Vojna mnichů a jiné básně

25.03.2016

První kousek Myšeidy, který jsem vybrala pro komentář, mi připomněl zánik ČSFR, ačkoliv se týká prvního dělení Polska v 18. století. Jedná se o závěr druhého zpěvu. Dále vybírám část satiry Na krále a několik satir celých.

Myslím, že Krasického básně ve své době plnily svůj účel a oslovovaly čtenáře. Mnohé jsou nadčasové (nebo alespoň zatím stále aktuální) a asi by si ode mne zasloužily i čtyři hvězdičky. Možná po druhém čtení. Pro dnešního čtenáře je jistě výhodou, že kniha má předemluvu i vysvětlivky a není tedy třeba být nadprůměrně vzdělaný v dějepise, aby člověk porozuměl.

Měl pro ta slova dosti důvodů:
Ač krysy s myšmi měly federaci,
přec příslušníci obou národů
věčně se prali; kazilo to práci,
ohrožovalo myší svobodu --
nic naplat; byli na sebe jak draci
a nikdy v historii neplácli si
s krysami myši ani s myšmi krysy.

K velkému zmatku došlo před diskusí:
Šlo o to, kdo má první slovo dostat.
Mluvčí krys řek: "Pomoci nemohu si,
leč jenom krysy mají význam pro stát.
Jen ony o všem rozhodovat musí,
jen ony jsou s to svému slovu dostát.
A trpíme-li v státě myší plémě,
už za to jen nám patří úcta země."

Myši, ač menší, hojnější jsou zase
a také stůj co stůj hrát chtějí prim:
"Že proti nim jsme trošku slabší v pase,
to neznačí, že v hlavě máme dým;
o věcech vážných rozhodovat má se,
tož dejte stejnou možnost nám i jim,
a teprv z navržených zákonů
se pozná, kdo má víc fištrónu."

A hluk se vzmáhá; místo rady -- vřava-
Král znervózněl už celý tímhle křikem,
vrtí se na trůně, leč marná sláva --
perou se dál, jak vždy to bylo zvykem.
Konečně vladař s trůnu svého vstává:
"Zachraňte," volá, "vlast svou před zánikem!"
Vzkřikli: "Ať zhyne! Je už prohnilá!"
A tak ta myší rada skončila.

Z dalších zpěvů Myšeidy pak ještě tyto verše:

Však špatní častěji než dobří jsou.
A proto slepě lidi kopírovat,
znamená kráčet cestou pochybnou
a hloub a hlouběj upadati do vad.

Když se jich pět či šest jde radit s vervou,
nic nenaradí, jistě se však servou.

***

"Je zlé, že Polák jsi, že nejsi cizinec;
Leč (ač se zlepšuješ) je ještě horší věc.
Musím to vyslovit (snad se tím nerozčílíš),
řeknu to, jak to je: jsi ještě mladý příliš.
Je krásné, sedí-li na trůně siví kmeti --
a tys naň dosedl taktak že ve třiceti,
bez šedin, bez vrásek -- a to je velká vada.
Vždyť talent obvykle šediny předpokládá,
ve vráskách rozum je, a kde je brada sivá,
tam samozřejmě vždy i dokonalost bývá.

Pravda, jsi nevinen tím, žes byl zvolen mlád,
leč mládí, svěží vzhled -- ač nejkrásnější z vad,
přece jen vady jsou. Nu, polepšil ses nyní.
Dnes, naší zásluhou, máš ve vlasech už jíní.
Počkej jen, jestliže zestárnout dáme ti!
Své dnešní názory změníme v zápětí:
Na kmety spustíme -- protože budeš kmet.
..."
(Na krále)

***

Poklad
Našel boháč poklad; viděl to ubohý
a rouhat začal se a žehrat na bohy.
Joviš mu na to řek: "Počkej, co bude dál!"
K večeru bohatec svůj poklad vykopal,
domů jej odnášel až pozdě do noci;
uhnal si zápal plic, zemřel z té nemoci.
Řek Joviš: "Povrchně soudila horká hlava:
trestává někdy bůh, i když se zdá, že dává."

***

Lakomec a závistník
Opustivše domov, své ženy a dvé děti,
šli skoupý se závistným, Joviš s nimi třetí.
Řek jim ten třetí, když konečně došli k cíli:
"Jsem Joviš z Olympu; abyste uvěřili,
splním vám cokoli, oč mě tu požádáte:
prvnímu jedenkrát, druhému po dvakráte."
Nechtěje první být, zarytě mlčel skoupý.
Avšak i závistník myslil si: Nač být hloupý?
Když marně čekal však, řek, výhody se vzdav:
"Jednoho oka mne, veliký bože, zbav."
Tak, místo aby oba polepšili sobě,
závistník ztratil oko a lakomec obě.

***

Doktor a zdraví
Věc zajímavou, ač k nevíře vyprávím:
Setkal se jedenkrát pan doktor se zdravím.
Doktor šel do města, zdraví šlo z města ven.
Ulek se doktor, však zeptal se přece jen:
"Pročpak tak pospícháš? A kam to vlastně jdeš?"
Zdraví mu povídá: "Tam, kam ty nepáchneš."

***

Lakomec
Lakomý oběsit se chtěl, že dukát ztratil.
Odkud však provaz vzít? Přec by ho nezaplatil!
A tak jej ukradl. Chytli ho při tom ale.
Když na smrt odsouzen seděl pak v kriminále,
známí ho těšili. Řek: "Soucit nechte si,
hlavně, že přece jen zdarma mě pověsí."

***

Sedlák a tele
Ne zabít, dobře však zabít je umění.
To je té bajky ponaučení.
Šel sedlák na jarmark, tele ved na provaze,
prodat je chtěl draze.
V noci ho stihla bouřka; prší, vítr sviští.
Vtom vidí, jak v té tmě se vlčí oči blyští.
Popad hůl. A jak tak uhodil bez zřetele,
namísto vlka, jenž utekl, zabil tele.
I vám se, doktoři, přihází mýlka ta:
Hůl -- léky, nemoc -- vlk, nemocní -- telata.