Vypálené stíny

07.09.2022

"Jestli největší ztrátou jeho života má být ztráta snu, o němž odjakživa věděl, že je to pouhý sen, pak se může považovat za šťastlivce."
Po Teplu domova to pro mě bylo velké překvapení - úplně jiná kniha, a přesto má mnoho společných rysů. Četla se mi mnohem obtížněji, mimo jiné i proto, že skok mezi prvními dvěma oddíly byl příliš razantní; na konci příběhu už jsem málem zapomněla na prolog. Takže knihu hodnotím jako méně čtivou, ale o nic méně burcující, a Kamila Shamsie má můj velký obdiv. Vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi, problémy vykořeněných lidí a nade vším tím úžas, který by mohl být jakýmsi leitmotivem lidstva od počátku zřejmě až do skonání věků:
"Co znamenalo ve velkém obrazu druhé světové války těch pětasedmdesát tisíc japonských mrtvých navíc? Přijatelné ztráty, nic jiného. A co znamená jeden Afghánec ve velkém obraze hrozeb namířených proti Americe? Je postradatelný. Možná se provinil, možná ne. Proč riskovat? Kim, ty jsi ta nejlaskavější, nejvelkorysejší žena, kterou znám. Ale právě teď, díky tobě, jsem pochopila, jak můžou národy tleskat, když jejich vláda nechá shodit druhou atomovou bombu."

02.01.2016

Nadherny a poutavy pribeh, ktery jsem precetla jednim dechem.
Z Japonska pres Indii az do Afghanistanu, od druhe svetove valky az po soucasnost. Roman o lasce, ztrate a nepoucitelnosti lidstva

13.05.2013

Vypálené stíny boli pre mňa veľkým prekvapením, čo sa týka posunu v rámci deja. Po prvej zo štyroch kapitol, na ktoré je román členený, som očakávala niečo celkom iné. Mal to byť fiktívny životný príbeh Hiroko Tanaka, ktorá prežila zhodenie atómovej bomby na Nagasaki v roku 1945. V skutočnosti je táto kniha nie len jej príbehom, ale tiež príbehom niekoľkých ďalších postáv - príslušníkov viacerých rás, troch generácií, dvoch rodín, z ktorých každý sa narodil v inej krajine, má inú mentalitu, iné sny a predstavy o živote, ale všetky do jednej spája pocit, že sú vydedenci, pocit straty, túžby po mieste kde by sa cítili ako doma - odohrávajúci sa z pohľadu dejín v dôležitých momentoch, kedy sa mení tvár sveta, niečo zaniká a niečo nové častokrát hrozivé vzniká. Ako svetové udalosti, tak aj osobné prehry, sympatie, averzie, vzájomné vzťahy majú obrovský dopad na krehké vzťahy medzi oba rodinami. Zaujímavé by pre mňa bolo, keby Kamila Shamsie viac rozpracovala prvú kapitolu a vrámci nej obdobie zo života Hiroko tesne po výbuchu, ku ktorému sa samotná Hiroko vracia len prostredníctvom spomienok v ďalších kapitolách.

„Pořád myslím na Nagasaki. Jednou jsi mi rěkla, že mi Dillí musí připadat cizí a nepovědomé, ale nic na světe nemohlo působit cizeji než můj domov v ten den. V ten nevýslovný den. Doslova nevýslovný. V žádnem jazyce neznám slova...“ (...) „Já to pořád ješte nechápu. Proč to museli udělat? Proč druhá bomba? Dokoce i ta první přesahuje všechno, co bych kdy dokázala... Ale druhá? Provedete něco takového, vidíte, co jste provedli, a pak to provedete znovu. Jak je to...? Vědělas, že se původně chystali bombardovat Kokuru? Ale nad ní bylo tak zataženo, že se museli otočit a zamířit ke druhému cíli – k Nagasaki. A přitom nad ním bylo taky zataženo. Ty mraky si pamatuju, jako by to bylo dneska. Málem to vzdali. Užuž to skoro vzdali, a pak najednou uviděli v mracích mezeru. A bum.“ To „bum“ vyslovila tak tiše, že to bylo stěží zřetelnejší než výdech. „Vždycky jsem měla v plánu odjet z Nagasaki, víš? Nikdy jsem o něm neuvažovala sentimentálně. Ale dokud neuvidíš, jak se místo, které znáš celý život, změnilo v popel, neuvědomíš si, jak moc všichni toužíme po tom, co důvěrně známe.“