jižních Čech. Nejde nedat plný počet.
Až jsem tomu chtěl chvíli dát "jenom" za tři hvězdo. Začátek mě bavil, pak jsem se nějak zasekl a nemohl to dočíst. Paradoxně pak u fotbalových povídek (ač mě fotbal vůbec nezajímá) mě to zase začalo bavit, až poslední tři, čtyři povídky to už zase jelo! A poslední! Vesnický román - tak ta se mi v posledku líbila ze všeho nejvíc. Nicméně, řekl bych, že Hajíček je lepší ve svých románech - na dostatečném prostoru, kde se může rozepsat a splést všechny linky v jeden proud. Takže, jakože dam čtyři hvězdičky, ale v tomto případě, to budou čtyři hvězdičky povídkový - což bych přirovnal ke třem hvězdičkám románovým - haha.
Knížka mě dost nebavila. Několik příběhů odnikud nikam, často bez pointy, bez napětí, bez humoru… až jsem často přemýšlel, co mi mají povídky přinést, proč je číst.
S povídkami to bývá tak, že některé se líbí a některé holt méně. Stejně jsem to měla i s touto povídkovou knihou. A když k tomu připočtu zvykání si na autorův styl, jednoduché knihu přečíst pro mě nebylo, ale nakonec určitě nelituji. Všechny povídky se z velké části odehrávají v jedné jihočeské vesnici a jsou mezi sebou spojeny jak lokací, tak mezilidskými vztahy jednotlivých aktérů povídek, což je velmi příjemné. Každodenní život je zde vylíčen s přehledem a znalostí prostředí, velmi věrohodně. Možná proto se některé povídky nečetly tak snadno, vztahy jsou prostě složité, ne vždy pěkné. Na druhou stranu po přečtení jiných zůstane hezký pocit, úsměv na tváři a naděje, že se ty vztahy mohou také změnit k lepšímu. Poslední povídka se trochu vymyká svým předchůdkyním, osobně bych ji považovala za takový zastřešující rámec, mapující vývoj a charakter vesnice na jednom ze stavení.
Dle mého skromného názoru je povídka žánr, který autorovi sedí nejvíce. U většiny knih p. Hajíčka mám menší problém s příběhem, který u některých románů vázne. Neznamená to ovšem, že p. Hajíčka nemám rád, ba naopak, obdivuji jeho schopnost popisu jihočeské vesnice a atmosféru do které své příběhy halí. Ta atmosféra a prostředí zůstávají...
Před pár lety jsem četl Hájíčkův slavný román Selský baroko a dosti mě bavil. Tak jsem teď sáhl i po jeho povídkách. A musím přiznat, že ty mi příliš nevyhovují. Nepopírám autorův vypravěčský talent, už vůbec ne ten pozorovací a chápu, že jeho kronikářství venkovského života má svou hodnotu... jenže právě zvolená látka je to, co mě v těch povídkách strašně nebaví. Venkov, hospody a neustálé hospodské plkání, kecání a žvanění. Obrazy lidí žijících právě takový život, který mě osobně přijde strašně děsivý (jinými slovy, žít v takovém prostředí mi přijde tak ubíjející, až je mi nepříjemné o tom i číst). Těžko pak můžu ocenit samotné texty, ačkoli přiznávám, že některé se mi i tak líbily velmi. Jenže u jiných jsem si pořád kladl otázku, proč bych měl o těch lidech číst, proč by mě měli proboha zajímat?
S povídkovou tvorbou Jiřího Hájíčka se tedy míjím. Ale vůbec nic to nevypovídá o kvalitě autora, tu tentokrát zpochybnit rozhodně nemohu. Kdo má rád živé a autentické obrazy každodennosti z českého venkova v období (zejména) socialismu, bude určitě nadšený. Ja nicméně takovým čtenářem nejsem.
Kniha se mi moc líbila, více než Dešťová hůl od stejného autora(také ale nebyla špatná). Líbil se mi jazyk, jakým jsou povídky psány, někdy mi až připomínal Hrabalovy popisy a vůbec ve mě povídky vyvolávaly příjemné pocity.
Jsem spíše čtenář konzumující knihy po dávkách větších než malých, ale tuto knihu jsem si dávkovala a hluboce vychutnávala. Od Hájíčka jsem zatím znala jen Dešťovou hůl, která mne ze začátku zaujala, ale později z mého pohledu spadla k průměrnosti v závěrečných pasážích (nálada ovšem nebyla špatná). Soubor povídek se ovšem ukázal jako ta pravá kniha pro mne. Už pár měsíců či více jsem nebyla z knihy tak nadšená.
Pokud někdo hledá neobyčejné popsání obyčejných věcí, tak to je přesně ono. Evokace atmosféry, nostalgie bouřící pod povrchem. Některé povídky nejsou tak staré, ale měla jsem z toho celkově hlavně silný feeling osmdesátkového bezčasí a trochu jiného devadesátkového bezčasí. Postavy mi přišly svým způsobem životnější než v románech, navíc čtenář občas nazíral postavy z různých úhlů díky provázanosti příběhů.
