Vítězové
Poul Anderson
Poul Anderson patří k nejvýznamnějším postavám v moderních dějinách science fiction a jako takovému mu byl v roce 1998 udělen titul Velmistra. Za svou padesátiletou literární kariéru se mu podařilo získat sedm cen Hugo a tři ceny Nebula. Jen málokterý jiný spisovatel se může pochlubit tak bohatou sbírkou nejrespektovanějších ocenění vědeckofantastického žánru. Vítězové už podle svého názvu shrnují všech sedm Hugem a Nebulou oceněných povídek Andersonovy bohaté tvorby, včetně těch v českém překladu dosud nevydaných. Jde o práce publikované během tří dekád, v nichž SF literatura prošla mnohými změnami a překotným vývojem, aniž by jedna z jejích oblíbených tváří sešla čtenářům byť na okamžik z mysli. Sbírka zahřeje u srdce každého příznivce klasické podoby sci-fi, především pak objevitele nových světů, průzkumníky neznámých končin vesmíru a badatele na poli mimozemských kultur. Všem ostatním poslouží jako názorný příklad toho nejlepšího ze science fiction dvacátého století.... celý text
Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: 2011 , Laser-books (Laser)Originální název:
Winners, 1981
více info...
Přidat komentář
Kdybych mohla hodnotit povídky jednotlivě, dostala by pět hvězdiček povídka Hra Saturnu. Tu čtu z celé knihy stále dokola. Ostatní je takový velmi dobrý průměr :)
Část díla
Bláznova píseň
1972
Královna vzduchu a temnot
1971
Lovcův měsíc
1978
Nejdelší plavba
1960
Není smíru s vládci
1963
Autorovy další knížky
1997 | Stráž času (9 povídek) |
1999 | Tři srdce, tři lvi |
1993 | Zlomený meč |
1991 | Kosmičtí křižáci |
1992 | Královna vzduchu a temnot |
Abysme si rozumněli - jednu slabě mihotající hvězdu nedávám proto, že by povídky byly nějak špatně napsané. I když... Vysvětlování okolností formou dialogů je pohroma, ve stylu "Manželko, nevadí ti, že tak často opouštím náš byt, který je zároveň i krejčovskou dílnou...?". A autor asi také nezná Společnost pro uvádění románových příběhů na pravou míru, protože, nekecám, Scobie opravdu vystrčil bradu bojovně vpřed!
Co mi ale hlavně vadilo, a stříkalo to na mě z každé povídky, byla nabubřelá "lidská arogance". My jsme lidé a máte tudíž právo... dosaď cokoliv. On to asi autor tak nemyslel, připisuju to především jeho národnosti a době vzniku povídek. V šede- a sedmdesátkách ještě nebyli lidi tolik připravený přiznat si, jaká je lidstvo svoloč, která umí akorát všude dělat bordel a rozbroje. Upřímně doufám, že se buď nikam dál ze Země nedostanem, anebo když, tak už budeme aspoň daleko zmoudřelejší, než jsem teď.
Uff, to jsem se ale rozohnila, co? Takhle nějak nakvašená, jsem byla celou dobu čtení, takže sorry, Poule, mezi mé oblíbence ses nezařadil.