Všem sráčům navzdory
Jan Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77788/vsem-sracum-navzdory-77788.jpg
4
210
43
Padesát kapitol formou reportáží, rozhovorů, kritických esejů a osobních reflexí přibližuje tragické chvíle bosenského lidu v letech 1992 - 1996 a sugestivně líčí příběhy sarajevských intelektuálů i všední starosti prostých obyvatel. První původní kniha na toto téma u nás ukazuje dobu, kdy se celá civilizovaná Evropa obrátila k válečnému konfliktu na území Bosny a Hercegoviny zády. Autor podrobuje ostré kritice nejen západní velmoci a jejich představitele (včetně těch našich), ale především alibismus, cynismus a voyerství lidí, kteří nechtějí vědět o problémech druhých. Zpravidla však do té doby, než začne hořet jejich vlastní dům.... celý text
Přidat komentář
Na konci této války mi bylo deset, nic bližšího jsem o ní nevěděla, ano, nezajímala jsem se. Nyní před rychlým odjezdem do Bosny jsem cíleně našla tuhle knihu a četla ji během putování místy, které jsou zmíněné. Rovnou jsme s manželem seznamovali s historií i syny, ve škole se to určitě nedozví. Poutavé, děsivé čtení. Soused zabije souseda? Nikdy nepochopím.
Autor je možná zaujatý, ale to nic nemění na tom, že se to dělo.
Kromě samotné války je to taky kniha o moderním světě a lidech, kterým je všechno, co se netýká jich samotných, úplně jedno a to i za cenu lidských ztrát. Doporučuji
Neuvěřitelně nadčasové... tak moc, že jsem musela kontrolovat v jakém jsme roce.
Doporučuji jako četbu mladé, aby se mohli svých rodičů ptát : "Ona byla tenkrát válka v Chorvatsku, když jsme tam byli na dovolené"?
Všem sráčům navzdory je víc než jen kniha válečného reportéra, jehož ani tak nezajímal posun vojsk jako spíše osudy lidí. Jde o soubor reportáží, esejů a komentářů k bosenské válce, o které se už příliš nemluví. Jan Urban byl výborný publicista, který dokázal postihnout válku z nejrůznějších úhlů a umně do textů zapojoval výpovědi místních. Jeho texty jsou velmi osobní a nedrží si odstup, což může někoho odrazovat. Díky tomu ovšem na druhou stranu vzniklo syrové reportážní svědectví o etnické válce dřívějších sousedů.
Urban jasně stojí na straně Bosňáků a to z jednoduchého důvodu - bytostně odmítá etnický nacionalismus, který se v rukou Srbů a Chorvatů (v jejich snění o Velkém Srbsku a Velkém Chorvatsku) proměnil v genocidu.
Stejně tak v knize kritizuje bezzubost OSN, která o konfliktu hodně mluvila, ale lidem v něm uvězněným mnoho nepomohla (respektive jen humanitární pomocí). Ukazuje fiasko nasazených tzv. Modrých přileb i zvolené diplomacie nevměšování se. "Stará Evropa neustále žvaní o lidských právech, ale neudělá pro ně nic," stěžuje si jeden z místních v rozhovoru.
V neposlední řadě je také docela trefná Urbanova kritika novinářů, kteří píšou o konfliktech, které osobně neviděli a nerozumí jim, neboť jen překlápí agenturní zprávy. A když se téma chytí snaží se psát soudící komentáře, aniž by se obtěžovali navštívit místo, o kterém píší, a mluvit s lidmi, jejichž jednání komentují.
K panu Urbanovi mám speciální vztah, protože to byl první člověk, se kterým jsem dělala ve svých 18 letech rozhovor. A opravdu si vážím válečných reportérů.
Snad se nebudu moc opakovat, když zmíním to, co každý druhý komentář tady - ve škole jsme se o jugoslávské válce opravdu neučili takřka nic. A protože studuji novinařinu, cítím povinnost, že bych se měla aspoň pokusit vědět víc než mí budoucí čtenáři nebo posluchači. Abych je mohla řádně informovat. I proto jsem se vrhla do téhle knihy, abych o válce v Jugoslávii konečně věděla aspoň něco, bonusem pro mě bylo, že to přijmu novinářskou formou.
Bohužel jsem se opět přesvědčila, že každá kniha není pro mě, nezvládám to dočíst. Je to tak syrové, až jsem po přečtení několika prvních stran dostala dost ošklivou noční můru (což u mě není zvykem, většinou si sny nepamatuji a spánek mívám klidný). Ve jménu zachování své duševní pohody (prozatím) odkládám.
