Volání Cthulhu 1

Jak posuzovat Lovecrafta? Nevím. Některé povídky moc nechápu. Přijde mi, jakoby na něčem jel, a to co se mu v tom delíriu objevilo, hodil na papír. Viz Snové putování k neznámému Kadathu.
Na druhou stranu Případ Charlese Dextera Warda (jsem zvědav na pokračování) mi už trochu smysl dává.

Třetí svazek Sebraných spisů už naprosto jasně ukazuje, kudy se Howard Phillips Lovecraft ve své tvorbě vydal. Nejisté pokusy kudy se pustit, a jak to pojmout, s nimiž jsem se setkal v Hrobce / prvním dílu, jsou rázem zapomenuty a já jsem se mohl nechat unášet autorovou fantazií a jeho smyslem pro vyvolávání děsu. Musím ale přiznat, že kdybych si knihy této série kupoval po jednotlivých kusech, rozhodnutí o rozdělení Příběhu Charlese Dextera Warda by mě přinejmenším rozladilo.

Tyto povídky nejsou špatný

Třetí svazek Lovecraftových povídek přináší jeho tvorbu z let 1926–1930 a s ní i plně rozvinutý kosmický horor.
Volání Cthulhu a další příběhy v této sbírce už nenechávají žádný prostor pro pochybnosti – lidstvo je jen nepatrným zrnkem ve vesmíru plném nevýslovných hrůz. Atmosféra je dusivá, osud neodvratný a neznámé síly číhají za hranicí chápání.
Naprostá povinnost pro každého, kdo se chce ponořit do hlubin Lovecraftova světa. A opět nádherně zpracované vydání!

Třetí, kompaktnější a smysluplnější, ale také čtenářsky mučivější svazek z let 1926-1930.

Těch bez mála 150 stran čtenářsky trýznivého zážitku s Cartrem a jeho snovou povídkou je za mne neodpustitelných. Sice jsem se s obtížemi donutil prokousat tímhle literárním balastem, ale nebylo to bez následků. Tahle nepovedená povídka - tím že je tak obsáhlá - vrhla stín na celý, jinak vcelku povedený třetí svazek Lovecraftovy tvorby a ovlivnila i mé hodnocení. Škoda toho, ale snad si spravím chuť svazkem čtvrtým.

V tomto díle nám Lovecraft předává zatím nejucelenější pohled za "závoj" a nám se tak dostává více z mytologie jeho světa. Přesto je to málo a chceme vědět víc. To tajemno, ve kterém vyvstává mnoho otázek, snadno překlene těžší pasáže a láká nás ponořit se do světa temných a hrůzných skutečností na pomezí fantazie a snů.

Pickmanův model je za mě nejzdařilejší povídka z tohoto svazku. Naopak Snové putování k neznámému Kadathu pro mě bylo čiré čtenářské peklo, už jsem myslela, že ten svazek nedočtu.

Až na Chladný vzduch je třetí sbírka skutečným rozvinutím potenciálu pana spisovatele a to, co bylo jen jemně dosud naznačováno, zde rozkvétá v plné parádě. Mám na mysli kosmický horor. Nejikoničtějším dílem z tohoto žánru je bezpochyby Volání Cthulhu. Úděs z kosmických bytostí je o to hrozivější, že jejich rozměry jsou gigantické - větší než hory - a bytostně nepřátelské. Tři následující povídky, Pickmanův model, Podivný dům vysoko v mlze a Stříbrný klíč se zase vrací do Lovecraftovy typické jednoduchosti, tentokrát však s vybroušenou pointou. Naprosto mě pak zaujala novela Snové putování k neznámému Kadathu, u níž jsem překonal svůj rekord čtení v kuse (nyní 5 a půl hodiny). Chápu důvody, kvůli nimž se tento autorův počin nemusí líbit všem, avšak mně osobně toto dílo neskutečně učarovalo. Obsahuje nejdetailnější popis Lovecraftova Snového světa, včetně kultury a náboženství. Zaujalo mě též velké množství charakterů, které v tomto příběhu vystupují, a srdečně mě rozesmálo, když Randolph Carter začal mňoukat, aby se dorozuměl se svými kočičími přáteli. Bohužel je Snové putování poslední Lovecraftův příběh týkající se Snové říše. K případu Charlese Dextera Warda se prozatím nebudu vyjadřovat, protože je v této knize utnutý v polovině, a k jeho dočtení je třeba otevřít druhý díl.

U svazku Volání Cthulhu jde opět, jak se Lovecraft autorsky posunul. Nejen, že se odvážil už i na delší texty, ale jsou i o něco smysluplnější. Ano, pořád se jedná o brakovou četbu, která je místy dost předvídatelná, ale má atmosféru a barvité popisy, na které by si mnoho autorů netrouflo. Co se Lovecraftovi nedá upřít, je originalita jeho vlastní mytologie... kterou následně vykrádají ostatní. Mě osobně zaujalo asi nejvíce Snové putování k neznámému Kadathu. Práce s ghúly mi přišla opravdu skvělá a jsem rád, že podobným bytostem nedává Lovecraft pouze negativní roli.

