Vnučka pana Linha
Philippe Claudel
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/106409/bmid_vnucka-pana-linha-UoL-106409.jpg
4
135
42
Pan Linh opouští svoji vlast, zmítanou válečným konfliktem, a s hrstkou osobních věcí a malou vnučkou v náručí se vydává do Evropy, aby dívence, jež přišla o oba rodiče, nalezl nový domov a novou budoucnost. Teprve po několika dnech se v novém městě, jež ho děsí svým chladem a cizotou, odváží z ubytovny na ulici. Při jedné z procházek pak pozná pana Barka, osamělého vdovce, s nímž navzdory jazykové bariéře naváže přátelství. Poté co uprchlíky přestěhují do „Zámku“, který jeho obyvatelům není dovoleno opouštět, odhodlá se Linh i s vnučkou k útěku, aby se mohl opět s Barkem setkat… Podobně jako v Claudelově předchozím úspěšném románu Šedé duše, i do příběhu Vnučky pana Linha proniká zpovzdálí válečná vřava, dotvářející neklidnou atmosféru románu. Autorovo podmanivé vyprávění v dramatu lidských radostí i tragédií tentokrát výrazněji akcentuje především motivy lásky a přátelství, znovu však upoutá i Claudelovou nepřehlédnutelnou stylistickou bravurou.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , PasekaOriginální název:
La Petite Fille de Monsieur Linh , 2005
více info...
Přidat komentář
Asi to vyznie pateticky keď poviem, že táto kniha je jeden z najkrajších príbehov o priateľstve aký som kedy čítala. No a čo. Je to tak.
Pán Linh opúšťa svoju vlasť, v ktorej sa odohráva vojenský konflikt (miesta nie sú priamo pomenované, ale môžeme si domyslieť) a vydáva sa na cestu do Európy, aby sebe a vnučke, ktorá prišla o oboch rodičov, našiel nový domov. Nikde sa necíti dobre a všetko mu príde cudzie a chladné, no jedného dňa sa vyberie na prechádzku a spoznáva pána Barka. Napriek tomu, že nehovoria rovnakou rečou, vytvorí sa medzi nimi zvláštne puto a vzájomná spoločnosť ich upokojuje a nápĺňa ich pocitom istoty.
Príbeh o tom, že slová nie sú potrebné na to, aby sme si porozumeli, príbeh o smútku, nádeji, vzájomnom akceptovaní a tak trochu viere v zázraky.
Na prvý pohľad zaujme nezvyčajným jazykom, ktorý dokonale vystihuje atmosféru, na druhý obsahom, aj keď frfloši budú pochybovať o nedôveryhodnosti zápletky. Celý čas to máte pred očami, celý čas si hovoríte, že tá či oná situácia je zvláštna, celý čas sa vám neustále niečo nezdá a samotný záver vám možno vyrazí dych…
Veľká dávka emócií ukrytých v jednoduchom, no hlbokom príbehu, ktorý ma trochu prevalcoval.
„I když nerozumí slovům muže, který už několik minut sedí vedle něho, uvědomuje si, že rád naslouchá jeho hlasu, hloubce toho hlasu, tak vážného a mohutného. Možná ho těší naslouchat tomu hlasu právě proto, že nerozumí slovům, která pronáší, a má jistotu, že ho ta slova nezraní, že mu neřeknou něco, co nechce slyšet, že nebudou klást bolestné otázky, že nebudou vyhrabávat minulost, aby mu ji hodily k nohám jako zkrvavenou mršinu.“
Na první pohled upoutá jazyk, kterým je příběh vyprávěn. Dočteme se třeba, že chuť polévky je „němá“, při pohledu do zrcadla je smutná „hlava“ a v okamžiku zoufalství srdce „škobrtne“. Velmi nesamozřejmé, podivně vymknuté vyjadřování, které podporuje pocit odcizení a jakéhosi bytostného nepohodlí (neumím to lépe vyjádřit), které pan Linh v nové životní situaci zažívá.
Ale nejen to. Zdá se, jako by literární styl celkově odpovídal náladě pana Linha. Když je smutný a sám, formulace jsou krátké a strohé, až to skoro vypadá, jako by každé slovo navíc vypravěče bolelo, stejně jako pana Linha bolí každé nadechnutí, každá myšlenka na ztracený domov. Ale jakmile se odpoutá od sebe a pohlédne na svoji vnučku nebo na přítele Barka, rázem se začíná prosvětlovat nejen atmosféra novely, ale zároveň začnou košatět i věty a kniha ožívá i jazykově.