Tato kniha je tak špatná, jako je zaujatá. Všechnu vinu hodit na bosenské srby a Radovana Karadžiće. Nebudu se hádat o tom zda a kolik civilistů jeho armáda zabila - hodně. Ale taková je válka, civilisté umírají. Je třeba si říct že balkán je do dnes nevyřešen, konflikt je pouze utlumen. Celá situace v tom regionu byla extrémně složitá a vyhrocená. Celá Jugoslávie byla v polovině 90.s rozdělená na 12 samosprávných celků(Slovinsko, Republika Makedonie, Centrální Srbsko, Srbsko Vojvodina, Kosovo, Černá hora, Chorvatsko, Srbská Republika Krajina, Bosna a Herzegovina-federace Bosna a Herzegovina 1992-1994, hlavní město Sarajevo, něco co se jmenovalo přechodná Bosna 1993-1995, hlavní město Velika Kladuša, Chorvatská republika - Herzeg-Bosna, hlavní město Mostar a Srbská republika) Co na vás působí, když to čtete??? Chaos, absolutní chaos. Tyto správní celky mezi sebou v různých kombinacích bez ustání uzavírali spojenectví a hned je porušovali. Nebojovalo tam jen těch 12 celků, na menších územích operovali malé soukromé armády gangsterů a žoldáků. Bylo normální že v malém údolí mezi sebou bojovalo šest armád a každá bojovala třeba jen za svůj kus země.
Všechny strany se podíleli na etnických čistkách a genocidě.
Slobodan Milošević byl politik, který měl mentálně nejblíže k tomu spojit dohromady národ chorvatů, srbů a bosňáků.
Nepodařilo se mu to, protože to byl tradicionalista, který říkal, neotevřeme se západu, pokud nám tento nemá co nabídnout, v tomto je směšná i kritika Ruska panem Urbanem.
Když pan autor vyřkne A měl by ale dodat i B a C.
Nic není černobílé! Ta válka byla zlá
Doporučuji vyhledat povídání s plk. Karlem Klinovským, který sloužil přímo v epicentru konfliktu jako voják UNPROFOR.
Táto kniha je relatívne tenká, ale veľmi bohatá na informácie. Ja som o konflikte v Bosne a Hercegovine (a aj v celej bývalej Juhoslávii) toho veľa nevedela, tak som sa tešila na nové informácie. Dostala som ale trošku niečo iné, ako som čakala.
Kniha je hlavne o ľuďoch. O ľuďoch, ktorí žili v ostreľovanom meste, často desiatky dní bez vody, bez elektriny a bez plynu. Bez jedla. O ľuďoch, ktorí prežili mučenie. A nie všetci prežili.
Kniha mi spočiatku prišla trošku chaotická, keďže o tomto konflikte som veľa nevedela. Veľa informácii som si dohľadávala. Ale nemyslím, že je to na škodu. Kniha sa ináč číta celkom rýchlo, jednotlivé kapitoly sú krátke. Ale to, čo sa v nich píše... Stále ma prekvapí, čoho všetkého sú ľudia schopní. Ako sú schopní niekoho mučiť, zabíjať deti, ženy, starých ľudí... a to bezdôvodne. A ešte keď si uvedomím, že toto sa dialo v Európe relatívne nedávno. Tiež ma zarazilo, že zvyšok sveta nechal tento konflikt tak dlho pokračovať, kým voči nemu zakročil.
Som rada, že som sa k tejto knihe dostala a určite si ešte nejaké knihy o tejto vojne vyhľadám a prečítam, pretože mali by sme o tom vedieť.
Těžko se mi ke knize vymýšlí nějaký komentář. Určitě mě obohatila o informace, co se v Bosně a Sarajevu za války odehrávalo, jak probíhala, obsahovala malé kapitoly zdánlivě ne tak podstatných dat jako hesla po budovách Sarajeva a nebo vtipy, obsahovala kapitoly, které se mi těžko četli, kdy vojáci uřezávali prsty malým dětem a pak obsahovala spoustu politicky vysvětlujících kapitol, ve kterých jsem se ale bohužel ztrácela. Spoustu základních informací jsem si musela dohledat a pustila jsem si o válce v Bosně i dokument, avšak dohledávání těchto základních informací není žádná chyba knihy.