Celkově to zase tak špatné nebylo, zejména případ Charlese Dextera Warda mě dokázal poměrně slušně vtáhnout, přestože, jak je u Lovecrafta zvykem, neobsahuje prakticky žádné překvapení a nečekané zvraty. Čtenář vše ví už dopředu a jen se mu dostává finálních potvrzení jeho hypotéz. Jedna hvězda jde dolů za rozdělení Warda do dvou svazků (argument, že ve Weird Tales to bylo také rozděleno u mě rozhodně nemůže obstát). Druhá hvězda dolů (a to jsem ještě milosrdný) je za Snové Putování. Tahle povídka měla sice na Lovecrafta celkem slušný spád, ale to je tak vše. Spousta náhodných setkání a šťastných úniků. Naprosto nelogické rozhodnutí hrdiny, který není ničím sympatický a rozhodně jsem si ho neoblíbil. Chaotické názvy měst a míst, které naprosto stěžují orientaci. Možná je to ještě to nejlepší ze snového cyklu, ale tahle povídka byla fakt utrpení.

(během výuky nám bylo řečeno, že naše každodenní otázky blednou v porovnání s hrozbou, jakou představuje Cthulhu, a na tom asi něco bude)

Nicméně už několik let hraju Terrarii, takže... bylo fajn konečně zjistit o Cthulhu něco víc. Okultismus par excellence.

Další šance a je jasné, kam to vede. Celkově vzato je to pomalé. Ten styl mi nesedí.

Pokud jde o třetí svazek Lovecraftových spisů, představuje v jeho tvorbě vcelku radikální zlom. Hlavně tedy pokud jde o autorovu vyzrálost a schopnost psát mimořádně dlouhé texty, nikoliv již povídky, ale plnokrevné novely. Hovořím, samozřejmě, o fantaskním a fantastickém Snovém putování k neznámému Kadathu, které pro mne patří mezi nejcitlivější místa autorovy tvorby a která jistě patří mezi dvě mé nejoblíbenější výtvory (spolu se Stínem nad Innsmouthem), či o Případu Charlese Dextera Warda, což je novela takřka nevídaných kvalit, která je sice možná průhledná jak čiré sklo, ale není proto o nic méně zajímavá, poutavá a temná.

Nadto zde máme prostě skvělé příběhy (Pickman a Chladný vzduch) a příběhy mimořádné hodnoty pro Mýtus (Krom Kadathu samozřejmě prim hraje Volání Cthulhu, ale ignorovat nelze ani Warda a Podivný dům) a nádherný Stříbrný klíč, jehož hodnotu mohu sice považovat za nejmenší, který ovšem zůstává esteticky opravdu krásným.

Lovecraftův svět roste, jeho styl se mění, snad vyvíjí, vše směřuje ke vzniku legendy, která přetrvá staletí (o čemž nepochybuji) a již navěky (v měřítcích, samozřejmě, lidských) ovlivní populární kulturu. Při čtení si můžete nadále všímat mnoha intertextuálních odkazů nejen na dílo samotného autora a jeho přátel, ale i klasické literatury (z níž nejočividnější jsou odkazy na Poea, ale není v tom rozhodně sám), můžete se podivovat nad osobitým stylem autorovým, můžete se podivovat nad jeho fantastickou imaginací a sugestivitou textu. Můžete se obdivovat skvělé knize, se skvělými příběhy. Které jsem, samozřejmě, všechny samostatně komentoval.

Má první osobní zkušenost s tímto ikonickým "hororovým" spisovatelem. Moc se mi líbí myšlenka chronologického řazení jeho tvorby, díky kterému lze pozorovat jeho vývoj, čím byl v jaké době inspirovaný a jak postupně budoval své vlastní, nanejvýš komplikované mysteriózní universum. Ze zvědavosti jsem si pustil pár audiopovídek z pera H. P. Lovecrafta z období jeho ranější tvorby (Slavnost, Pes, V hrobce...), kdy nešla upřít jeho inspirace E. A. Poem. V tomto spisu pak povídky postupně ztrácejí na své syrové "hororovosti" a začínají se ztrácet někde v mysterióznu, na což jsem si musel nějakou dobu zvykat. Je nutné říci, že H. P. Lovecraft měl neskutečný spisovatelský um a stylistika jeho děl je prostě skvělá. Na druhou stranu je ale čtení jeho textů namáhavé a osobně jsem se musel vždy plně soustředit, abych děj vnímal. Povídky, které mě bavily (ikonické Volání Cthulhu, Pickmanův model a hlavně první část Případu Charlese Dextera Warda) jsem si tak velmi užil, ale méně zajímavé povídky (Stříbrný klíč a bohužel kvůli chvílemi zdlouhavým popisům také i Snové putování k neznámému Kadathu) byly chvílemi utrpení číst. Původně jsem nezamýšlel se na nějakou dobu k Lovecraftovi vracet, kvůli nedokončení Případu Ch. D. Warda, který mě bavil ze všech povídek zdaleka nejvíce, však zvažuji přečtení dalšího dílu spisů.

