Ves ve vzduchu
Jules Verne
Román líčí dobrodružnou cestu expedice Francouze Maxe Hubera a jeho přítele, Američana Johna Corta, kterou podnikli z města Libreville ve Francouzském Kongu (dnes jde o hlavní město Gabonu) k řece Bahar-el-Abiad (jeden z přítoků Čadského jezera). Na zpáteční cestě narazí výprava na neprostupný les, u kterého je napadena stádem divokých slonů, kteří výpravě rozdupou veškeré vybavení. Své životy zachrání pouze útěkem za neprostupnou hradbu stromů. V lese naleznou řeku a na jejím břehu nejprve vor a pak předměty, které patřily již několik let nezvěstné výpravě Němmce doktora Johansena. Ten navázal na výzkumy amerického badatele Garnera, jenž podnikl výzkumy opičího zvukového projevu. Natáčel opičí skřeky na fonografické válečky a zkoumal opice také přímo v Africe, aniž dospěl k významnějším výsledkům. Profesor Johansen se domníval, že v opičích skřecích rozeznává slovo „whouw“ pro potravu, „šeny“ pro nápoj a „jek“ pro pozor. Proto se vypravil po konžské řece Ubarri do nitra Afriky, kde se ztratil. Max Huber a John Cort se rozhodnou proplout lesem na nalezeném voru. Vor však v peřejích ztroskotá a oni jsou nuceni prodírat se neprostupným lesem. Náhle jsou přepadeni velikou hordou jakýchsi opic a odvlečeni do vesnice, která je vybudována na vrcholcích stromů. Její obyvatelé tvoří zřejmě „chybějící článek“ mezi opicí a člověkem. Především ženy těchto tvorů se velice podobají druhu homo sapiens. Wagddijové, jak sebe sama tvorové nazývají, mají vlastní řeč a svého náčelníka nazývají Mselo-Tala-Tala, což znamená Otec-zrcadlo, čili Muž s brýlemi. Není to nikdo jiný než učený profesor Johansen, který při pobytu mezi Wagddiji zešílel, a jemuž jako poslední zábava zůstala hra na flašinet, který si vzal na výpravu sebou, protože s jeho pomocí chtěl otestovat smysl těchto tvorů pro hudbu. „Ves ve vzduchu“, kterou Wagddijové obývají, se jmenovala Ngala. Byla vybudována na vzájemně propletených kmenech a větvích afrických sykomor (platanů) ve výši třiceti metrů. Její obvod činil pět kilometrů a se zemí jí spojoval žebřík. Zajmutí členové expedice se mohli po vesnici volně pohybovat, ale odejít z ní nesměli. Když však progfesor Johansen uspořádal „koncert vážné hudby“ (šlo o jeho hru na flašient), po kterém následovala oslava vrcholící pitkou, podařilo se všem uprchnout.... celý text
Literatura světová , Dobrodružné
Vydáno: 2005 , Návrat
Originální název:
Le village aérien , 1901
více info...
Přidat komentář
Absolutně nejslabší Verneovka... dokonce jsem přemýšlel jestli tento román vůbec psal Jules Verne... dlouho jsem tuto knihu sháněl, protože to byla asi poslední verneovka, kterou jsem nečetl... no věru výsledek za to nestál. Howgh
Není to dílo, které by mělo patřit do nějakého výběru toho nejlepšího z Julese Verna, přesto jsem si knihu rád přečetl. K Vernovi se dá stále vracet. 70%
Moje asi 4 Verneovka, a opoti předchozím považuji tuto knihu za slabší díl, ale přesto krásná četba
Po delší době jsem opět sáhla po knize od J. Verna, musím říct, že jsem tuto knihu dosud neznala, vlastně jsem ji náhodně našla v manželově knihovničce, a mile mě překvapila. Ve srovnání s jinými Verneovkami nevypráví o technickém pokroku, jak jsem byla zvyklá, ale o teorii vývoje člověka a jejím chybějícím článku. Pěkné jsou četné popisy života v džungli. Možná jsou některé pasáže rychle utlé a člověk by si ještě početl, ale to nic neubírá na zajímavosti příběhu. Velmi výmluvné byly především části o definování rozdílu mezi člověkem a zvířetem a projevů lidství.
