Všechna špína světa

Šestá kniha zprava, ve třetí poličce odshora... Přiznám dobrovolně, že to byl druhý pokus - jako první jsem totiž narazila na tlustou bichli historicko-romantickou, a to bych nepřežila :-D Márquez mě mile překvapil. Je morbidní a přitom není, a co všechno dokáže popsat a opsat... takové malé dílko a zanechá vcelku hluboký dojem.

Celý život - několik životů - vměstnaných do přípravy jednoho pohřbu. Plukovník, matka, chlapec. Špína, která přináší prosperitu, vzmáhající se a umírající město, doktor v klatbě a jeho zmizelá indiánka. Situace, jež jsou těhotné tajemstvím. Užila jsem si to. Jako vstup do jednoho (fikčního?) světa ideální.

Ani chvíli mi autor nedal odpočinout od vyprávění, které přečteno je vlastně prosté, ale dávkováno po odměřených dávkách.
A asi si budu muset znovu přečíst Sto roků samoty.

Zvláštní směsice melancholie s nostalgií se mě zmocní kdykoliv vezmu do rukou Márquezovu knihu. Stalo se to i tady, ačkoliv ze samotného děje jsem toho příliš nepobral. Což v konečném důsledku není podstatné, protože příběh je u Márqueze pro mě druhotnou záležitostí. Jde tu zejména o pocity, které umí autor čtenáři naprosto věrně předat. Slušná prvotina, která by však zřejmě zapadla v nejhlubších sklepení knihoven, kdyby ji nenapsal velikán magického realismu.

Určitě stojí za to ji přečíst.Z Marquezových knih se mi četla nejlehčeji (řekla bych oddechovka). Což teprve teď mne napadá, jak koukám na komentáře zde, bylo asi tím, že to byla prvotina a ještě to neměl tak "vypilované"

Této knížce asi nelze odpárat to, že je (jako autorova prvotina) považovaná za takový experiment, předstupeň fenomenálních Sto roků samoty. Ano, v náznacích se zde vynořuje jeho typický styl, stejně jako se v náznacích vynořuje celý příběh. Velmi postupně odhalujeme jednotlivé postavy, historii a hloubku celé situace. Marquéz velmi dobře vykreslil napjatou situaci pohřbu, který si nikdo nepřeje, odhodlání starého plukovníka uskutečnit svůj záměr a pohřbít podivínského doktora, který upadl v nemilost celého městečka, i sílu jeho dcery vydržet tíhu celé situace spolu se svým otcem. K tomu se připojuje dětský a lehce naivní pohled malého syna. Esenci této knížky, která ve mně zůstává, představuje těžká vůně jasmínu a tlejících odpadků linoucí se dusivým a chátrajícím městečkem či lidé, kteří nám postupně mizí před očima, až je úplně ztratíme :)

Doporučil bych spíše někomu, kdo má od Marquéze něco načteného, jako rozšíření obzorů.

Už jsem od Marquéze četla mnohem lepší kousky.

Poprvé se v Márquezově díle objevuje fiktivní městečko Macondo, které později proslavil ve své nejslavnější knize Sto roků samoty. Příběh, vyprávěný z pohledu starého plukovníka, jeho dcery a vnuka, přičemž se tyto pohledy střídají v nepravidelném rytmu, je v podstatě prostý. Starý plukovník chce pohřbít dávného přítele doktora, jehož ale celé Macondo odsoudilo k tomu, aby shnil v domě, v němž žil a mnoho let z něj nevyšel. Mělo jít o pomstu za to, že jim před lety odmítl pomoct, když v městečku řádila vládní vojska. Doktor byl zvláštní člověk, moc se toho o něm nedozvíme, vše je spíš jen v náznacích a tušíme cosi tajemného pod povrchem. I když kniha nepatří k těm Márquezovým nejslavnějším, přesto už zde jasně ukazuje svůj jedinečný vypravěčský styl, kterým mě osobně vyloženě dostává a vždycky si říkám, jak to ten chlap dělá.

Teda knihu Sto roků samoty jsem četl už před pár lety, ale mám takový dojem, že ve 100 rocích samoty se úplně stejný příběh také vyskytoval - akorát asi nebyl rozepsaný z pohledu více osob. Je to velmi slabý odvar mistrovi vrcholné tvorby. Ale nějak se začít musí:-)

Na této knize je vidět, jak se Marquéz za těch mnoho let zlepšil a vypracoval na světového autora. Rozhodně to není skvělá kniha, avšak to neznamená, že je špatná. Opravdu spíše průměr. Doporučuji přečíst před tím, než se vrhnete na Sto roků samoty.

není to Márquezova nejlepší...

Mistrova prvotina už má jeho typické literární rysy. Onen trojpohled na stejnou věc ukazuje, jak vše v otázkách emocí, viny a pravdy je pomíjivé. Doporučuji!