Vrah či obeť?

Spousta historických faktů a k tomu trocha detektivní práce. Neříkám, že bych si knihu užil, ale číst se dala.

Policista Alan Grant leží v nemocnici s potupným zraněním, které utrpěl při výkonu služby. Jeho koníčkem je studium lidských obličejů, z nichž dokáže obdivuhodně vyčíst charakter. Přítelkyně mu přinese hromádku portrétů dávno zesnulých lidí, aby si nad nimi zadumal a zahnal nudu. Jeden muž mu padne do oka. Patří na lavici obžalovaných, nebo do soudcovského křesla? Jednoznačně soudce. A kdo že to vlastně je? Richard III.? Nejznámější vrah v anglických dějinách, který nechal zabít své malé synovce, padouch Richard Netvor brodící se k trůnu krví nepřátel? Za pomoci zdravotních sester a jednoho zapáleného historika začne o králi z konce 15. století shánět informace a dívá se na ně okem kriminalisty. Musí se přitom vypořádat s mnoha kýbly špíny, pomluvami, drby, pomstychtivostí a propagandou nového režimu, který nastolil Jindřich VII. nástupem na trůn. Některé lidské vlastnosti jsou prostě nadčasové. Ačkoli jsem se ztrácela ve jménech, titulech a příbuzenských vztazích, kniha mě neskutečně chytla. Bylo fascinující sledovat, jak Grant luští téměř 450 let starou dvojnásobnou vraždu pouze na základě dobových pramenů a klasických otázek "kdo, co, kdy a proč". Pokud jde o mě, o totožnosti vraha nemám pochyby. Kniha mě donutila vyhledat si Richarda III. na internetu. Jsou k dispozici i stránky, které podrobně dokumentují jeho válečná zranění utrpěná v poslední bitvě. Podle nich královy poslední minuty byly skutečně brutální, ale snad ještě víc mě mrazí z toho, jak s ním bylo zacházeno po smrti.

Dal Richard III. odstranit své dva synovce Edwarda, prince z Walesu a Richarda, vévodu z Yorku, aby mu nepřekáželi na jeho cestě k anglickému trůnu, nebo byl jen obětí pomlouvačných intrik svého nástupce Jindřicha VII, který chtěl takto legalizovat své uzurpátorství? Důstojník Scotland Yardu Alan Grant a jeho pomocník Brent Carradine se snaží čistě deduktivními prostředky a tříděním dochovaných dobových materiálů dobrat pravdy. Josephine Teyová nám tak formou detektivky holmesovského střihu předkládá svou verzi historie a hned na úvod bych si dovolil podotknout, že to dělá zatraceně dobře. Pro čtenáře neznalého onoho dějinného období, o němž je v románu řeč, bude z pochopitelných důvodů trochu problém se zorientovat ve všech těch jménem, funkcích, příčinách a následcích. Teyová je nicméně natolik zdatná vyprávěčka, že dokáže tento handicap, když ne zcela eliminovat, tak alespoň zmírnit natolik, aby její příběh strhl člověka s sebou a vrhl ho ze současnosti přímo doprostřed oněch bouřlivých let, kdy v Anglii vrcholila Válka růží a trůnu se zmocnil rod Tudorovců. Rozhodně kniha, která stojí za přečtení.

Kniha se mi líbila, a to hned ze dvou důvodů:
Nabídla nespočet informací týkajících se dějin Anglie na sklonku 15.století. Obohatila mé kusé znalosti o Richardu III., jeho následníkovi Jindřichu VII. a rodech Yorků a Lancasterů. Přiměla mě k tomu, abych si dohledal
další informace k tématu i z jiných zdrojů.
Za druhé a to především: je to klasická detektivka. Máme tady zločin, který se odehrál před mnoha stoletími a nikdy nebyl řádně objasněn. Detektiv Grant je odkázán pouze na dobové prameny, žádné moderní technické prostředky nemá k dispozici. Využívá proto pouze své "mozkové závity" , analytické schopnosti , znalosti psychologie a v neposlední řadě zkušenosti z práce ve Scotland Yardu.
Autorka tak napsala knihu, která si právem zaslouží uznání nejenom Angličanů, ale nás všech, kteří máme rádi klasické detektivní příběhy.

