Vojde kôň do baru

19. dubna

Stand-up je prostě jiný žánr než knižní vyprávění ... vodopád slov nelze vměstnat na stránky, schází energie očního kontaktu, pohyb těla a grimasy. Pro mne bohužel vodopád slov, který přináší obrazy, které nejde zcela pojmout, takže nakonec unaví. Gradace se ztrácí v přívalu hmoty slov. Asi ve třetině jsem vzdala. Ale pokud bude v divadle, ráda se zajdu podívat na živou verzi.

2 02. února

Další z knih, co nejde odložit. Mnoho vrstev v divokém a krutém stand upu.

53 06. ledna

Wow. No, ty … (doplňte si podle toho, kterému zvolání údivu dáváte přednost:-))

„Poslouchejte mě, Netanjo, dobře mě poslouchejte: daně by se měly vybírat výhradně od těch, u kterých má stát důvodný podezření, že se mají dobře – od toho, kdo se jen tak usmívá, kdo je mladý, zdravý, plný optimismu, kdo v noci šuká a ve dne si píská. Tyhle parchanty je potřeba zdanit, oškubat a nemilosrdně z nich sedřít kůži.“

Nacházíme se ve městě Netanja v Izraeli. Na pódium vletí brýlatý, vyhublý mužík jménem Dovík, publikum se dobře baví. Vítejte na stand-up představení. Na představení, které nemá v historii stand-upu obdoby… Ze začátku jsem si myslela, že tahle kniha možná nebyla tou správnou volbou. Dovíkovo humor mi nijak zvlášť vtipný nepřipadal, jenže večer se vyvíjel a já brzy s napětím sledovala osobní příběh čtrnáctiletého Dovíka. Navíc v publiku sedí někdo, kdo Dovíka v té době znal a začíná si dávat dvě a dvě dohromady. Víc neprozradím, protože vás nechci připravit o tu jízdu, která se v Netanje konala. Jenom pár osobních postřehů. Knih s židovskými hrdiny je plno a já je ke čtení zrovna nevyhledávám, ale víte co? Dovíkovi stačilo pár vět, pár momentů a já měla pocit, že takhle blízko jsem se k nikomu, kdo přežil holocaust, nedostala. Asi to bylo tím jeho humorem a tím, jak dovedl uhodit hřebíček na hlavičku. Mám pocit, jako bych jeho rodinu fakt poznala. Střípek za střípkem se přede mnou skládal mnohovrstevný obraz jedné izraelské rodiny. A já hltala každé slovo. Upřímně, v hledišti stand-up představení bych být nechtěla (pro mě prostředí, ve kterém bych se nechtěla ocitnout:-)), ale takhle z bezpečné vzdálenosti jako pozorovatel jsem nasávala atmosféru, prožívala sebemenší detaily a společně se čtrnáctiletým Dovíkem jsem se děsila chvilky, kdy se to dozvíme a zároveň jsem se toho momentu nemohla dočkat.

„Tak už to v rodinách chodí, jednou tě objímají, jindy tě seřežou řemenem, a všechno z lásky. Koneckonců už v Bibli se píše, že „kdo šetří hůl, nenávidí svého syna“, a věř mi, Dovíčku, že jedna facka je někdy lepší než tisíc slov. To byla tátova sbírka lidový moudrosti v kostce.“

Tleskám Davidovi Grossmanovi, autorovi, který mě dostal. DOPORUČUJI. Mnohokrát děkuji Evaho73 za to, že mě svým komentářem ke knize Život si se mnou pohrává, k autorovi nasměrovala. … „Fakt ho neznáte? Kde to žijete?“:-)

5 04. ledna

Literatura pro náročnějšího čtenáře. Úchvatně napsaná vzhledem k tématu, formátu. Čtenář vnímá tíživou a stísněnou atmosféru jako kdyby tam sám byl.

Kniha je až neuvěřitelně dobře přeložená. Jeden z nejlepších překladů, jaký jsem kdy četl.

06.09.2020

Zvlastni kniha... Trochu jako zpoved deprese... Ale bavilo me to.

19 28.07.2020

Tak tohle byl opravdu nářez! Přiznám se bez mučení, že jen málokdy jsem při čtení zažil takový příval emocí jako u této knihy. Autor rozehrál doslova koncert se slovy, která se valila z Dovíkových úst jako vodopád. Silný příběh umocněný mistrovským ztvárněním. Doporučuji!