Vladislav Jindřich

Skutečnou podobu českého knížete a třetího moravského markraběte Vladislava Jindřicha neznáme, nicméně výtvarné umění se k jeho příběhu vracelo opakovaně a s nečekaným zájmem (viz přebal této publikace). Za svého života si Vladislav Jindřich nechal zhotovit jezdeckou pečeť, kterou pak užíval mezi léty 1213 a 1222 a její (nejúplnější) otisk nese privilegium pro Štěpána z Medlova z 27. dubna roku 1218. Možná právě Vladislava Jindřicha měli na mysli ve štýrském klášteře Mariazell, když ve druhé čtvrtině 15. století (zřejmě nedlouho před rokem 1438) vytesali nad hlavní portál modlící se markrabský pár. Historická malba si však oblíbila smíření roku 1197, k němuž se nakonec¨mezi léty 1852 a 1854 uchýlil i Josef Matyáš Trenkwald, jenž pod vedením Christiana Rubena pracoval na freskové výzdobě Královského letohrádku. Tři motivy, tři různě příběhy. Vladislav Jindřich, nejmladší syn druhého českého krále Vladislava, se do povědomí zapsal především svou abdikací, když v prosinci roku 1197 uvolnil knížecí stolec svému staršímu bratru Přemyslovi a sám se spokojil s titulem markraběte a Moravou. Jeho vladaření vyplňuje celé čtvrtstoletí moravských dějin (1198-1222), nicméně zeměpánem v plném slova smyslu se nikdy nestal. Markrabská hodnost byla v dobrém i zlém svázána s rokem 1197 a zejména v první dekádě 13. století vyjadřovala vztah k českému králi. Teprve mezi léty 1212 a 1222 začalo sílit zemské vědomí, což si s pozvolnou inovační proměnou moravských provincií, zrodem prvních městských obcí a ražbou nové mince vynutilo vznik druhého centra rámci přemyslovských držav. Zvláštní dvojakost zemských poměrů zatěžovala správu veřejných záležitostí. Přesto nezmizela a s ubíhajícími léty sílila, až povýšila na součást přemyslovského dědictví. Stala se místem paměti, v němž se proťal odkaz markraběte Vladislava Jindřicha s dlouhou a pomalou proměnou knížecích Čech a údělné Moravy v Čechy královské a Moravu markrabskou.... celý text