Nejlepší detektivka vůbec? Nenapadlo by mě, že takové hodnocení získá zrovna tahle kniha, ale svědčí to jedině o vysoké kvalitě britského vkusu. Detektivka to je, ale zrovna tak je to populární historická příručka. Tedy ne že by všechny historické údaje byly úplně přesné, přeci jen tady historie slouží příběhu, ale vcelku jsou věrohodné a ráda jsem na základě inspektorovy nemocniční četby strávila pár poučných chvil dohledáváním informací o Válce růží. Což pro porozumění knize není nutné, tam stačí základní orientace nebo dobrá paměť na jména, protože Teyová základní fakta uvádí.
Jinak je to detektivka klasického střihu, bez krve a vyumělkovaných zvratů, trochu upovídaná, ale vyloženě příjemná - pár postav, které jsou osobité a navíc i vtipné, nabručený inspektor, nějaké to okopávání kotníků klasických dějepisců (kdyby někdo v Česku takhle demontoval Palackého, mohlo by to být odborně přínosné, ale pochybuju, že by to byla taková psina) a velmi lidský přístup k historickým postavám, aniž by si je Teyová přehnaně modernizovala. Daly by se najít nějaké mouchy, ale vlastně se mi na ně nechce ani myslet, natož je zmiňovat. Zkrátka je to velice potěšující čtení.

Obvykle se nesnažím o knize před čtením zjistit více informací, než které mi stačí k závěru, že kniha stojí za přečtení, protože nechci přijít o žádné překvapení v knize skryté. Tuhle útlou knížku jsem si pořídil v antikvariátu proto, že byla v nějaké britské anketě označena za nejlepší detektivku všech dob. O to víc mě proto překvapilo, že je to možná více kniha o historii než detektivka - v obou ohledech je ovšem výborná. Chápu, že pro ni Britové mají slabost - když se snaží osvětlit jeden z velmi sporných momentů a rehabilitovat jednu z nejvýznamnějších postav jejich historie. Českému čtenáři bych před četbou doporučil trochu se s oficiální verzí osudu Richarda III. seznámit, třeba i prostřednictvím známé hry Williama Shakespeara - o to zajímavější pak pro něj bude četba verze obsažené v knize.

Kniha se četla docela dobře a mělo to i spád.Historické údaje také celkem odpovídají.

Velmi zajímavá kniha o historii z pohledu novodobého vyšetřování. Od knihy jsem nic neočekávala, o to více jsem byla mile překvapena.

A svět chce být klamán.

Jedna ze zásadních knih mého života. Poprvé jsem ji četla, nebylo mi ještě ani patnáct a zaujala mě tak, že na ní dodnes ráda vzpomínám. Prohloubila můj zájem o historii, kterou jsem později studovala.

V spleti všetkých tých anglických vrahov, intrigánov a zlodejov, tj. šľachtických adeptov na trón, som sa nevyznala, a vlastne ani neviem, ako to dopadlo. Len by ma veľmi zaujímalo, či písomné zdroje, z ktorých čerpal ten hrdina knihy, hospitalizovaný vyšetrovateľ Scotland Yardu, pri zostavovaní svojich dedukcií, sú autentické, a tedy či to naozaj bolo tak, ako on - vďaka analýze dobových textov - odhadol.
Za mimoriadnu kuriozitu a úžasné svedectvo o dobe vydania tejto knihy (1968) považujem doslov, v ktorom vydavateľský redaktor zdĺhavo a krkolomne zdôvodňuje vydanie oficiálne takého nežiadúceho a pofidérneho literárneho žánru, ako je detektívka, a pomáha si pritom ešte aj odkazom na LaFontainové bájky. Ach, boli že to časy ...!

Četlo se to velmi pěkně i trochu napnutá jsem byla a přednáška o anglických dějinách se vždycky hodí :)

Príjemné spojenie pátrania (alebo skôr obhajoby?) s prednáškou o anglických dejinách. A ešte je to aj vtipné.

Trochu nekritická kniha, ale napísaná tak pútavo a s takým oduševnením, že ma absolútne presvedčila.

"Dějiny jsou hra s cínovými vojáčky".
Jen taková malá zajímavost - originální název knihy The Daughter of Time se inspiroval citátem Francise Bacona: Truth is the daughter of time, not authority.