Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428791/bmid_vrany-wap-428791.jpeg
4
3646
1127
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
"Pak mně daly napít vody, ať se jako uklidním, a třídní mě vezme do třídy. Strašně jsem sama sobě v duchu nadávala, co jsem to provedla. A slibovala si, že už nikdy nikomu nic neřeknu. Protože už vím, co by nastalo. A to je mnohem horší než všechno ostatní. To radši vydržím vejprask. I kdyby dvakrát tejdně."
Baruna a Katuška. Jejich matka, milující obě dcery stejně. Akorát že vůbec....
Barča je dvanáctileté děvče s neuvěřitelným uměleckým nadáním. A s rodinou, která nic jako umění neuznává. Už tak to má ale Bára těžké, protože dle matky je svéhlavá, neposlušná a oproti Katušce nezvladatelná.
"Já prostě nevím, co mě na tý holce tak rozčiluje. Je to přece mý děcko, stejně jako Katuška. Tak proč mě vždycky tak vytočí?"
Jak je možné, že tak útlá knížečka dokáže tak moc zamávat s emocemi? Při čtení jsem svírala pěsti a přála si zhmotnění postav. Abych mohla obejmout Barču, zatřást s Katkou a dát pěstí jejich mamince. A tatínkovi....
Kniha toho spíše moc neříká, než naopak a o to jsou pocity při čtení tíživější. Tolik nevyřčeného, tolik skryté bolesti. Zoufalé volání o pomoc malé dívenky, která chce jen pocítit trochu lásky a uznání. Vyprávěno z pohledu Báry a matky, přičemž vyprávění Báry je zcela uvěřitelné, jako bych četla myšlenky dítěte. Bezelstné a prosté.
Příběh jedné obyčejné rodiny, takový, jaký prožívají stovky dětí (nejen) v této zemi. Jenže o to více se mi chtělo brečet, protože každé dítě by mělo mít šťastné dětství. Mělo by mít milující rodinu a zázemí, podporující jeho osobnost. Už jen proto, že pokud tomu tak není, z dítěte vyroste kopie rodičů a zlo páchá dále. Matka, která by měla tvořit ten nejsilnější pilíř v životě dítěte, zde zcela zásadně selhává a v dítěti jen podporuje nenávist k sobě samému a vznik sebeobviňujících myšlenek.
Mám jen drobnou výtku a to je neustálé používání slova 'mně' místo 'mi', i když je příběh psán nespisovně a běžnou mluvou, nevadí mi to, ale toho 'mně' je tam opravdu příliš. A všechny postavy používají slovo 'děcka', ale to jsou jen drobnosti. Proto hodnotím 4,5/5.
Myslela jsem jaká to bude super knížka do vlaku, ale velký omyl. Je neuvěřitelný jak všechny ty emoce přejdou na čtenáře
Ach jo, mě bylo Barči, tak strašně líto :-( Přečteno jedním dechem. Velmi smutné čtení, které asi dlouho nevyženu z hlavy.
Zaujmula mě již samotná obálka knihy. Děj mě naprosto vtáhnul, nedal vydechnout, závěr více jak překvapil, znovu a znovu jsem jej pročítala.
Chirurg mě příliš neoslovil, a tak jsem od knihy neměla velká očekávání. Ve Vránách však Petra Dvořáková dokázala naplno využít svůj literární talent. Na malém prostoru představuje "rodinu", ve které nefunguje vůbec nic, a nutí tak čtenáře prožívat všechny špatné emoce (u mě převládal vztek na matku). Příběh není plochý, přehnaný ani se nesnaží emoční prožitky ze čtenáře "dolovat násilím". Vrány jsou příběhem o tom, že některé věci nemusí být patrné na první pohled - týrání dítěte, psychické nemoci rodičů (protože oni opravdu nebyli normální a řekla bych, že psychiatr by jim určil více než jednu diagnózu). Je to kniha, která ukazuje, že někteří lidé by se opravdu neměli stát rodiči (Vrány bych doporučovala jako edukativní příručku pro všechny, kteří se chtějí rodiči stát).
P.S. Docela bych uvítala, kdyby autorka napsala pokračování o životu rodiny poté.
Při čtení mě bolelo srdce. Dokonce bych řekla, že to byla jedna z nejtěžších knížek co jsem kdy měla v ruce. Protože to pomyšlení, že v tomhle spousta dětí opravdu žije je nesnesitelné.
Jinak napsáno moc dobře, čtivě.
