Vyhnání Gerty Schnirch

14.08.2016

Další drsná leč úžasná kniha. Gerta a její přetěžký život. Kolektivní vina vs. osud jedince. Mnoho důvodů k zamyšlení. Výborná!

10.08.2016

Příběh poloviční brněnské Němky, která za nic nemohla, a přesto byla pro svůj původ po válce pronásledovaná. Autorka tehdejší situaci pojímá dost černobíle. Všichni Češi jsou bezpáteřní svině, kromě dvou výjimek Karla a Šenka, kteří jsou ale záhy "po zásluze" Čechy potrestáni. Jediný zlý Němec je bratr Friedrich, který upaloval lidi v Českém Malíně.
Dost mě zarazil i pravopis slova rikša (autorka píše rykša) a jednotky SS píše s malým s jako ss.

Kniha je místy chaotická a zbytečně zdlouhavá. Určitě je to zajímavý příběh, ale nic moc napsaný. Škoda, čekala jsem od toho víc!

30.07.2016

Klaním se před paní autorkou. Možná je to směšné, ale obdivuji například popis práce Gerty S. v kravíně.
Paní Tučková opět dokázala své spisovatelské kvality.

Vyhnání Gerty Schnirch – tak snad jen, aby někdo nenabyl dojmu, že s výběrem někdy nešlápnu do …. řekněme, vedle. :-)
Na základě udělených hodnocení a všemožných cen, prezentováno jako šokující a mrazivý příběh popisující osud brněnských Němců, kteří byli v roce 1945 násilně vyhnáni při tzv. divokém odsunu.
Jednak to bylo „těžký“ čtení, kde se v kapitolách přeskakovalo v čase, osobách i místě a dějově jsem se chvílemi ztrácela jak v mlze. Ke konci jsem se vyloženě dokodrcala jak na rozvrzaným trakaři.
Ani se mi vlastně nechce popisovat osud Gerty, symbolu německé neviny. Celý mi to přijde jako příběh na objednávku s cílem přijmout kolektivní vinu a posypat si hlavu snad metrákem popele.
Možná by si měli chytráci, kteří se ohání právě onou kolektivní vinou Čechů, uvědomit i kolektivní vinu německou. Není žádné novum, že politika sudetských Němců z velké části podporovala Hitlerovu politiku holocaustu.
Těm, co zmiňují, že tento silný příběh by měl být povinnou četbou, bych doporučila spíše něco ve stylu Smrt je mým řemeslem a pro silnější nátury třeba SS v akci. Možná by se krom jiného dozvěděli o anatomických pokusech na lidech, o prvním plynovém autu, jehož „vynálezce“ daroval svému synu ke čtrnáctým narozeninám několik vězňů jako terče a trochu si tak zpestřili „nudné“ hromadné vraždění, o úmyslném infikování skvrnitým tyfem s úmrtností 95%, o injekcích do srdce, o pokusech s nízkými teplotami při přechodu do úplného ochrnutí, o leptání infikovaných ran kyselinou karbolovou, o jednom panu doktorovi, který se chlubil, že může denně sterilizovat až 1000 žen, kdy tento zákrok prováděl u dívek již od 8. roku života ….. takže asi tak, co se týče mrazení , sevřenýho žaludku a nočního vejrání do stropu.
Nepopírám, že při odsunu utrpěli i nevinní, ale co se asi tak dalo na konci války čekat … bohužel asi šlo těžko oddělovat zrno od plev.
Navíc se o tomto pochodu názory dost různí, ale prokázáno je, že většina těchto úmrtí byla způsobena následky úplavice.
Takže Tučková, to bylo naposledy, co jsem investovala do tvé tvorby. U mě se prostě ty krokodýlí slzy nekonaly, i když jako jedné z mála.
Jinak slečna Kateřina Tučková, dnes tvář kampaně HateFree Culture ... teď už je mi jasné, odkud vítr vane a proč i zde se ten přiblblý světonázor tak celkem dobře otiskl ... asi jako hrnec na prdeli.

25.07.2016

Napísané výborne a so znalosťou veci. Občas ma Gerta neuveriteľne vytáčala, neuveriteľne. Ale v momente, keď ma to vytáčanie mohlo začať unavovať, cvak a došlo k posunu. Veľa som musel rozmýšľať. Nie nad absurditou, krutosťou či nehoráznosťou niektorých zachytených historických súvislostí, skôr nad nevyhnutnosťou život udržať v rukách a (aspoň občas) úsmev na perách.