Dvousvazkový třetí díl sebraných spisů představuje vrcholné období Lovecraftovy tvorby. Krátké povídky jsou vystřídány delšími, dále novelami, a dokonce i dvěma krátkými romány. (Druhý román až ve čtvrtém díle.) V novele Putování k neznámému Kadathu vrcholí Snový cyklus a povídka Volání Cthulhu naplno otevírá cyklus Mýtu Cthulhu, kterým se autor proslavil. Nemění se jen délka jednotlivých příběhů, ale i jejich zasazení. Autor zvolna opouští žánr dobrodružné a mystické fantasy a přes horor se dostává až ke kosmickému hororu, který často spadá do žánru science-fiction. Nechybí i nějaký ten humor, kterým Lovecraft docela překvapuje, viz Tamtéž.

Krasojízda pokračuje, děsně si užívám nejen to, že po letech zase čtu Lovecrafta, ale především to, že ho díky sebraným spisům čtu chronologicky a je nesmírně zajímavé vidět, jak pracoval. Jak se během těch (velmi, velmi málo) let vyvíjel, jak se vracel k oblíbeným motivům, navazoval na své vlastní příběhy, jeden nápad zpracovával několikrát, dokud ho nevybrousil k dokonalosti. Jedním z vrcholů téhle knihy a Lovecraftovy tvorby celkově je rozhodně Snové putování k neznámému Kadathu, v němž mistrova fantazie pracuje minimálně na 200 %. Následující Případ Dextera Warda je zase neskutečně strhující a jeho přerušení v polovině považuji za dokonale ďábelský žert. Zkrátka skvělá, řekl bych snad až povinná četba. A to jsem se ani nezmínil o titulní povídce, o lahůdkách typu Pickmanův model nebo o ilustracích Františka Štorma.

U této série Lovecraftových povídek neuškodí mít přečtené dva předchozí svazky. I když to není podmínkou. Lovecraft zde propojil několik starších povídek s novější tvorbou. Kniha obsahuje pouhých 7 povídek, vázaných hlavně na jednu osobu.
Více než v předchozích povídkách je zde jasněji identifikována hranice mezi světem bdění a snění. Ne, že by jeden byl více skutečnější než druhý. Prostě jen víte, kde se pohybujete.
Celkově je v této třetí knize rovnováha mezi hororovými povídkami a snovými světy.
Přičemž příběhy mají takovou jemnější atmosféru, která dává jen lehce nahlédnout za oponu děsů, které popisují.

Budu v tomto asi v opozici, ale zatímco první dvě knihy z krásné sbírky mne velmi bavily a cenil jsem si jejich atmosféry... u třetího dílu jsem nějak ztrácel chuť a někdy se mírně zrtácel v ději. Povídka "Snové putování k neznámému Kadathu" mne bavila do poloviny, pak už...... přiznám se, jsem se musel nutit, abych věděl, jak dopadne.... Jak na pěti stranách cítím skvěle budouvanou atosféru, tak k dalším 10ti je jen popis míst, která stejně postava za chvíli opustí, aby se dostala z bodu A, pak B, pak U, do kterého se dostane přes zbytek abecedy.....nevím, nesedlo mi to. Na další díl se těším, ale tady jsem... půl napůl.... Měsíční močál byl podle mne lepší.

Ačkoliv je nejlepším příběhem knihy titulní Volání Cthulhu, nejokázalejší ukázkou Lovecraftovy fantazie je Snové putování k neznámu Kadathu. Nejrozsáhlejší příběh knihy je v podstatě směsí názvosloví a tajuplných přídavných jmen. Říkal jsem si, proč to nefunguje, když je to tak skvěle vybájené... Vysvětlení podal nakladatel: "Příběh dodnes dělí čtenáře, kteří ho považují buď za brak, nebo za geniální vrchol Lovecraftovy tvorby." Ještě podstatnější je ale zmínka o tom, že se lze domnívat, že jde o náčrt děje nenapsaného románu o Azathotovi. A přesně tak to také působí! Ostatní příběhy jsou mile tajuplné, plné lovecraftovských kulis Nové Anglie, okultismu, šílenství a prastarých bytostí. Nejlepší z nich je závěrečné (neuzavřené) vyprávění o Případu Charlese Dextera Warda.