Výstup na Eiger

Vůbec mě nezajímá sport, tím méně sportovci, ale povídky Oty Pavla jsou především o lidech, jejich osudech, úsilí a životech v kontextu doby. Zejména mne potěšila povídka ze Zbiroha a zmínka o "počmistrovi" Dubském ze Skryj, protože jsem ho jako malá znala. Krásně napsané. Jen pohádka o Raškovi se mi moc nelíbila, ale oceňuji autorovu invenci. Úsilí sportovců a podmínky za jakých trénovali jsou dnes nepředstavitelné. Povídka o Zátopkovi - prostě neskutečný, autor i běžec.

Šlo o takové mírné rozptýlení v dnešním složitém světě. Byl jsem touto knížkou povídek potěšen.

Pan Ota Pavel........komentátor, novinář a spisovatel...........v této knize je spousta sportovních povídek o sportovcích, které mnozí z nás vůbec neznají (vyjma Zátopka)..........krásné, lidské, někdy i smutné povídání, jak to sportovci v minulosti neměli vůbec jednoduché...........ale sport je bavil, dělali ho s lásko, i když před tréninkem chodili někteří z nich do práce a hlavně..........neměli takové vybavení, jako dnešní sportovci............knihu jsem četla jako teenegerka a teď jsem po ní opět ráda sáhla

Sbírka se sportovní tématikou, která je pestrá a velmi dobrá. Hvězda dolů za Raška báchorku pro malé dětičky. Jinak je to parádní sonda do amatérského sportu, kdy nebylo za bolševika dostupné špičkové vybavení.

Sbírka povídek či příběhů o sportovcích, ať jednotlivcích nebo kolektivech, je autorem pojata tak profesionálně, že se tomu opakovaně musím poklonit i po té strašně dlouhé době, která uplynula od chvíle, kdy byly příběhy sepsány. Mnohé z historických úspěchů si pamatuji, a dokáži posoudit, jak pestrá, poutavá a pravdivá vyprávění pan Pavel stvořil.

Otu Pavla mám rád už od dětství a pořád má co říci.

Ota Pavel příliš brzy zemřel, je to velká škoda, protože měl talent od boha. Povídky zaujmou, dojmou, rezonují v hlavě, probudí v člověku hrdost na vlastní národ, a to vše na pár stránkách.

Velmi krásně napsané povídky ze sportovního prostředí, ale především však o lidech a jejich osudech. Často si tuto knížku vezmu a pročítám si příběhy našich skvělých sportovců. Znovu a znovu si uvědomuji, jak obrovská vůle je vedla, a co všechno tomu obětovali.
Ve 4. třídě jsem s obrovským zájmem četl v časopise „Voják“ reportáže Oty Pavla ze zájezdu fotbalového klubu Dukla Praha do Ameriky. Díku zájmu o sport a o čtení, jsem potom dostával od rodičů, a později si i kupoval knížky ze sportovního tématikou. Rád se k nim vracím.

Díky panu Pavlovi si mužem připomenout jaké Československo mělo skvělé sportovce (stolní tenis, házená ajiné). Pavel se dokázal fantastický vžit do osob o kterých psal a neuvěřitelně živě popsat jejich pocity. Byl to mistr který dokázal vstoupit do lidských duši a vytáhnout tam to nejkrásnější co člověk v sobě má (lidskost, slušnost, dřinu a vůli po úspěchu, férovost a další skvělé vlastnosti, které by národ měl v sobě pěstovat). V dnešní komerční době už bude těžké že by se někdo podobný zase tady vyklubal.

I když se mnohé povídky objevily i v jiných sbírkách Oty Pavla, Výstup na Eiger je reprezentativním výběrem příběhů ze sportovního prostředí. Poprvé jsem si mohl přečíst Pohádku o Raškovi a opravdu stála zato. Na Pavla nezvykle dlouhá, přesto však poutavá, bez hluchých míst. Především ale oceňuji její poetičnost a místy i jemný humor.

Neuvěřitelně překrásná knížka, ke které se vracím od puberty, kdy mi ji mamka poprvé půjčila. Je to neskutečně rozmanitá sbírka příběhů úspěšných sportovců, ve které se najde plno bolesti, zklamání, odhodlání... ale i radosti, kouzla a hlavně úspěchů. Asi nejradši jsem měla Výstup na Eiger a Pohádku o Raškovi. Nojo, zimní dítě vyrostlé na Vysočině :-)
Ota Pavel byl nesmírně obdařenej člověk, nadanej darem neotřele pozorovat, skvěle vyprávět a vidět věci s laskavostí... a díky nim dovedl strašně nádherně psát o všech stránkách života. U příběhů sportovců to vyniklo snad ještě víc než u jeho klasických románů. Ten pán byl génius a sportovci ho jako novináře, tipuju, museli mít dosti rádi - tipovala bych ho jako takového toho vlídného, chápavého chlapíka, co vás chápavě vyslechne po zklamání, povzbudí... a nebo má neskutečnou radost s vámi, když uspějete. Takhle vidět svět a psát o něm, to je dar. A moci to pak číst je taky dar. Zařazuju do své kolekce "XX knih na pustý ostrov" - tedy do vůbec nejužší špičky, kam vybírám asi 5% nejlepších knížek, co jsem kdy četla.