Něco z toho dýchá, subtilního, nostalgicko-melancholického.
Nejvíc to asi cítím v alergologické povídce, která se mne dotkla možná nejvíc, ale bylo to vlastně všude.
Hájíčkovi podle mne víc sedí romány, ve kterých člověk postupně a pomalu nasákne atmosféru, vcítí se do postav, žije s nimi a nakonec se jen těžko loučí. U povídek to úplně takto nefunguje, ale přesto mě tato sbírka potěšila.
Příjemné čtení. Výběr z tvorby Jiřího Hajíčka - některé povídky odkazují na další knihy tohoto spisovatele.
Opět skvělá četba, jeho neskutečný cit pro každodenní a běžné lidské životní situace, vykreslení lidských charakterů, vykreslení krajiny - byť jen obyčejné louky, lesní cesty, prostě opravdu skvělé čtení. Jen tak dále.
Pana Hájíčka čtu velmi ráda, jeho knihy jsou většinou záruka dobré četby. Na rozdíl od jiných českých současných spisovatelů, kteří chrlí jednu knihu za druhou, ale kvalita je jaksi mimo.
Povídková kniha. Líbila se mi. Povídky mají úžasnou atmosféru a skvěle napsané postavy. A to i na těch pár stránkách, co příběh má.
Sbírka povídek.
Krásné, neuvěřitelně silné popisy mezilidských vztahů.
Výborné.
(2014)
S povídkami to mám podobně, jako velká část hodnotících tady - pustila jsem se do nich, protože se jedná o Jiřího Hájíčka. A byla jsem nadšená - tou atmosférou, krásnými charaktery, vypointováním příběhů. Autor tohle všechno dokáže dostat do tak skromného útvaru, jakým je povídka. Některé motivy jsem poznávala, Hájíček je podrobněji rozpracoval ve svých románech. Soubor se mi moc líbil i jako celek, autor se k některým postavám vrací, což umožňuje lépe poznat jejich charaktery, pochopit jejich motivace. Velice příjemný čtenářský zážitek.
První knížka od pana Hájíčka a rozhodně ne poslední. Krásné povídky, nenásilně propojené, vytříbený styl.
" A jestli přece jen usnu, tak budu ve snu tancovat a bude hrát muzika, kolem stolu budou sedět hrozně povědomí, ale přesto jakoby cizí lidé, jeden přes druhého budou povídat a já budu jen sedět a poslouchat, ale stejně se nic nedozvím a nikdo mi nepoví, jak mám žít. "
Hájíčka mám ráda,ale povídky moc ne.Nebylo to špatné,ale asi nejslabší co jsem od něj četla.
Nejdřív jsem se nemohla začíst ( já povídky nerada), ale jak se příběhy začaly propojovat, užila jsem si to.
,,.....duben, to jsou zvýšený teploty, a v máji horečka z lásky, pak metání trav a přejde úpal, uschne listí na stromech a nakonec zamrzne voda. Je to furt stejný, s lidma, s přírodou, ale nesmí tě to nikdy omrzet, nebo aspoň ne na moc dlouho, i když už jsi jenom tichej pozorovatel. Jinak jsi vyřízenej."
...............
,,Nechávám se unášet, hlavu si opřu do sedadla a samet vzpomínek mi sedí v očích."
J ♥ H
Štítky knihy
90. léta 20. století jižní Čechy venkovské povídky český venkov život na vesnici fotbal, kopaná
Část díla
- Anděl na půdě 2008
- Baladička 1998
- Baywatch 2008
- Bubny a dýmovnice 2007
- Dřevěný nůž 2004
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 486x |
| Čtenářské výzvě | 70x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 151x |
| Chystám se číst | 145x |
| Chci si koupit | 26x |
| dalších seznamech | 1x |
Když chci zjistit, zda je autor spisovatel a vypravěč, který mi za stojí za to číst, sáhnu, pokud možno po jeho povídce. Na té se dle mého ukáže, jestli umí vytvořit příběh na pár stranách, nebo je to okecávač, co se neumí vymáčknout. U Hájíčka jsem v pár povídkách měla problém, co chtěl vlastně vyjádřit a jaký pocit zanechat ve čtenáři. Ovšem nemůžu nepřiznat, že čtivé byly téměř všechny. Ráda čtu o životech obyčejných lidí, jejich myšlenkách, trápeních, ale i radostech. Zde jsou to navíc obyvatelé vesnice v jižních Čechách, ke kterým se vážou moje moc pěkné vzpomínky. Sbírka se mi vlastně tedy dost líbila, byť u některých povídek už si moc nevzpomenu, o čem vlastně byly. Ale určitě se porozhlédnu po nějakém Hájíčkově románu, jeho styl psaní je můj šálek kávy.
Povídky, co se mi líbily: Pinky a já, Baladička, Příběh milovnice koňakových špiček, Anděl na půdě, Baywatch, Vesnickej román