Výminkáři
Karel Václav Rais
V Raisových výminkářských příbězích je pravdivě zobrazen život české vesnice na konci 19. století. Poznáváme v nich, jak se vesničtí lidé plahočili, jak živořili, a jak umírali, jak hrabivost chamtivců ničila ubohé a bezbranné, jak shon po majetku narušoval vztah lásky a úcty i mezi nejbližšími.
Přidat komentář
Kolik zla napáchala povinná školní četba! Jak se člověk mé generace vyhýbal přikázaným autorům! Před více než deseti lety jsem četla Kalibův zločin a chtěla shánět Vyminkaře, povedlo se v Knihobudce. Je to smutné čtení o chamtivosti, lakotě a zatvrzelých srdcích. Možná by si knihu měli přečíst stále nespokojení penzisté...
Rais je skvělý vypravěč. I když všechny povídky zpracovávaly stejné téma, pestrost možností čtenáře nenudila ani v té poslední. Doporučuji.
Některé povídky (poslední dvě) jsem už znal z Rodičů a dětí. Jsem si jist, že si Rais pro svou inspiraci vybíral extrémní modely sedláků a že ne všichni byli tak chamtiví; to ale nic nemění na tom, že postavy jsou perfektně napsané - zejména výminkáři šikanující Pavlu jsou napsaní skvěle. Dávám čtyři hvězdy, protože na Kalibův zločin to podle mě nemá.
Poměrně potěšující četba, hlavně prostředí východních Čech je pro mě srdcehřející.
Raisovi nelze vzhledem k tehdejší situaci nic vyčíst - rejpavý vesnický povídky o problematice rodinných vztahů, zejména teda dětí x výměnkářů. Ale je zarážející, že v době, když v Evropě propukala moderna, tak jsme se my ještě babrali v národním obrození. Čemuž nasvědčuje i psychologie postav, která je relativně jasně rozčleněna na dobro/zlo - minimálně Rais to tak určitě expresivně zamýšlel, byť třeba v poslední povídce chápu skepsi vůči pražským obyvatelům jako vcelku oprávněnou (z pohledu vesničanů).
Obstojně je dávkováno napětí a postupné nabalovaní chamtivosti a ziskuchtivosti. Z hlediska čtivosti jsou zas decentně suchopárné pasáže popisu osob/prostředí, ty jsou líčeny naléhavě se značnou tlačivostí.
Jazyk je perfektní, maximálně důvěryhodný, oceňuji vysvětlené archaismy pod čarou.
První dvě povídky mě nikterak těžce nezasáhly (druhou a zároveň nejkratší považuji za příliš lakonickou), další 3 už měly správný elán (čtvrtou ale zas považuji za lehce předpovídatelnou).
Celkově pěkný - ale vesnickej realismus už v týhle době dost ubíral na intenzitě. Ale dá se, žejo.
Poutavý popis života na vesnici v době před více jak sto lety. Všechny povídky jsou obrazem tvrdé reality tehdejší doby, ale jsou podány tak nějak "pohodově". Dnes to mnozí autoři podávají tvrdším způsoben. Sice to více odpovídá obsahu, ale v podání K. V. Raise se to čte lépe.
Četl jsem ještě jako student, ale po 35 letech si stále pamatuji tu bezvýchodnost a krutost. Mrazivá kniha. Rais byl vynikající autor. Teď jsem si knihu přečetl znovu a musím říct, že je opravdu skvělá. Mistrovské povídky, dobře napsané, krásný a bohatý jazyk. Postavy jsou sice dopředu hotové, zato jejich jednání a myšlení je vylíčeno naprosto přesvědčivě. Opravdová perla.
Téměř srdceryvná sonda do vesnického života v 19. století. Když si vezmu, jak si žijeme o těch sto a více let později... to je pořádný kvapík ten časový (po)chod dějin.
Četl jsem toho od K.V. Raise docela dost, píše moc hezky, ale jak uvedla pode mnou "saman001", člověku se dělá až špatně, když si to všechno představí...
Jeden táta uživí sedm dětí, ale sedm dětí pak neuživí jednoho tátu. Co k tomu dodat?
Četla jsem poctivě už podruhé, a stejně se člověku dělá až špatně, když si to představí. Idylické časy nebyly, nejsou a nebudou, zato něco pravdy na pořekadle "Po přízni řízni" určitě ano, stačí navštívit nejbližší domovinku nebo vyslechnout historky o dělení dědictví. V každém případě Rais je úžasný autor, který své příběhy snad ani nevypráví, ale doslova maluje. Narodit se v dnešní době, byl by stoprocentně někde na vrcholu žebříčku sta nejoblíbenějších. Doporučuju zkusit!
rozhodně žádná idyla, chamtivost a zloba provázejí lidstvo odjakživa; přesto je knížka úžasně čtivá a má co říct i dnes;
Kniha mě zaujala, a to jak svým archaickým jazykem, tak prostředím, ve kterém se děje povídek odehrávají. Povídky jsou sice spíše smutné, ale člověk se alespoň zamyslí nad rodinnými vztahy a nad tím, jak se chová k rodičům. Autorův styl psaní je poměrně spádný a čtivý, určitě si od K. V. Raise přečtu i něco dalšího.
