Vesmír a lidstvo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Ve svém hlavním díle Le Phénomène humain (česky Vesmír a lidstvo), jež mohlo vyjít až po jeho smrti, předkládá originální syntézu biblické představy Stvoření a konce světa s tím, co o evoluci víme dík moderní vědě.

https://www.databazeknih.cz/img/books/58_/58743/big_vesmir-a-lidstvo-58743.jpg 4.219
Žánr:
Náboženství, Literatura naučná, Filozofie

Vydáno: , Vyšehrad
Originální název:

Le Phénomène humain, 1970


více info...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Vesmír a lidstvo

JulianaH.
15.05.2019

Spisek, který měl 260 stran, jsem četla dva týdny a ještě v půlce třetího týdne ho vydýchávám. Ne že by byl tak složitý. Jen se nepodobá ničemu, co jsem četla někdy předtím.
Zpočátku se zdá, že Teilhard píše jakousi básnickou parafrázi Darwina (a zdaleka ne literárně bezcennou). Používá například stejnou metaforu stromu života, z nějž opadaly větve vyhynulých druhů. Ale především předkládá fenomenologii toho, co se nám nikdy nejevilo, protože tyto jevy existovaly dávno před námi: teplého praoceánu vroucího životem sinic – nebo duši buňky. (Skutečně zodpovídá otázku: jaké je být buňkou?) V tom spočívá originalita začátku, a samo o sobě to stačí ke smeknutí klobouku.
Originalita konce má těžiště někde úplně jinde, ve svébytné filosofické interpretaci evoluce. Zkráceně se dá vyjádřit takto: 1. geogenese, 2. biogenese, 3. psychogenese, 4. kristogenese. Vývoj není ničím jiným než směřováním hmoty a posléze i ducha k bohu. Nejlépe to asi vyjadřují tato Teilhardova slova: „Chtěl-li jsem ve světě najít místo pro myšlení, musel jsem hmotě přisoudit vnitřek, představit si energetiku ducha, mluvit o stoupající noogenezi jako opaku entropie. Musel jsem dát evoluci smysl, směr a kritické body, a nakonec přivést všechny věci, aby se sklonily v Někom.“

Napadá mě množství věcí, v nichž s Teilhardem nesouhlasím. A nejsou to bezvýznamné technikálie, jelikož svou teorii buduje na faktech (nebo domnělých faktech), jejich vyvracení vážně ohrožuje závěr. Tak například není pravda, že hmota obecně směřuje k organizaci do vyšších celků, a tím specializaci prvků. To platí jen o organismech, pro které je to výhodné vzhledem k dalším biotickým a abiotickým faktorům. Jednou z vrcholových evolučních strategií úspěšných organismů je naopak parthenogenese, která přímo popírá Teilhardem zdůrazňovanou tendenci sdružování prvků silou afinity (lásky).
Člověk není jediným druhem schopným sebereflexe. Naopak: všichni lidoopi prošli zrcadlovým testem sebeuvědomění. Mimochodem: jelikož Teilhard připisuje sebereflexi, a tedy právo na posmrtné zachování neandrtaloidům, znamená to, že mohou být spaseni?
Autor spatřuje pouze jediný (prozatímní) vrchol evoluce, a sice vznik vědomí. V milníku psychogenese dokonce vidí "smysl", a tedy i důkaz, že evoluce vědomě směřuje k určitému cíli. Jenže skutečnost, že v něčem vidíme smysl, sama o sobě předpokládá vědomí. Nacházet smysl evoluce ve faktu vědomí je tak jakási biologická analogie antropického principu – a nic nedokazuje.
Proti tvrzení o stálém pokroku našich kognitivních schopností by bylo možno namítnout, že autorem hlásané smíšení ras vrátí noosféru hodný kus cesty zpátky, pokud ji nezlikviduje. Že prý je jejím současným vrcholem uvědomění kosmických rozměrů času a prostoru? Ano? A na kolika arabských universitách se vyučuje evoluce? Nemluvě o tom, že Teilhard v téhle fázi už zcela opomíjí fyzické determinanty naší chápavosti a smyslového vnímání. Nekonečno si zkrátka (téměř?) nikdo z nás představit nedokáže, protože jsme jen primáti, vybavení vnímavostí přizpůsobenou tomuto světu. Proto přestávají být poznatky moderní vědy představitelné, jak o tom píše Richard Dawkins.