Myslím, že i tento soulad formy a obsahu je jedním z kouzel novely, která mi nabídla zážitek nečekaný. Nečekaně povznášející, krásný! S takovou kombinací melancholie a něhy, smutku i naděje, s takovým vyladěním myšlenkového poselství v detailech i gradaci příběhu až do dechberoucího finále ... se opravdu nesetkávám každý měsíc. Nádhera, jedna velká (malá) nádhera!
Mudrovat nad tím, jak moc je zápletka věrohodná, nemá moc smysl, myslím. Tahle kniha přece není psychologickou studií člověka, je spíše básní v próze, poetickým svědectvím o mocné síle, kterou disponuje každý člověk, a přece je tak vzácná; o síle, která léčí, obnovuje a osvěžuje. O síle, která proměňuje svět, a to opravdově a z gruntu, protože nemění jen vnímání světa, ale jeho podstatu, samotnou jeho matérii!
Vnučka pana Linha je kniha o mocné síle nezištného přátelství.
„Vida, i takový může být život! Někdy nám sešle zázrak, zlato a smích, novou naději, když už jsme přesvědčeni, že všude kolem je jen pusto a prázdno!“
Osamělý a bezbranný starý muž, okolnostmi donucený emigrovat, vše nové je pro něj naprosto cizí a nesrozumitelné, jediné co jej drží při životě je jeho vnučka a vzpomínky ... V jednoduchém příběhu s překvapivou pointou sledujeme rozvíjející se přátelství a přilnutí k podobně opuštěnému starému muži.
Navzdory úspornému stylu, zbavenému jakýchkoli zbytečných okras, je samotnými výchozími okolnostmi postaráno o silné dojetí, kterým se asi neubrání ani otrlejší čtenář.
Kdo chce, může zde najít příběh ždímající emoce, kdo chce, najde pohnutý příběh o stáří, opuštěnosti a zázračné pomoci přátelství. Hranice je zde tenká a nezřetelná.
Na lodní zádi stojí starý muž. V náručí svírá lehký kufřík a novorozeně, které je ještě lehčí než kufr. Starý muž se jmenuje pan Linh. Že se tak jmenuje, ví jen on sám, protože všichni, kdo to věděli, mu umřeli…Rodiče holčičky byli děti pana Lynha. Její otec byl jeho syn. Zahynuli ve válce, která jeho zemi pustoší už dlouhá léta. Jednou ráno odešli i s dítětem pracovat na rýžoviště, a večer se nevrátili. Starý muž utíkal, co mu síly stačily. Bez dechu doběhl k rýžovému poli. Zbyla z něj jen obrovská bahnitá díra…taky tam leželo tělo jeho syna i synovy ženy a o kousek dál holčička s vytřeštěnýma očima, zavinutá v látce, bez jediného škrábnutí, a vedle ní panenka, její panenka, stejně velká jako ona, které výbuch bomby utrhl hlavu.
Smutný příběh starého muže, který uteče před válkou do daleké, cizí země….příběh ztráty, samoty, naděje…příběh, jehož konec vyrazí dech…
Útlá knížka plná pochopení. Autora neznám, ale jak už tady kdosi napsal - právě ten malý rozsah, na němž dokázal bez velkého patosu rozehrát svůj příběh, svědčí v jeho prospěch. Nedozvíme se, odkud přichází pan Linh (i když podle jeho spolubydlících na ubytovně to můžeme tušit), ani ve které zemi se se svou vnučkou ocitl (tady nám zase může být nápovědou mládí pana Barka). Ale to vůbec není důležité.
Je to příběh, který se v dnešním "migrujícím světě" může odehrávat prakticky denně, ale my se o něm nedozvíme. Naštěstí jsou mezi námi lidé, kteří nám to dokáží připomenout.
"Starý muž zakroutí hlavou. Říká si, že země, kde křestní jména nic neznamenají, musí být divná."
Knihu jsem přečetla během jednoho dne, příběh je jednoduchý, ale zajímavý. Jedinne co mi v tom chybi je závěr.
Zvláštní, jednoduchý jazyk, který jsem vnímal na počátku doprovází poklidně, téměř snad až jednotvárně ubíhající příběh. Postupem času však příběh začíná gradovat a čtenáře vtahuje, každá věta vzbuzuje potřebu dalšího čtení. Příběh není doprovázen spoustou barvitých popisů, je formován jako drama, scénář.... a otvírá tak prostor čtenářově fantazii. A dává řadu otázek - může vznikat přátelství mezi lidmi, kteří o sobě nevědí vůbec nic? Je jiný způsob komunikace, jiný způsob předání informace, jiné vyjádření citů a pocitů, než slovy? Jaké jsou pocity těch, kteří vyhnáni válkou, hladem, smrtí....odcházejí ze své bídy k nám? A jak vnímají to, co jim naše civilizace nabízí jako pomoc? A jak se my dokážeme vnitřně vyrovnávat s tím, co jsme ve své naivitě, ve svém mládí, nebo z vlastních obav dokázali způsobit někomu jinému? Na to všechno dokáže tahle otázka odpovědět. V náznacích, bez nároku na univerzálnost Spíše jako pobídku k zamyšlení. A právě proto zcela jistě stojí za přečtení.