Někdy čteme knihy jako příběhy a říkáme si, že má autor bohatou fantazii. Ale je dobré uvědomit si, že i ty příběhy se dějí ve skutečném životě. Někdy stačí málo, aby člověk zabránil tragédii. Zvláště u mladých lidí černobílé vidění světa nedává možnost úniku...
Přečteno za jedno odpoledne, nedalo se to odložit I přesto, že to bylo většinou velmi smutné až depresivní čtení o tom, co se v jedné obyčejné rodině může dít.
Krátká, ale o to silnější kniha. Bára touží tak moc po uznání, kterého se jí nedostává. Hledá své místo v rodině, ale svým dětským chápáním a dětskýma očima vidí všechno jinak než dospělí. Symbolika s popisem výchovy malých vran je přesně cílená k výchově Báry, taky vylétla z hnízda a rodiče si poletují dál. Nádherná knížka.
Přečteno za jedno odpoledne u vody...nešlo se odtrhnout. Vyprávění z pohledu dítěte/dospívajícího bylo skutečně uvěřitelné a připomnělo mi vlastní emocionální zmatky z období puberty.
Je to stále stejné. Když se někdo nevejde do krabičky, vyčnívá, je rebel.. Ne každý dokáže unést tu tíhu - tíhu být jedinečný, být vyjímečná osobnost, obzvláště když okolí neodpouští. Vždyť proč by měl být někdo lepší, jiný než ostatní. Kolik takových duší bylo v dětství ušlapáno, než mohly roztáhnout křídla..Po téhle knize zůstává v srdci jenom hluboký smutek
Silná, smutná, vysilující kniha. Přečteno za jeden večer. Vztahy v rodině, otázka co je ještě výchova a co už týrání. Přístup školy a učitelů k náznakům, že v rodině k týrání dochází. Závěr bohužel vůbec nepřekvapil.
(SPOILER) Po knize Mornštajnové Les v domě, jsem sáhla po Vránách nevědouc, do čeho jdu. Ti, co četli vědí... Vrány jsem přečetla za jeden večer. Příběh mě vrátil i do mého dětství, kdy s nepatrnými rozdíly a naštěstí s jiným koncem, jsem prožila to samé. Jako dítěti a nevlastní dceři mi to vlastně přišlo normální, vždyť to samé měla doma i Popelka a musela to vydržet... Ovšem s věkem jsem citlivá na tato témata. Na knize mě nejvíc drásala ta oddanost dítěte k bytostem, které o něj vůbec nestojí. Neváží si toho, že ho mají a soustavně ničí malou citlivou duši. Pokládám si otázku, proč ta máma tak strašně svou dceru nenáviděla, z čeho to pramenilo? Jsou případy, kdy žena nespokojená s mužem se vybíjí na dětech, ale tady byly děti dvě, jedno milované a druhé ne. Copak lásku matky určuje to, jak je dítě pořádné??!! Otec je zde jednoduchý tvor, ale zas kdo by vydržel doma s neustále ječící megerou a fungoval normálně. Stále jsem čekala, kdy dostane rozum, zvedne se a s tou malou odejdou pryč. Bohužel. Jen malé náznaky toho, že s tím nesouhlasí, toť vše. Mírný náznak sexuálního obtěžování z jeho strany mi přišlo v knize úplně zbytečné. Jinak kniha se opravdu hezky četla, příběh je syrový, jasný a rázný, bez příkras o tom, co život prostě přináší.
Vynikající, leč také vysilující novela. Při čtení jsem si mnohokrát vzpomněl na Josefa Karla Šlejhara. Nepovrchní, a vypravěčsky suverénní sonda do jedné talentované duše, která je týraná neláskou rodinných příslušníků, a nakonec i explicitním domácím násilím. Palec zdvihám i za baladické vyústění. Síla.
Štítky knihy
česká literatura zneužívání dospívání rodinné vztahy pro dívky domácí násilí týrání vrány matky a dcery syndrom CAN
Vrány
Kniha Vrány je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 4 971x |
| Čtenářské výzvě | 1 620x |
| Doporučených | 359x |
| Knihotéce | 672x |
| Chystám se číst | 1 181x |
| Chci si koupit | 327x |
| dalších seznamech | 17x |
Neuvěřitelně silný příběh jedné rodiny. Od začátku mi bylo Barušky děsně líto a naprosto nechápu chování její matky k ní.
Příběh je o to smutnější, že věřím, že se to v některých rodinách děje. I když jako matka vím, že mít doma dítě, co jde do puberty není občas jednoduché, vím ale taky, že se mnoho věcí dá řešit jinak než jen výpraskem.
Autorce se v knize moc pěkné podařily zachytit emoce. Knihu určitě doporučuji ke čtení.