Vynikající, strašná a potřebná kniha. Možná mne částečně přiblížila pochopení konfliktu, kterému jsem nikdy nerozuměla - a při vědomí těch záměrně stupňovaných hrůz v tom, co je schopen člověk udělat člověku, jsem snad ani rozumět nechtěla. Je dobré znát informace - a je dobré znát kontext: bylo by nehodné českého novináře, kdyby si byl vědom českého zahraničně politického přizdisráčství a nenapsal o něm. A čtenář začne jinak vnímat i současné události, třeba ty spojené s cestou na Tchaj-wan - a hanba ho fackuje...
Po dovolené na Balkáně jsem se rozhodla knihu zakoupit, protože mě zajímala tématika.
Uf
--------
Žít v Sarajevu naučí člověka myslet na detaily. „To, že vidíš na kopce nebo do baráků přes frontu, znamená pouze jedno - stejně tak, s dalekohledem na pušce ještě líp, tě odtamtud může vidět ostřelovač.“ První lekde. Před dvěma lety jsem ji vnímal jako brutální černý humor. „Nikdy nebuď na ulici sám. Vždycky se drž za někým a buď o trošku opatrnější - ostatní okolo tebe jsou totiž pohodlnější terče. Vždycky přemýšlej tak, jako bys stál na druhé straně ty a musel bys vyhodnocovat šance, do koho se strefíš. A nikdy nezapomínej, že kromě ostřelovačů tě mohou zabít i granáty. Ty neukecáš.“
„Na začátku války jsem si schovával vyoperované střepiny a kulky jako suvenýr. Když jsem toho měl kýbl, vyhodil jsem to“
„Nejhroznější je vracet se mezi živé. Jednou jsem se po týdnu v mokrém podzimním Sarajevu, špinavý, zarostlý a unavený, dostal zpátky do Prahy. Za několik málo hodin. V Záhřebu jsem z prázdného nákladního letadla ze Sarajeva jenom přeběhl k odbavení pravidelné linky do Prahy. Ráno jsem ještě viděl a cítil válku. Měl jsem ji v očích a v hlavě. A teď jako bych přistával na jiné planetě. V zablácených botách, s těžkou neprůstřelnou vestou a přilbou namísto příručního zavazadla, jsem mezi cestující nezapadal. Celou dobu jsem předstíral spánek, abych nemusel s nikým mluvit a trhat celofán z připravených svačinek. V autobusu z pražské Ruzyně do centra jsem bezděky naslouchal rozhovorům kolem sebe. Kdo má nové boty... a co šéf... a ta kráva nám řekla... Potom někdo ukončil debatu naprosto nevinným výrokem: ,Já bych ji za to zabil.' A ostatní se začali smát. Vystoupil jsem o stanici dřív a zbytek došel pěšky. Nebyla to jejich vina - a nebyla to ani moje vina. Jen se dva cizí světy, dva těžko spojitelné části člověka, až příliš rychle přiblížily k sobě. Dalo se to stihnout za čtyři hodiny. Čtyři hodiny mezi skutečným zabíjením a světem, který předstírá, že o válkách nic neví, že války nejsou, a pokud ano, tak jenom mezi hloupými divochy.“
„Na přelomu roku 1992 jsme bez jediného přerušení neměli plných dvě stě dní žádnou elektřinu. Stro sedmdesát dní jsme byli úplně bez plynu. Za první dva roky války jsme zůstali tři sta dní bez dodávek vody.“
Okolnosti konfliktů na Balkáně mi zůstávaly po strašně dlouhou dobu skryté a vlastně jsem se o ně nikdy nezajímala. A přitom takové aktuální téma, tak nedávná historie děsu a hrůz...
Jan Urban vydal knižně své zážitky z první linie z dob obléhání Sarajeva ve formě reportáží a zpovědí tamních, od světa, elektřiny a zdrojů odříznutých občanů. A dá se čekat, že to nejsou dojmy a zážitky snadno stravitelné. Z každého slova knihy čpí rozčarování a smutek nad faktem, jak snadné je přestat být člověkem a jak nepoučitelní vlastně všichni jsme. Zároveň je všude patrná nekonečná bezmoc - ve světě, kde za provázky chaoticky tahá někdo jiný a následky si nesou nevinní.
Kniha si neklade za cíl historicky a objektivně popsat konflikt na Balkáně, ale zprostředkovat čtenáři právě tu první linii. A vlastně i nesmyslnost podobných válečných konfliktů.