Touto knižní jednohubkou jsem si udělala radost, když jsem potřebovala rychle pořídit čtení do vlaku. (Doteď mi hlava nebere, že jen za 19Kč.) Nakonec jsem se začetla natolik, že jsem málem přejela, ale zbytek jsem pak stihla dočíst u ranní kávy. Román je to krátký, napsaný jednoduše, ale řemeslně dobře. Pro mě je to nejvíc příběh o toleranci, o přijetí lidí tak jak jsou, o přátelství a naději.
Nejkrásnější příběh o přátelství, jaký jsem kdy četla. O tom, že slova k pochopení a lásce nejsou potřeba, jen vnímání melodie, energie a přítomnosti toho druhého. O vzájemném přijetí takových, jací jsme. O naději. Když věříme, i zázraky se dějí ❤️.
Nikdy dřív jsem podobnou knížku nečetla, je rozhodně výjimečná, ať už stylem psaní, nebo tím vším, co se v "jednoduchém" příběhu skrývá.
Přečetla jsem už mnoho, mnoho knih, obsah a děj většiny jsem zapomněla, z jiných zůstal dojem a jen pár z nich se mi nesmazatelně zapsalo do paměti. Tato kniha je jednou z nich.
Její děj není složitý a je přehledně shrnutý v anotaci. Výrazným rysem knihy je jednoduchý jazyk, který podtrhuje pocit cizosti prostředí, v němž se hrdina ocitl a kterému rozumí jen zhruba.
Claudel dokazuje, že pro napsání silného příběhu není třeba ani květnatý jazyk ani mnoho slov.
Jednoduché vyprávění, prostě krásné. Poslední stránky úžasně gradují a najednou je všechno jinak. Zážitek, který se sice nedá opakovat, ale velké díky za něj, pane Claudele.
"... i takový může být život! Někdy nám sešle zázrak, zlato a smích, novou naději, když už jsme přesvědčeni, že všude kolem je jen pusto a prázdno!" Možná, že je ten příběh trochu prvoplánově dojemný, jak tady někteří píšou, ale taky je na malém prostoru tak dobře vystavěný, že by si o tom i mnozí "renomovaní" autoři mohli nechat zdát.
Nádherná kniha s nečakaným koncom. Tak na túto knihu tak skoro nezabudnem a som nesmierne rada, že ju mám medzi knihami v knihovničke a môžem sa k nej kedykoľvek vrátiť. Vrelo odporúčam.
Mrzí mě, že je kniha tak tenká,jelikož bych ráda četla dal... Tato kniha je zvláštní.
Mám teď za sebou par knížek s množstvím zbytečných slov a situací a pak se objeví drobná kniha nevelkého rozsahu, která mne tolik zasáhne. Je to jen pár hodin, co jsem jí dočetla, a pořad na ní myslím. Zpětně vidím, jak zjevné a logické bylo to, co autor jen letmo naznačoval. Pro mne výjimečná kniha a mimořádný čtenářský zážitek!
Rozhoduji se, jestli to je "velice krásný příběh", jak píše třeba sofi (a jiní), nebo "kýč dotažený do banálních výšin", jak tvrdí Palivo. No, Palivo má asi víc pravdy. Kdyby to byla jen povídka v nějaké sbírce povídek, tak by to bylo docela dobrý, takhle je to jen divná kniha s divnými postavami.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Brodeckova zpráva |
| 2012 | Vnučka pana Linha |
| 2010 |  Šedé duše |
| 2016 | Vyšetřování |
| 2020 | Súostrovie psa |
Kniha Vnučka pana Linha je v
| Přečtených | 156x |
| Čtenářské výzvě | 27x |
| Doporučených | 17x |
| Knihotéce | 38x |
| Chystám se číst | 124x |
| Chci si koupit | 19x |
Skvost
Nádhera.
Od prvních slov a řádků.
Poetické. Úsporné. Smutné i radostné. Bolestné i nadějeplné.
Život stojí na přátelství.
Sang Diû. Vlahé ráno.
5/5