Vlámská lyrika

15.08.2018

ČÁST 1 ZE 3
Moje první sbírka belgické poezie 19. až 20. století a první setkání s belgickou (konkrétně tedy vlámskou) poezií jako takovou. Podobně jako u nás bylo i v Belgii 19. století dle všeho dobou jistého národního obrození. Do komentáře vybírám od každého něco (ať už celé básně nebo jen jejich úryvky), s vyjímkou Jacoba van Maerlanta, který časově hodně předchází a do antologie jsou od něj zařazeny jen 2 básně. Autoři mě pochopitelně neoslovili všichni stejně, ale celkový dojem je pozitivní. Po Viktorovi Dykovi asi nejzajímavější poezie, co jsem zatím letos četla.

QUIDO GEZELLE
- Co všude rozkvétá... -
Co všude rozkvétá!
I v modrých kvádrech zdiva
roj bradaviček –– řas
svou drobnou kresbou zpívá:
jak mince šedavé,
žluté a zelené
pokrývá mostní svor
z dávného kamene.

Slunce je zahřívá,
závoje dešťů kropí.
Tak s vytrvalostí
rostou a svoje stopy
porůznu vtiskují,
ke každé kostce lnou
a jsou jí ozdobou
něžnou a kouzelnou.

Zastavte na chvíli
a otevřete oči:
paprsek laská je,
potom je sprška smočí ––
povězte, znáte-li
malby či tkaniny
umnější, krásnější
než tyto rostliny?

Tu míhají se v nich
čahouni komářiska,
na krátkých nožičkách
se mraveneček blýská
a duha křidélek
jak jasné zrcadlo
rozsévá něžný třpyt.
Jak skvostné divadlo!

Vždy něco ožívá
na vlnách, pod vodami,
vítr květ zaseje
i do doškové slámy,
i z přikrčených střech
dýchne dech života,
když prostá bylinka
v štítu se třepotá.

Do rozsoch starých zdí,
do puklin kůry kmenů,
do stromků bez mízy,
vpleteno do kořenů,
na mrtvé pařezy
drobounké kapradí
za smrtí radostně
zas život přivádí.

Nezajde travička
rostlina nezahyne,
aby tím nedala
světlo dne opět jiné:
z trouchnivějících dřev
i ze hnijících kup
po čase vzroste trs
plísní a svěžích hub.

Na Šeldě, na Lysu,
v písku i na pobřeží,
na moři, na domech,
na plotech najdu stěží
píď, na níž zářil by
a hleděl do světa
květ, lásky nehodný...
Co všude rozkvétá!

09.08.2018

ČÁST 2 ZE 3

KAREL VAN DE WOESTIJNE
- Nyní jsi krásnější... -
Nyní jsi krásnější: tak čistá v klidných snách,
jak v domě pod loubím chladný a stinný práh
a jasným očím tvým marně žal v řeči brání:
trny již opadly ze stromu milování...

Jsem rád, když v náručí mi dřímáš tichounce;
snad nový jarní den zelení okrášlí tě.
Že ve vzpomínkách dech mých úst se dotknout chce?
Pak pouze políbí krásnou smrt, naše dítě.

- Zde prostírá se temnota -
Zde prostírá se temnota,
jak skvrna, rudou krví sytá;
tam dole zlo se mihotá
a drsná záře kmitá.

Zde jen já se svou svízelí,
tak něžnou, planou, plaším spánek;
dole se světem popelí
veselý vozík radovánek.

Zde věčné bytí našlo kout
božského osamění.
Ó, v životě smět utonout, ve kterém prázdna není.

- Tvá láska je jak pevný pás... -
Tvá láska je jak pevný pás,
bdíš u mě, v duši strach,
a všední píseň končí zas
ve všedních modlitbách.

Má milá osiřela jsi,
pryč je můj cit a žal.
Znáš úzkosti a úžasy,
jimiž dech jara hřál?

Znáš noc, v níž planem prudčeji,
my, zbožní divoši,
zajatci velkých nadějí
a psanci rozkoší?

Blizoučko mne jsi usedla,
chvěješ se, v duši strach,
zatímco píseň posedlá
chce končit v modlitbách.

Ty víš, má paní laskavá,
proč plna smutku je:
když tesknotou duch strádává,
tělo se raduje

a ten, kdo sotva umí klít,
ač brouzdá v prokletí,
dík za tvůj hořem zbitý cit
s pokorou nese ti.

- Zas mrtvý záblesk... -
Zas mrtvý záblesk v květech aster plane,
zas podzim kráčí, tlumí smolnici
slunce a vzbouzí srdce rozervané,
chvějivé, trpící...