21.07.2016

Co se týče tématu, není co řešit. Někomu se může zdát, že je poslední dobou těch připomínek českého podílu na válečných zvěrstvech už dost. Ale právě ty nejméně příjemné kapitoly naší historie je potřeba osvěžovat co nejčastěji, protože na ně si naše vlastenecké dušičky nejhůře zvykají. Takže Kateřina Tučková si zaslouží za výběr tématu i za faktografickou pečlivost uznání. Forma už tak oslnivá není. Její způsob vyprávění mě ne a ne doopravdy strhnout. Tučková se poctivě snaží vyvolat emoce a nesklouznout přitom do patosu, ale - aspoň v mém případě - ta jiskřička prostě nevyskočí. Je to zručné, plynulé, ale tak nějak předvídatelné a konvenční. Uvítal bych víc osobitosti ve stylu. Na druhou stranu ještě oceňuju, že v závěru dává autorka slovo i jiným postavám, čímž Gertina zkušenost s odsunem a jeho důsledky získává potřebné zrcadlové plochy. Od tak vychvalovaného románu jsem ale přece jen čekal víc, jsem zvědavý na Žítkovské bohyně.

20.07.2016

Kdybych byl na toto v místní knihovně za nehoráznou desetikorunu neuplatnil rezervaci (neb všechny výtisky byly rozpůjčované), pravděpodobně bych to ani nedočetl. Vlastně jsem i v rozpacích, jak to nazývat, ježto se nejedná o literaturu (natož, jak uvádí paratext, román), jako mnohem spíš o jakýsi bezduchý politický manifest. Příznačně v tomto kontextu vyznívá, že Tučkové se sice podařilo tzv. „vyvolat diskusi“ o odsunu Němců, ale nad pochybnou literární kvalitou jejího dílka už se příliš nepozastavuje; ostatně i sama autorka se v rozhovorech věnuje výhradně tematice svých knih, přičemž se domnívá, že převádění tu více, tu méně faktografie do románu je umění. To bezesporu je (netřeba chodit daleko, viz např. Němcovy Dějiny světla), ale bohužel ne u Tučkové.

Od umění (literatury) bych totiž přinejmenším očekával (kromě jisté estetické hodnoty, viz dále), že donutí svého čtenáře klást si otázky, nikoliv že mu je bude, jak činí Vyhnání, didakticky a notně doslovně zodpovídat; přišla mi vpravdě ironická pasáž, v níž se postavy posmívají schematické naivitě jakési Drdovy knížky o budování komunismu, přitom Tučková si v tomto ohledu nemá s Drdou co vyčítat – v převráceném paradigmatu tu tak máme postavu trpící české Němky, která za nic nemůže. Co se týče definice románu, není snad na místě aplikovat přímo Brochovu maximu, že každý román by měl vypovídat cosi nového, dosud nepoznaného o naší existenci (ovšem závěr, že pokud nevypovídá, nemá cenu psát, bych grafomance Tučkové doporučil), i tak bych ale očekával, že se bude něco dít, vlastně cokoliv, avšak ve Vyhnání se víceméně nic neděje, o všem pouze nesnesitelně deklamuje – navíc v nejtriviálnějších rámcích, jaké si jde jenom představit – patrně retardovaný vypravěč.

Ten zcela nahodile (nejspíš to nebude úplně postmoderní hříčka) střídá zcela odlišné stylové rejstříky, tu se vyzná ve výtvarném umění a přirovnává výjevy ke Caravaggiově Meduse (aby se k obdobné metaforice už nikdy nevrátil), tu neskrývaně hodnotí („idiot Beneš!“), aniž by však šlo z jeho slov abstrahovat koherentní postoj (někdy přejímá optiku Gerty, někdy ne) nebo jeho hodnotící promluvy sloužily dynamice vyprávění. Někdy jsem pro změnu u některých dialogů či promluv nebyl s to rozklíčovat, jestli se nejedná o zdařilou parodii na pokus o nápodobu dobového jazyka (tj. metaparodii), ale nakonec bych to spíš připsal absenci byť náznaku estetického (jazykového) citu u empirické autorky. Zarážející je to snad o to víc, že Tučková je vystudovaná kunsthistorička (a navíc bohemistka), pročež ji můžeme potměšile srovnat s Věrou Linhartovou; ta ve svých textech oslovuje jazyk jako svého přítele, doslova ohmatává jeho záludnosti a výstřednosti, kdežto pro Tučkovou je jazyk evidentně nejen její nepřítel, ale především někdo, kdo jí – a to je na tom nejvtipnější – brání odvyprávět její srdceryvnou exploatační historku. Některé pasáže tak ve své bezradnosti (např. redundantní popisy) připomenou i Padesát odstínů šedi – aneb jak si amatér představuje, že se píše kniha. Navíc jsem měl – možná paranoidní – pocit, jako by Tučková na několika místech kopírovala Hájíčkovo Selský baroko, aby z toho třeba taky něco káplo, když Baroko dostalo Literu, že jo.