Čtení to není lehké a je potřeba, (pokud jste obdobný ignorant jako já), se trochu doinformovat o historickém a politickém kontextu popisovaných událostí. Ale jinak vřele doporučuji. Všem sráčům navzdory.
"Středoevropští nacionalisté, fašisté i populisté jsou osoby povýtce připrcatělé, s těžkými zadky a krátkýma nohama. jejich středoameričtí a tichomořští bratranci jsou naopak lehcí a hubení, protože ve své většině nejprve prošli kariérou v armádě. Jen oči mají všichni stejné - nepoučitelné a neschopné laskavosti. Přemýšlejí ve stejných, jen pokaždé jinak natřených, klecích paranoie. Kdesi po cestě se jim stalo, že šlápli do kobylince, ale namísto, aby se umyli, nebo šli jinudy, prohlásili ten kobylinec za jedinou svatou pravdu. Nabrali si ho plné kapsy i ústa, přestali se učit a žít, protože oni už přece pochopili podstatu světa, a ničeho jiného netřeba."
Na knize mi hodně vadily dvě věci. Autor často zmiňuje českou zahraniční politiku kyselým způsobem. Skoro to vyznívá, že za celý konflikt může Česká republika. Když ponechám stranou míru českého zapojení, takto subjektivní pohled autora se do reportážní literatury rozhodně nehodí. A druhou věcí bylo jeho stěžování, že na místě války byl jako jediný novinář. Bylo to až dětinské fňukání, dost mi to čtení otrávilo. Téma je samo o sobě hodně silné, ale zpracování mu velmi ublížilo.
Doporučuji těm, kteří se alespoň základně orientují v konfliktu v bývalé Jugoslávii. Já musím knihu odložit, ale třeba se k ní někdy vrátím, až budu mít patřičné znalosti.
Knížky o válce v Jugoslávii si kvůli depresivnímu a těžkému tématu dávkuju postupně. Ještě se chystám na Jako bys jedla kámen a Sarajevskou princeznu. Každopádně by tahle válka měla být mementem pro celou moderní Evropu (bylo to před pouhým čtvrt stoletím a hodně lidí to velmi dobře pamatuje), že stačí pár populistů, propaganda v médiích a očkování občanů myšlenkami "za vaše špatné životy můžou tamti", aby lidi začali nenávidět své sousedy. Bohužel (samozřejmě v ne takové míře) na takové typy lidí a politiků můžeme narazit pořád, a to i u nás. O tom, že spousta válečných zločinců z této války odešla od soudu v podstatě bez trestu ani nemluvě. To by ostatně zasloužilo i revizi textu, v dnešní době je kniha (ač jinak perfektní) trochu už zastaralá, jinak by to bylo na plný počet.
Když se za humny dějí/děly věci, o kterých nikdo nic nechce vědět, protože to není přece naše/moje/tvoje starost. Být nečinný, když se děje cokoliv proti lidskosti, je podle mě zbabělé, když se nás bezprostřední ohrožení netýká. V teple domova se to jeví jako horor, a výmysl. Ale co ti, co to zažívají? Jak jim asi je? Co se s nimi děje? Jsou méně lidmi? Jenom proto, že se nenarodili do mírumilovné země? Že se nenarodili ve správný čas na správném místě? Z téhle knihy mně mrazilo v zádech. A opravdu pomalu ztrácím iluze o tom, co je lidskost.
V první polovině 90. let jsem prožíval své dětství a samozřejmě jsem nemohl tušit, že po stejně starých dětech v Sarajevu střílejí ostřelovači, že tyto děti nemohou kvůli ostřelování města chodit do školy, doma musejí svítit svíčkami, zuby si čistí nad záchodovou mísou a místo skla mají v oknech igelit.
Ve škole nám o válce v Bosně a Hercegovině, o Sarajevu, o Goražde, o Srebrenici, o válečných zvěrstvech a masových hrobech nikdo nikdy nic neřekl. Proč? Dokumentárních filmů o světových válkách je spousta, na toto téma jsem ale dosud žádný televizní dokument nezaregistroval. Knih je podle všeho také poskrovnu. Proč?
Já o této válce chci vědět. Tuto knihu jsem tedy četl proto, abych konečně aspoň něco málo věděl.