Hedvábné plody hladím v hebké dlani
a bez radosti z jejich dobroty
vím, podzime, že ve tvém smilování
přibývá samoty.

Já, věčný žnec, jenž zrní sklízel z lánů,
pro sebe neutrhl ani klas,
já, věčný poutník plání oceánu,
nenašel v moři hráz.

Zas podzim jde a oklamáno klímá
mé srdce, smutku smrti oddané;
snad s trochou touhy procitne, až zima
a jaro nastane.

Zas toužebně má podzimní krev bije,
zas pláče srdce, kdysi zraněné;
hle, strmý kačtan spěží zalitý je,
květ astry stříbrem žhne.

- Jedenkrát ze mne vzroste strom... -
Jedenkrát ze mne vzroste strom, vím který.
On ponese, až tělo zetlí v nic,
jak zlatý stojan kalichy a džbery
s rosou, v níž rozzáří se boží líc.

A jestliže z nich začnou popíjeti
andělé, hlídající smutný kmen,
pak jedenkaždý jejich doušek snětí
mé mrtvé kůže bude prosycen.

- Pach potu mrtvých mrch... -
Pach potu mrtvých mrch, pach schnilé dužiny,
pach prsti zatuchlé, pach mořské hladiny;
jsem darebák a bloud, mé srdce bláznivé je,
jsem chorá naděje, pro jiné beznaděje.

Jsem hruška na stromě, již neočesali,
jsem v chladném podzimu, sám, těžký, přezrálý,
jsem bída na dlani, zapomenuté jmění
a míra radosti, v níž svěží kapky není.

***
...
tam všechna smrt i živobytí,
lnouc k jádru, z jádra míří ven,
... chtěl jsem až na vrcholky jíti,
být nad nebesa povýšen.

Zde všechny touhy ústí v jednu
jak cesty u konečných met;
já maják hledím k nedohlednu
jak nedohledna pevný střed.
...
Víš, jak mě lidské srdce bolí
v těch prázdných božských končinách?
(Vyšel jsem na nejvyšší štíty...)

***

Jak ubozí a slepí psi,
bytosti oklamané,
svíravou nocí bloudím si,
a jarní vůně vane,
...
(Jak ubozí a slepí psi...)

***

Pohleď, bdí moře, hedvábné a temné.
Jak hluchoněmá dívka sleduje mne.
...
Mé temné moře, ty jsi černý chléb,
kterým chci zasytit svou divokost.
...
(Moře)

***

Jsem s tebou, Venuše, má krutá planeto,
a hledám nadarmo v nitru tvé chladné vření;
...
Zatím jak růže zla v zahradě mlčení
svou jasnou červení žhneš na nebeské báni;
...
(Jsem s tebou, Venuše...)

***

Jsem oříšek, jejž červ pod slupkou stále hlodá:
slepý a malátný, lhostejný druh a host.
Z mé setby sytí se bahno a nepohoda.
Mým prázdnem nepohne stesk ani zvědavost.
...
(Jsem oříšek...)

PAUL VAN OSTAIJEN
- Horečka -
Do hlavy mi vlezl jakýsi ztřešťený stárek.
Ráz na ráz uskutečňuje svůj předsevzatý čin
a sype žito z pytlů. Slunce pokryl jemný stín
drobounkých vírů prachu. Stal se ze mě bolestín.

Nikdo neví, jak mě pálí hlava.
Mé růžové ruce ovšem neprozrazují žádné trápení;
jsou jako párek psů, rozvalených před vraty statku,
s čumáky půvabně na prackách.

Mou hlavu tíží skutečnost věcí:
klepání psacích strojů, honička kamelotů,
mučivý útěk vteřin, stále a stále rostoucí rána:
souhrn těchto banalit se snaží pohřbít mou nejistotu.

Vím, že je něco mimo tento zoufalý život,
skutečné tajemství, na hony vzdálené této neskutečné skutečnosti.

Pátrám po šťastném prosťáčkovi, nechce se však ukázat.
Nikde nic než bezvýznamné ulice, domácí smutky a naplněný svět.
Jak rád bych nahlédnul do tajemství tohoto okamžiku!
Odtamtud by mohla přijít ona nedosažitelná radost;
avšak svědomí, zbavené vlády Boha, to ohavné závětří,
mě drtí. Jsem svišť, jemuž vlastní otec šlape po hlavě.
Hodiny, hodiny mou hlavou beznadějně jdou.
Lehký lístek slétne v místa,
kde dávno, dávno oschl proud mých slz.
Zuřivé vědomí je vězeňská cela.

Člověk, jenž bude popraven, k odchodu se chystá.
Cela je plná slunce, člověk jde vstříc smrti.
Přesto je cela mrtvá a kolem člověka září život.