Kromě toho, že Tučková evidentně neví JAK, tak překvapivě navzdory rozsáhlému textu nemá v podstatě ani CO vyprávět. Samotný odsun by vystačil přinejlepším na novelu, autorka se nicméně nezalekla a chtěla zřejmě dostát nárokům na silnou generační výpověď, pročež až dojemně přihlouple exponuje Gertu do následných dějinných zlomů. Pochopitelně by nevadilo, že Gerta sama o sobě není příliš pozoruhodná postava, to by jenom posilovalo onen příběh, který se Tučková nejspíš snaží rekonstruovat, pozoruhodné ale v tom případě musí být vyprávění – to je tu však jenom pozoruhodně příšerné. Gerta trpí, vzpomíná na pochod, každé postavy se ptá, jestli si pamatuje na pochod, vypravěč vzpomíná na pochod, neustále připomíná pochod. Tučková tak přijde v závěrečné čtvrtině s bryskním nápadem (narativně asi jediným v rámci celého textu) a únavného vypravěče několikrát vystřídá. Pokus to byl úspěšný alespoň zčásti, neboť prostřednictvím Gertiny dcery zazní hlas o promarněném životě a neschopnosti se vymanit z minulosti, ovšem jinak je vypravěčské ztvárnění opět na hranici frašky a působí převážně dojmem, že autorku napadl někdy uprostřed psaní (aka „co by tam šlo ještě přidat, aby to vypadalo dobře“). O promyšlenosti či nedejbože rafinovanosti snad už nemá ani smysl uvažovat, pokud ovšem nebylo intencí ve čtenáři vyvolat obdobné pocity, kterými musela projít chudák Gerta. Utrpení, zmar a vyčerpání. Toho všeho se mi dostalo natolik vrchovatě, že jsem přečetl za jeden den posledních 280 stran, abych měl ten pochod smrti už za sebou. A nejvíc mě na tom děsí, že jsem si obdobně rezervoval i Žítkovské bohyně. Třeba bude Tučková nakonec přece jen literatura – patrně existenciální...

20.07.2016

Kniha se čte jedním dechem, je skvělé, že si spisovatelka vybírá témata dle skutečných událostí a hlavně je umí skvěle podat a nepokazit. Po Žítkovských bohyních další vydařená kniha. Obě knihy v podstatě nutí k zamyšlení se nad tím, co člověk člověku všechno dokáže napáchat za zvěrstva.....

19.07.2016

Po Žítkovských bohyních jsem sice čekala víc, ale i tak jsem Gertu přečetla jedním dechem. Pohled na poválečné období z neobvyklého úhlu pohledu nutí k zamyšlení a pokud je čtenář aspoň minimálně empatický, přestane situaci vidět tak černobíle, jak je často bohužel zvykem.

17.07.2016

Začátek knihy byl zajímaví, i když místy hodně zmatený. V druhé půlce kniha ubírá na zajímavosti a konec je chaos a nuda.
Na druhou stranu kniha pojednává o věcech, které málo kdo zná a poukazuje, jak jsou lidé zapomětlivý (Němci vyhánění ze svých domovů a divíce se proč oni, vždyť oni nic neudělali a nepamatujíce si že to samé se dělo i Slovanům), pomstychtivý (zbrojováci, Brňané), závistivý, lakotní a podlí (přistěhovalci do pohraničí). Když to tedy schrnu, tak kniha je hodně poučná jak historicky tak ukázkou lidských povah. Z toho jak si lidé dokážou ubližovat až mrazí.

12.07.2016

Zajímavé téma, ale myslím že by se dalo zpracovat lépe - některé zbytečně dlouhé nebo chaotické pasáže.