Jan Urban ve své knize čtenáři předkládá koláž svých reportáží a novinových příspěvků, které vytvářejí kontrast mezi strádáním a utrpením prostých Bosňanů (zejména obyvatel Sarajeva) a neschopností, lhostejností a neochotou politických představitelů okolního světa bránit demokratické ideje a řešit věci rázně a včas. Tato politická impotence, tento appeasement západních mocností tak měl za následek ostřelování měst, etnické čistky a masové vraždění. Jan Urban si nebere servítky a politiky rozhodně nešetří. Pověstným zvěrstvům je pak věnována jedna kapitola na začátku knihy, kterou autor sestavil ze svědeckých výpovědí.
Kniha si neklade za cíl zdokumentovat celý průběh války, soustředí se především na osudy obyvatel Bosny a Hercegoviny a s tím související fatální selhání politických elit. Ačkoliv je politické pozadí této války velmi složité a rozhodně nemohu říct, že po přečtení této knihy už všechno vím a chápu, udělal jsem si určitý obrázek o tom, co se tenkrát dělo. Kniha tedy svůj účel splnila a já se budu zajímat dál.
Nakonec tedy nezbývá než knihu doporučit. Chtějte vědět a čtěte. Všem sráčům navzdory.
Štítky knihy
20. století Balkán 90. léta 20. století Bosna a Hercegovina Sarajevo (Bosna a Hercegovina) válka v Jugoslávii (1991-2001)
Autorovy další knížky
| 1996 |  Všem sráčům navzdory |
| 2007 |  Tunel plný krve aneb kauza Diag Human |
| 2008 | Extrémy a lidé blízcí |
| 2019 | Veľký tresk |
| 2022 |  Mýty v nás a kolem nás |
Kniha Všem sráčům navzdory je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 281x |
| Čtenářské výzvě | 62x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 143x |
| Chystám se číst | 221x |
| Chci si koupit | 64x |
| dalších seznamech | 8x |
Som veľmi v rozpakoch... Vojna v Juhoslávii je téma o ktorej treba rozprávať, nielen kvôli minulosti, ale aj aby sme sa podobnej vojne v budúcnosti (aj napríklad kvôli Kosovu) vyhli.
A práve toto je tiež vojna, ktorá nami určite pohla, nakoľko sa odohrávala veľmi blízko a svojou brutalitou bola až neuveriteľná. Nehovoriac o tom ako sused vraždil suseda a páchali sa rôzne zverstvá.
Lenže spôsob akým o tomto hovorí tento autor sa mi nie príliš pozdáva.
Celý čas je nasratý, čomu sa dá rozumieť, len sa mi cez to dalo ťažko preniesť, keďže neuvádza všetky argumenty.
To, že zabŕda do zahraničnej politiky je ok, ale väčšiu váhu pripisuje českej diplomacii, ktorá aj keby nebola natoľko ignorantská by zrejme priebeh vojny až tak nezvrátila.
Rovnakou mierou kritizuje Rusko aj USA a OSN, ale kapitola kde by to mohol najlepšie rozviesť a kde zlyhanie hlavne UNPROFORu prispelo k najväčšiemu masakru v najnovších dejinách Európy, tá je vzhľadom k jeho predchádzajúcej kritike nepochopiteľne stručná.
Pričom Srebrenica je najväčším aktom zlyhania zahraničných mocností na území iného štátu spolu s rwandskou genocídou.
Takže pardón, ale mňa nepresvedčil. Bol v teréne, tak mohol rozviesť tému aj viac než takéto zabŕdanie, kde s jeho názormi nie vždy súhlasím.
Napríklad, také to mierne popieranie konfliktov na Balkáne už pred touto vojnou. Naozaj to naplno vypuklo za Miloševiča, ale už pred prvou svetovou a dokonca za samotné vypuknutie prvej svetovej vojny mohli trenice na Balkáne a hlavne teda v štátoch, ktoré tvorili neskoršiu Juhosláviu. Balkán bol, a snáď dúfajme už teda nikdy nebude, sud s pušným prachom.
Byť tam v Sarajeve a Bosne a vidieť to všetko, určite by to na každého doľahlo.
Len práve touto knihou a svedectvom tomu autor mohol pridať väčší rozmer a nepísať až tak pod vplyvom aktuálnych emócií a viac písať o osude ľudí a o tom čo videl.
Čím jednoznačne chcem povedať, že existuje lepšia reportážna literatúra aj celkovo a aj o konflikte v bývalej Juhoslávii.