Hledal jsem (a nasel) nejakou sbirku povidek Oty Pavla ve ktere se nachazi povidka Baroni na kolech. Jinak by mne snad neco od tohoto autora skolni povinne cetby ani nenapadlo cist. Povidka samotna je totiz zminena v cyklistickem cestopisu Z Cech az na konec sveta Svatojakubskou cestou na mys Finisterre od Frantiska Sestaka, jelikoz pochazi z kraje okolo Blatne kde baron Christian Battaglia zil a jezdil. Povidka se mi tak libila, ze jsem zacal cist i ostatni povidky a jsou vsechny uplne skvele. Ota Pavel mi predstavil intimni portrety nekolika uzasnych sportovcu, kteri mi byly vetsinou neznami a pritom to jsou sportovni legendy, ktere mely casto tezky zivot a musely prekonavat velke prekazky a casto mely tragicke osudy a konflikty s rezimem. Ota Pavel svym dilem vytvoril mnoho pomnicku sportovcum na ktere by se jinak asi zapomelo. Jedine co se mi nelibilo byla posledni infantilni Pohadka o Raskovi, tu jsem nedokazal docist.

Otu Pavla mám strašně ráda, měl takový lidský způsob psaní a jeho knihy zbožňuju. Některé příběhy jsou k pousmání, u některých jsem si poplakala, ale je to psáno tak hezkým způsobem, s neuvěřitelnou pokorou. Marně hledám podobného spisovatele.

Pocta vsem sportovcum. Krasne napsano. Nejvice se me asi libil Zatopek a Raska

Bála jsem se, že mě sportovní reportážní tématika nechytne, ale opak je pravdou. Autor je bezkonkurenční a vtáhl mě hned v počátku vyprávění. Příběhy jsou okořeněné tím, že pojednávají o více či méně známé osobnosti a konkrétních místech z našeho okolí.

Pohádkou o Raškovi jsem byla doslova okouzlena. Snad žádné Pavlovo dílo není vysloveně špatné, nemůže zklamat.

Soubor 18 povídek Oty Pavla ze sportovního prostředí. Mám rád filmy natočené podle povídek Oty Pavla, Zlaté úhoře a Smrt krásných srnců. Nedokážu si ale představit nic nudnějšího než číst o nějakém sportovci, nebo závodě. Otu Pavla jsem znal jenom zběžně, takže jsem od knihy moc nečekal.
Proto mě příjemně překvapilo Pavlovo pojetí sportovní žurnalistiky. Každá reportáž je vlastně dobrodružný příběh plný napínavých situací, vyprávěný rychlým tempem. Zároveň ale plný melancholie a někdy až depresivních a syrových okamžiků. Stejně tak veselých a zábavných. Myslím, že třeba u povídky o Zátopkovi, jsem byl skoro napjatější, než kdybych tehdy seděl u televize a díval se na olympiádu. U Pohádky o Raškovi, už možná trochu moc tlačil na pilu...
Některé povídky mi atmosférou připomněly taky skvělou Klabzubovu jedenáctku od E.Basse. Ale třeba oproti němu je Ota Pavel podle mě ještě o nějaký level dál. Pořád jsem si říkal, že je škoda, že se tenhle člověk místo žurnalistiky nevěnoval více psaní románů.

Sportovní reportáže Oty Pavla jsou velice výjimečné a specifické. Jde o propojení beletrie a reportáže tak vkusné a přirozené, až je z toho občas pohádka. Pavlův styl je hodně přímý a jednoduchý, dalo by se říci, že tato kniha by mohla být klidně dětskou literaturou, a to nemyslím nijak zle, naopak mně tohle vůbec nevadí. Ve všech svých povídkách se autor snaží dostat až na kost a především ukázat o čem je vůbec sport, ukázat pocity sportovců, okamžiky vítězství a proher, a tohle se mu většinou podaří, v tom okamžiku mně vždy přeběhl mráz po zádech a lehce jsem se zachvěl. Reportáže Oty Pavla jsou jedním slovem kouzelné, a to i díky tomu, že se nebojí sáhnout pro nějaké to kouzlo a nadpřirozeno, díky čemuž opravdu jeho povídky dostávají pohádkový nádech.

V anotaci této knihy je sice napsáno, že jde o povídky se sportovní tématikou, určené pro mládež. Nedejte se zmást, jsou určeny pro čtenáře jakéhokoliv věku a ani nemusí být extra velký sportovní nadšenec. Pro seznámení s tímto druhem autorových povídek je to dobrý výběr. Pro příznivce tvorby Oty Pavla spíše zklamání, je to vydloubané z jeho předchozích knih.