12.07.2016

Příběh se mi celkem pozdával, i když některé pasáže mi přišli vkládány do knihy navic a nesmyslné.
Fascinoval mě samotný příběh Gerty, která tápe nad tím, zda a jak má svůj život uchopit. Pochází z rodiny, kde otec byl Němec a strašně propagoval německou ideologii a matka byla zase Češka.
Nicméně po druhé světové válce Češi nemohou Němce ani vystát a tak jim to dávají solidně sežrat - někdy až nehorázným způsobem.
A tak Gerta musí bojovat o své místo v životě a zároveň vychovávat dceru Barboru.
Kromě hledání sebe samé, jak naložit se životem a jak ját dál, musí řešit i situaci, zda Barboře vysvětlovat či nevysvětlovat dopady jejího původu.
V některých rozhodnutích mi Gerta přišla odměřená a chladná a k Barboře má chvílemi chladný přístup -to se mi na tom moc nelíbilo.
Nicméně když to celé shrnu, tak příběh mi přišel zajímavý, poučný a určitě mi pomohl udělat si obrázek na celou situaci brněnských Němců.

10.07.2016

Knižní sucho na dovolené jsem musel řešit na uložtu a to už mě mělo varovat. Jenže když máte průjem, tak kromě gatí stáhnete cokoliv.

Vyhnání Gerty Schnirch je o tom, jak Gerta fandila ve válce špatnýmu týmu a pak musela za trest jít pěšky z Brna někam za Pohořelice. Moc dobře vím, co takový pochody obnáší, protože my jsme takhle s klukama taky v mládí chodili na diskotéky, až do Blížkovic, to bylo dobrejch sedm kilometrů, opilí, v noci a ještě ke všemu po polňačce. Žádná zábava, můžu potvrdit.

Problém s knížkou mám ale ten, že Tučková zdárně a otrocky vybarví šablonu hodné mladé poloněmky, co za nic nemůže a na bedra ji nasere všechny problémy, které se v Čechách vyskytly. Ani na sekundu jsem tý holce nemohl fandit, protože místo živý postavy jsem viděl jen prostředek, jak do knihy nacpat kroniku konce války v Brně. Moc tomu ze začátku nepomáhaly ani dialogy, který byly tak toporný, že by je měl problém ukočírovat i Filip Renč.

Pak to trochu zachránila docela dlouhá pasáž na vesnici, kde se Gerta proměnila v moravský Amistad. Tam to docela šlo a celá ta fraška s přerozdělováním půdy a následnou kolektivizací nevypadala tak násilně napatlaná na její osud. No a pak už si asi Tučkyně řekla, že když jednou píše román, tak do něj narve úplně všechno a za chvilku jsme tu měli soudruhy, šedesátej osmej rok a STB a to už jsem si připadal, že čtu Foresta Gumpa co místo běhání touží celej život jezdit šalinó. Nedalo se to vydržet a už vůbec tomu nepomáhal Tučkové styl, který jako by vypadl z pera nějaký angažovaný červenoknihovnice.

Že to všechno bylo za války špatný a po válce taky špatný víme všichni, stejně tak, že Češi i Němci byli v těch letech stejná verbež a nemaj si co vyčítat. Ale číst(psát) o tom takovouto umělohmotnou kroniku nemá moc smysl.

06.07.2016

Knížka byla od začátku poučná, hlavně co se týče historických událostí druhé světové války a situace po válce, o nichž jsem se dozvěděla zajímavé detaily. V třetí a čtvrté části mi kniha připadala trošku nudnější (možná těch 400 stránek bylo až moc), ale konec byl bezvadný. Smrt Gerty se zdála jako naprosto přirozená událost a smýšlení její dcery o ní bylo takovým pěkným dokončením, díky němuž se čtenář mohl dobře zamyslet nad celým životem Gerty Schnirch.

28.06.2016

Zvláštní kniha, zajímavé téma, zpočátku trochu chaoticky psané, ale doporučuji přečíst.

24.06.2016

Začátek zajímavý, drsný, konec už se vlekl. Ale rozhodně stojí za přečtení.

23.06.2016

Zajímavé, málo zpracovávané téma.

02.06.2016

Očekávala jsem hodně, dostala mnohem méně. Skoky v ději, zvláštní navazování, nesympatická hrdinka. Téma zajímavé, ale zpracování mi moc nesedělo. Žítkovské bohyně se mi líbily mnohem více.