Vinnetou a já

24.04.2023

Vinnetoua jsem už milovala od prvních filmů a tak jsem si se zájmem přečetla jeho vlastní autobiografii. Seznamuje nás již od počátku svého života, přes dospívání, až do zralého věku. Sice mě trochu mrzí, že stále vyzdvihuje svůj vzhled jako největší přínos ve své kariéře. Tu vlastně připisuje také hlavně ženám, které určitě hráli v jeho životě velkou roli. Zaujalo mě však jeho líčení o působení v Inodočíně a poté humanitární pomoci v bývalé Jugoslávii. Možná diky roli Vinnetoua, o kterou vlastně ani neměl zpočátku zájem, se vlastně prokázal jako správný a čestný člověk. Zajímavé čtení. Milovníkům Vinnetoua doporučuji.

01.11.2019

P. B. upřímně a místy snad až příliš otevřeně rekapituluje svůj život francouzského herce, který bodoval - zprvu jako manekýn - více díky svému vzhledu než uměleckým schopnostem, tzn. především u žen, které mu nejedenkrát pomohly v kariéře. Autobiografie je psaná lehkým, čtivým stylem a člověk se dozví některé detaily i o dalších hercích včetně Lexe Barkera alias Old Shatterhanda, a lecos zajímavého i z jiných oblastí než jen těch uměleckých.
Pierre u mne neztratil sympatie, ale Vinnetouova ušlechtilost, moudrost, tajemství i statečnost klesly o několik příček.
No, alespoň neumřu v iluzích.

21.04.2019

Knihu jsem si hodně dlouho už chtěla přečíst a teď jsem si ji i zařadila do Čtenářské výzvy 2019.
Jsem ale ráda, že jsem si před čtením vyhradila čas i na to, abych si přečetla recenze této knihy. Tudíž jsem věděla, co od knihy očekávat a co naopak ne. Nakonec mě vůbec nezklamala, ale nadchla!
Velmi mě zaujaly pasáže, které popisovaly 2.světovou válku, válku v Indočíně a válku v Jugoslávii.

Nejlepší hláška z knihy byla, když P.B. popisuje, jak čekal na milánském letišti na odlet letadla do Jugoslávie, kde se měl začít točit Poklad na Stříbrném jezeře a oslovili ho dva muži anglicky:
"Už nějakou chvíli vás pozorujeme a přemýšleli jsme, jestli náhodou nejste herec. Nepleteme se?"
"Ne, vůbec ne."
"My také. Letíme do Jugoslávie natáčet film."
"Já také. Německý film, jmenuje se Poklad na Stříbrném jezeře."
"Tak to budeme pracovat spolu, přesně v tom filmu hrajeme taky. Jakou máte roli?"
"Roli indiána, který má za přítele bělocha."
"Á Vinnetoua!"
"Ano, myslím, že se tak jmenuje. Ta role není moc výjimečná."
"Že není výjímečná? To je nejlepší role ve filmu. Čtenáři Karla Maye Vinnetoua zbožňují!"
Právě jsem se seznámil se Samem Hawkensem a lordem Castepoolem.

nemůžu hodnotit

Málem jsem chtlěla knihu odložit, protože se mi díky první kapitole v srdci skácel jeden veliký pomník a v jeho troskách stál muž, který se zdál být v zajetí své vlastní legendy. .. a možná jsem to měla udělat.
Už to zmínil jeden z předchozích komentářů a já mám taky ten pocit – je to zvláštní, jak lidé, kteří se narodí s darem fyzické krásy, nebo síly, propadají pocitu, že na kráse vůbec nezáleží a kdyby takoví nebyli, jejich život by byl stejně úspěšný. A požadují, aby je lidi soudili podle jiných měřítek. Možná bych si to myslela taky, kdybych ráno v zrcadle viděla (v dámském vydání) to, co tam viděl pan Brice, a to až do velmi pozdního věku. A podle svých memoárů toho faktu dokázal velmi čile využít.
Obávám se, že jediné, co si z knihy budu asi pamatovat je pocit, že šlo hlavně o výčet zářezů do pažby té slavné stříbrnými hřeby pobité pušky. A pro mě padl i zbytek toho pomníku, na kterém stál okouzlující Francouz-gentleman. Podle mě je opravdu smutné, když muž cítí potřebu vypočítávat, kolik žen..obšťastnil. Musely přece být šťastné, ne?
Asi jsem tu knihu vážně neměla číst. Nic mi nedala. A opravdu dost dobře nechápu, proč ji pan Brice napsal. Stejně jako „A“ Vinnetou, bude pro mě jen iluzí.

20.10.2018

Každý ví, časy se mění. Dnešní děti mají své hrdiny v Harry Poterrovi, pokémonech … U nás to byl Vinnetou a Old Shatterhand. Po pár letech už jsme jim říkali Vincek a Olda Šetrné, kterého pak nahradil Olda Říha z Katapultu a po „čochu“ (tedy po zábavě) pak hlavně upravená verze jejich písničky „Máš na to blít víc“.
SPOILER! Pierre Brice nás v této knize provádí svým jistě bohatým životem. Docela jsem byl překvapen jeho vojenskou minulostí. U námořníků se mu jistě dostalo tvrdého výcviku. Pak ale šel dělat manekýna a koketoval s herectvím. Díky jeho vzhledu o něj měly zájem nejen ženy, ale i jeden režisér a třeba i Jean Marais. Ve Francii se jako herec zpočátku moc nechytal, takže zakotvil v Itálii a pak v Německu. Pořád zdůrazňuje, že mu vadí řeči kolem jeho vzhledu, protože on raději hovoří o talentu a povaze. No, možná mu to někdo i uvěří, ale je fakt, že právě díky svému vzhledu se fest zdržoval v posteli. Sám přiznává, že díky němu bylo mnoho žen vystaveno trápení a smutku. Na druhou stranu se jeho skalpem a výměnou tělních tekutin jistě takřka každá chlubila, že.
Docela zajímavé jsou i pasáže, v nichž vzpomíná na svého hlavního spoluherce, kterým byl samozřejmě Lex Barker (vlastním jménem Alexander Crichlow Barker Jr.).
Celkově shrnuto je to zajímavá kniha, která rozhodně stojí za přečtení. Ještě připomenu, že v roce 2008 navštívil ČR, setkal se s božským Karlem (ne Schwarzenbergem, ale Gottem) a prý mu moc chutnalo naše pivo.

20.07.2018

Krásně napsané vzpomínky náčelníka Apačů,který ještě před svou ŽIVOTNÍ ROLÍ zažil spousty dobrodružství.Kniha,kterou je radost číst.85%.

nevíte kde bych tuto knihu mohla sehnat? všude už je vyprodaná....:/ ráda bych si jí přečetla, protože pierre brice je úžasný herec a ráda bych o jeho životě věděla víc.

19.07.2012

Pierre Brice měl opravdu pestrý život, prožil všechno možné, takže jeho životní role jménem Vinnetou jakoby do jeho života patřila. Jak to tak bývá u herců, kteří ztělesní filmovou postavu ve více filmech, tak i Vinnetou se stal osudem Pierre Brice. Ten ho vytvořil nejen v i nám známým filmům, ale i v přírodním divadle v Německu. Prostě platí rovnice Vinnetou = Pierre Brice.