Tato knížka, stejně jako např. Kalibův zločin, vtáhne čtenáře do "světnic" uvnitř několika "stavení" na starém českém venkově a učiní jej svědkem bazálních rodinných vztahů odehrávajících se v těchto hospodářstvích. Myšlenka jednotlivých povídek je monotematická - chudý výměnkář (často vdovec nebo vdova), jenž čelí chamtivosti a nelidské ukrutnosti rodiny, které (výměnkem) předal hospodářství. Mně se na Raisových příbězích hrozně líbí specifická forma vyprávění, které má rychlý spád a napětí, dále oceňuji archaické jazykové prostředky a precizní vyobrazení prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají. Samozřejmě pozornému čtenáři neunikne, že Raisovy postavy jsou poněkud černobílé - jedni výhradně hodní (výměnkáři) a druzí výhradně zlí, čemuž asi málokdo uvěří. Na druhou stranu autorovi asi nešlo o nějakou hlubokou psychologickou analýzu jednotlivých postav a můj čtenářský zážitek to ničím nekazilo.
Této knize je velmi dobře popsaná doba v níž lidé žili a ne všichni se měli dobře. To platí i v dnešní době, kdy lidé pracují za nízké mzdy a podpory v nezaměstnanosti jsou daleko vyšší. A místo aby lidé drželi při sobě jeden druhého haní.
Dlouho jsem takhle smutnou knihu nečetla. Každý ten příběh mě chytl za srdce a zamával se mnou. Mezilidské vztahy v té době, no to je něco otřesného. Rodinné vztahy byly přítěží.
Díky bohu za Kátlu a pana Lasíka - alespoň někdo měl srdce a porozumění.
Ve všeobecnosti mám literaturu 19. století ráda. Připomíná mi dětství, kdy mi prababička vyprávěla příběhy ze života její maminky. Rais dokonale vykreslil poměry tehdejší doby. Je to velmi poutavá a smutná sbírka povídek, ale stojí za přečtení.
velice smutná kniha.. nejhorší musí být, když člověk se dře, aby jeho dítě mělo vše, co potřebuje a pak když potřebuje rodič pomoc šetří na nich jak se dá..
Kniha, kterou by si měli opakovaně číst všichni škarohlídi kritizující ekonomické poměry a mezilidské vztahy v dnešní době - před 150 lety bylo v Čechách vše nesrovnatelně horší. Šlo o dobu, kdy nebyly žádné státní důchody, ale staří rodiče předávali svým dospělým dětem hospodářství a za to si "vymínili" komůrku a trochu jídla z produkce statku, což bylo vše, co pro zbytek života měli. Přesto kvůli penězům a zdánlivým či reálným pocitům nespravedlnosti nebo materiální nedostatečnosti docházelo konfliktům i latentní nenávisti jak mezi starými rodiči a jejich dětmi-hospodáři, tak mezi sourozenci, či dokonce hospodáři a jejich dospívajícími dětmi. Tato kniha formou několika povídek přináší průřez na několika až neuvěřitelných příkladech konkrétních konfliktů a lidské zloby. Přesto lze mít pro aktéry jisté pochopení, neboť venkovský život bez sociálního zajištění a státních dotací byl velice těžký, proto se nelze úplně divit, že se vše točilo okolo nutnosti materiálního zabezpečení i za cenu nenapravitelných škod v rodinných vztazích.
Štítky knihy
19. století venkov rodinné vztahy vesnice mezigenerační konflikt
Část díla
- Do Prahy na pouť
- Konec života
- Matka a děti 1959
- Po letech doma 1959
- V boudě 1887
Autorovy další knížky
| 1972 |  Cestička k domovu: výbor povídek a básní |
| 2010 |  Kalibův zločin |
| 1974 | Z křišťálové studánky |
| 1965 | Zapadlí vlastenci |
| 1961 | Výminkáři |
Kniha Výminkáři je v
| Přečtených | 150x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 68x |
| Chystám se číst | 39x |
| Chci si koupit | 5x |
| dalších seznamech | 1x |
Stejne téma a přeci mnohokrát jinak. Hezký pohled do dřívějších času. Pokud si chcete zive představit, jak to s rodinným dědictvím fungovalo před sto lety, tahle kniha vám dá obraz téměř dokonalý.