Verlaine
Pierre Petitfils
Přední dílo francouzského literárního badatele je vzrušující výpovědí o osobnosti, životě a díle prokletého básníka. Nejde o barvitý, fabulovaný životopisný román, a přesto z vylíčení fakt a událostí básníkova života, jeho vztahu k nejbližším lidem i rysů jeho rozporuplné povahy vzlíná vzrušující děj, který rezonuje s výpovědí Verlainových veršů a vytváří přesný, pečlivě prokreslený a poutavý portrét osobnosti i díla. Kniha vyšla ve Francii poprvé v roce 1981 a byla poctěna cenou za nejlepší literární biografii roku.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1987 , Československý spisovatelOriginální název:
Verlaine , 1984
více info...
Přidat komentář
Výborně zpracovaný životopis. Konečně mám pocit, že jsme si s Verlainem trochu bližší, že mi jeho poezie pronikla více k tělu. Totiž, z oné prokleté trojice Baudelaire - Rimbaud - Verlaine mi byl jediný Verlaine vždy docela nesympatický a jeho tvorba (až na některé skvosty) se mi zdála spíše mdlá. Tato kniha mi samozřejmě nezměnila názor na kvalitu jeho jednotlivých básní nebo na jeho poezii celkově, ale pomohla mi více pochopit, vžít se... soucítit?
Výbor Verlainovy poezie "Slova na strunách" podnítil mou touhu dovědět se něco více o básníkově "pestrém" životě a tak jsem si již před mnoha lety Petitfilsovu knihu koupil. Oceňuji zejména faktograficky podrobný autorův přístup k Verlainovi! Podobnému stylu dávám přednost i u biografií jiných umělců, románové zpracování mne neuspokojuje.
Tato kniha se mi nečetla tak rychle a tak dobře jak jsem doufala. Někdy jsem se v knize ztrácela a taky jsem měla co dělat, abych udržela pozornost. I přesto jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Kniha velmi zajímavě popisuje P.V. - jaký byl a co tu po sobě zanechal. Za velkou výhodu považuji rozbory některých básní, jelikož díky tomu je pro mě snadnější básně pochopit a také si je přiřadit k určité situace či jedinci. I když to nebylo - pro mě - nejjednodušší čtení, jsem spokojená a knihu doporučuji nejen fandům prokletých básníků.
Verlaine
Když mi bylo jako Rimbaudovi, když utekl z domu a začal psát v Paříži básně (16-17), dal jsem se do čtení prokletých básníků. Útlé svazky jejich děl jsem si nosil z městské knihovny o patro níž. Z dvojice básnických přátel Rimbaud – Verlaine mi byl samozřejmě bližší ten první. Vždyť to on Rimbauda postřelil! A Rimbaud byl z nich dvou opravdový objevitel alchymie slov! Verlaine, jak napsal kritik Jules Lemaitre, byl skutečný básník, bohužel nakažený nemocí století: „Má nemocné smysly a dětskou duši. Má naivní kouzlo chorobné malátnosti, je to dekadent, který je především primitiv.“ To jsem ovšem netušil Verlainovy zásluhy o moderní básnictví – vždyť on vynalezl termín Prokletí básníci a on také uchoval Rimbaudovy básně pro nás – příští.
Ach, ten nechutný Verlaine se svou obtížnou nikdy nedozrálou povahou! Jednadvacetiletý básník Cazals ho popsal následovně:
Hlava Satyra nebo Buddhy.
Přesto krásný jako Sokrates,
Lamartine a Baudelaire dohromady.
...Zlostný i mírný. Pyšný i prostý.
Satan a Bůh – vždy prokletý! …
A sám Verlaine nešetřil ani sám sebe:
Bývaly doby, kdy (jsem) měl plné kapsy
a s přáteli se veselil,
s inteligentními děvčaty i s chlapci
pod obojí prožil řádku chvil…
Potácel se často na dně opilý a bez peněz:
Když jsem cestou zapadlými městečky
lízal zmrzlinu a mluvil trochu z cesty,
tři uličníci s očima jak lesbičky
civěli na mne vzrušeni mými gesty.
Křičeli na mne sborem ze všech sil
ti grázlíci tam na zastávce vlaku,
až jsem se vzteky málem udusil
doutníkem podobajícím se ptáku.
Žil jako bezdomovec, byl ve vězení, nechal se okrádat prostitutkami...přijímal pocty v cizině, doma na mizině, nemocný a na dně… ale žil vždy podle sebe!
Pierre Petitfils napsal skvělý životopis, vžil se do tohoto rozporuplného otce Prokletých básníků a v jeho knize najdete i mnoho nepublikovaných úryvků z básníkových příležitostných dílek pro dobový tisk. Kniha je pěkně vypravena. Dobrý start k četbě Prokletých!