Mám řadu dalších výhrad, ale nejsem z četby sebeméně zklamaná. Teilharda jsem si zcela dobrovolně (a nadšeně) vybrala coby téma eseje z filosofie, dokonce jsem si předtím prostudovala i Darwina, abych měla kontext. Obě knihy naprosto zamávaly s mými dosavadními mentálními obzory.
Je pravda, že Teilhard má specifický slovník, hlavně z různých přírodovědných oborů (entropie, tangenciální, radiální, emergence, přeslen, ...). To je ale jediný faktor, který četbu ztěžuje. Všechno je vyloženo maximálně názorně, ba sugestivně – s výjimkou budoucnosti a kristogeneze, ale to logicky jinak nešlo.
Ani tenhle komentář mi tak docela nepomohl se s autorem vyrovnat. Vypadá to na pěkných pár nocí a dní duševního vření. Za to jsem mu hluboce zavázána a ani by mě nenapadlo spolu s R. Dawkinsem prohlásit jeho Vesmír za „jednu z největších hloupostí, které jsem kdy četla". Ano, umí být absurdní (Země je kulatá, aby se národy sbližovaly? :DD), ale je to poctivé dílo velikého ducha a rozhodně ho nelze smést ze stolu.

„Potřebuje-li obyčejná sekvoje pět tisíc let, než dospěje plného vzrůstu (a nikdo ještě neviděl sekvoji zemřít přirozenou smrtí), jaký tedy teprve musí být celkový věk stromu života?“

kokodaros
25.03.2018

Je s podivem, že nejsrozumitelnější výklad evoluce napsal jezuitský mnich před osmi desítkami let. Narozdíl od množství současných autorů, vyhlášených vědců-popularizátorů, se neutápí v popisech mechanismu práce genů, vršení příkladů a záplavě odborných výrazů. Vlastně ani nemohl, tenhle obor teprve vznikne. Ač jezuita, zachovává přísnou logiku a všude tam, kde by jiní věřící hledali zásah boží ruky, kreacionismus, trpělivě hledá vědecké vysvětlení. Poklad ukrytý v této knize však spočívá jinde. Dívá se odkudsi z vesmíru, z oběžné dráhy a jako autor se nachází dokonce i mimo svůj čas, píše nám z neurčité budoucnosti. Předkládá plastický obraz vzniku života na zemi, proměny planety z kusu kamene v pulzující biosféru, v niž povstává fenomén člověka a myšlení. Vesmír stvořil oči, kterými sám sebe spatřuje, rukama se sám sebe dotýká a v myšlenkách lidstva si uvědomuje sám sebe. V době, kdy vrcholem mezikontinentální komunikace byl telegraf, se samozřejmostí popisuje vznik virtuální informační sféry, která obalila svou starší předchůdkyni biosféru. Lidé jako uzly celoplanetární neuronové sítě. Představa překračující i náš horizont vnímání lidí coby uživatelů internetu a sociálních sítí.

Přestože knihu považuji za fenomenální, její vrchol mi přinesl svým způsobem zklamání. Je-li čtenář hledajícím a pochybujícím nevěřícím, kapitolu za kapitolou obdivuje, jak si autor až do vylíčení vzniku informační sféry vystačil s přísně vědeckým, až překvapivě materialistickým přístupem. Graduje tak pošetilé očekávání, že i s touto metodou je čtenář na dosah přijetí víry ve smysl stvoření. To však autor nenabízí a ani nabídnout nemůže. Nabízí logický žebřík od seskupování prvků do živé hmoty až po nadosobní svět, ale do bodu omega už musí každý dojít sám. A pouhý chladný rozum na tuto pouť nevystačí.


3497299
01.12.2011

První kyberpunkový spisovatel byl jezuitský filosof a polyhistor Pierre Teilhard de Chardin, který ve svém hlavním spise Vesmír a lidstvo několik desítek let před internetem popsal vznik noosféry, jako intelektuálně informační sféry planety čili analogon kyberprostoru. Jeho samorostlý styl myšlení a vyjadřování není sice po chuti katolické doktríně ani současnému striktnímu pojetí vědy (kvantování energie nazývá "zrnění"), ale jako futurolog je velmi zábavný. Dan Simmons jej zmiňuje v diptychu Ílion/Olymp a uvádí jej ve své SF sérii Kantos Hyperion jako sv. Teilharda.

PMR
31.10.2011

Zajímavá vizionářská kniha.
Doporučuji, i když je to trochu nejasné ... asi jako sama evoluce, která je ustředním tématem knihy.