První a zatím jediná Verneovka, kterou jsem přečetl. Zajímavý příběh, ale nevím, zda si najdu cestu i k dalším jeho knihám.
I když knihám od Julese příliš neholduji, musím uznat, že tato měla celkem zajímavý děj a dobrou myšlenku. Verne se tady pouští tak trochu do otázky evolučního vývoje člověka a tzv. chybějícího článku, takže k řadě technických hypotéz přidává i ty biologické. Fajn odreagování, které je krátké, ale zajímavé.
Z hlediska Vernovy tvorby celkem ojedinělá záležitost, protože se soustředil spíše na technické obory. Tohle spadá spíše do oblasti soft sci-fi a já se nemohu ubránit srovnání s Wellsovým románem: Ostrov doktora Moreaua, který je lepší. I přes to se, ale jedná o dobře napsanou a čtivou záležitost.
Bylo to zajímavé a napínavé, na Vernea, který mě tolik "nebaví", dobrý výkon, akorát mi vadí zeměpisné nesrovnalosti. Měla jsem u čtení otevřený Google Earth a hledala, kde se právě nachází. Bohužel města/vesnice Ngale, Zongo a Libreville jsou každé úplně na jiném místě a, pokud z Ngale pluli nejprve na Zongo, museli to vzít proti proudu a pak se vracet... :-(
Já jsem zklamán z "luxusního" vydání,které za 1300 Kč až tak luxusní není. Škoda,tato kniha měla velký ponteciál stát se nejlepší českou verneovkou edicí.
Kdybych se na Podivuhodné setkání v džungli díval pouze jako milovník vernovek a obdivovatel všech těch podivuhodných dobrodružství, byla by pro mě tato kniha velkým zklamáním. Příběh, který by starý dobrý Verne dokázal snadno a poutavě rozepsat klidně na čtyři sta stran, je vmáčknutý na necelých stopadesáti, a to takovým způsobem, že k zajímavějšímu ději se dostáváme až kolem stránky s číslem sto. Román sice nepostrádá klasické Verneovy postupy, ba právě naopak, působí na mě ale jako souhrn těch nejnudnějších klišé bez myšlenky a jakéhokoli promyšlenějšího příběhu. Čtenář není napínán jako obvykle, děj je osekaný, bez nápadu, je jen suchým popisem bez propracování a atmosféry. Při čtení jsem měl navíc pocit, že celá kniha byla napsána na jeden zátah, snad jako rychlá řadová zakázka. Naštěstí tenhle román nabízí jiný zajímavý pohled, který celkový dojem poněkud napraví. Poprvé, alespoň co si pamatuji, Verne zmiňuje Darwina a jeho evoluční teorii. Román se najednou stává odrazem své doby, doby kdy teorie přírodního výběru zažívala jistou krizi (viz nové vydání - Rádl 2006, Academia). V centru pozornosti bylo hledání chybějícího článku mezi opicí a člověkem jako hlavního důkazu. Hlavní naděje se v té době upíraly k posledním neprobádaným místům na Zemi, tedy k neprostupným tropickým pralesům Ameriky, a především pak Afriky. A to je právě vyvrcholením celého příběhu, kde Verne de facto uznává teorii přírodního výběru a vznik člověk z nižších živočichů. Navíc prostřednictvím svých hrdinů uvažuje o člověku jako takovém, o samé definici lidství a kde je vlastně hranice člověk x zvíře.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
Kniha Ves ve vzduchu je v
| Přečtených | 127x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Knihotéce | 88x |
| Chystám se číst | 14x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 2x |
Nic moc oproti jiným kouskům které Verne napsal