Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/181745/bmid_selsky-baroko-sdB-181745.jpg
4
1471
342
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, tím méně obdobím kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor patřící ke generaci, která vyrůstala až dlouho po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty hledající ve staré vlasti své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné, a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let, nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?... celý text
Přidat komentář
“Všechny ty příběhy tu pořád jsou. V krajině, na polích, v chalupách s lidma, který už o nich třeba dávno nevědí. Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterym už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy..."
Nádherná kniha, velmi zajímavé téma. Baví mne Hájíčkův typický styl, sugestivní líčení prostředí. O dost lepší než Rybí krev.
Zajímavá, čtivá kniha, která Vás zavedena na jihočeskou vesnici 50. let. Přišlo mi na škodu, že hlavní příběh zde byl spíše jen nastíněn než pořádně odvyprávěn - myslím, že by si zasloužil více prostoru. Nevím, zda jde skutečně o jednu z nejlepších knih daného roku, ale určitě je to kniha nadprůměrná, stojící za přečtení.
ČR České Budějovice, četba na pokračování: čte Ondřej Volejník, klidně, patos smutku všudypřítomný
Genealogie.
Stromy života, jména bez tváří, data narození, data úmrtí.
Historie skoro detektivní.
Kolíbky, hroby, hřbitovní kvítí.
Zatuchlé archivy, kde léta šustí mezi prsty.
Prach se snaží skrýt hlubokých smutků a marností vrstvy.
Jeden dopis jak maják svítí.
Závist a pomsta se do sítí chytí...
Stroze, přesto poeticky, pro mě bravurně napsaný příběh jihočeské vesnice, ve kterém stíny 50.let minulého století cloní prosluněnou současnost.
Kolektivizace zemědělství a její zločiny.
Příběh zoufalství, kterou způsobila křivda.
Příběh lásky, kterou pokřivila zrada.
Rub a líc jedné mince?
Jedno jméno: Rozálie Zandlová.
Jedna věta: ,, Nedonutili mě nenávidět."
Chaos ve jménech a číslech jsem odpustila, neboť konec mi vyrazil dech.
Selský baroko - na vrch huj, však někdy ve spod fuj...
P.S.: Zákazník vždy nemusí být náš pán...
Však já bych četla ještě dál. Takto příběh klouzal po povrchu. A možná základní myšlenka se skrývá v jediné větě odpuštění.
Pro mě hodně k přemýšlení.
Bohužel jsme se se Selským barokem trochu minuli.
Těšila jsem se, těšila. Že mě genealog Pavel přenese na venkov do 50. let minulýho století, do doby tvrdé kolektivizace, protože to je téma, o kterým bych si chtěla číst. Nesedla mi ale forma a styl, furt mi přišlo, že se motám v kruhu, Daniela mě srala od začátku, nemohla jsem dýchat z toho sugestivního popisu horka a celkově to na mě bylo moc poetický, nakonec mě to vlastně ani nezajímalo. Škoda.
Krásný, pro mě je to jak návrat domů, takovej, jakejch bych chtěla, aby byl, co bych chtěla cítit ke svý vesnici, ale necítím. Sama pocházím ze vsi v jižních Čechách a při čtení jsem si tolikrát přála, aby mě moje rodný místo a jeho okolí takhle zajímaly, abych měla chuť ptát se na lidi, kteří tam kdysi žili... Jenže já to vždycky brala spíš jako trochu křivdu, že jsem tam zavřená a nikam se odtud nedostanu, takže jakmile jsem dospěla, odstěhovala jsem se do Prahy. Přitom mně se práce hlavního hrdiny tak líbila, hledat v kronikách a archivech, sestavovat rodokmeny a zjišťovat si historii statků a toulat se po vesnicích. Co víc člověk v životě potřebuje. Těmhle typům, který neshromažďujou peníze a žijou si skromně se svýma knížkama, já úplně rozumím. Navíc to, jak k němu přistupoval jeho brácha, jaký měl Pavel postavení v rodině... No znám to. Ale pro mě je v tom venkovském žití pořád velkej smutek, v tom, jak tam na vás doléhá sám život a smrt... a Hájíček to vystihl přesně. Silných momentů je v knize plno. A historka s krávou, kterou odváděli násilím ze statku a jí se nechtělo přes práh, tak ji zbili, mě rozbrečela a je to jedna z těch knižních scén, který pravděpodobně nevymažu z paměti.
I když autor staví knihu na zajímavém tématu genealogie a na až detektivním pátrání v historii po státní represi namířené proti jihočeským sedlákům, kteří přišli o své majetky při takzvané likvidaci kulaků v padesátých letech, vkládá do příběhu pro mě tolik důležité střípky a detaily, které jsou na první pohled v pozadí, nicméně vnímavý čtenář je objeví a těší se z nich – jsou to překrásné obrazy krajin, nálady parného srpnového léta, jsou to vůně starých knih a vůně luk, niterné okamžiky a platonické touhy, mezilidské vztahy…Líbí se mi, jak Jiří Hájíček píše, jeho texty jsou úsporné, byť by to mělo negativní vliv na obrazotvornost a fantazii čtenáře. Příjemná kniha z trilogie o venkově se všemi jeho světlými i temnými stránkami….
"Je tu plno závisti, pomluv. Vždycky to tak bylo…"
"Nedonutili mě nenávidět."
Napětí mezi těmito dvěma větami pro mě bylo v knize zásadní. Mně sedla úplně - a to jako příběh z nedávné minulosti (kdy vlastnictví notebooku bylo bráno jako přepych - kdepak jsou ty časy?) i jako příběhy z té minulosti dřívější, komunistické, které genealog Pavel odkrývá tak, že trpělivě naslouchá těm, kteří tu dobu žili. I s tím, že k ní mají různé postoje. Nic mi v knize nepřebývalo, ani nepřečuhovalo - možná někdy v průběhu čtení, než se ukázalo, jaký má událost další význam. Pak vše do sebe zapadlo. Za mě výborná beletrie - jako by byla psána přímo pro mě. A těším se na další knihy Jiřího Hájíčka, tohle byla má první.
"Ale od mrtvejch vedou nitky k živejm…"
„Není to krásný?“ nedal jsem se. „Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterým už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy…“
„A to je taky krásný?“
„To mi na tom všem připadá nejkrásnější, že některý věci už se nikdy nedohledají.“
Už nic nenamítala.
„To už je ale jiná farnost. Lidi támhle z tý vsi jsou pochovaný na hřbitově přes vodu.“
„To je zvláštní…“ Dívala se do kalného širokého proudu Vltavy.
„Kdysi, než byla přehrada a voda se zvedla, tam byl přívoz. Převozník se jmenoval Křínek. Ale říkali mu Poříčnej. Takovej vltavskej Cháron…“
„Převážel ty rakve…?“ zeptala se tiše.
„Jo. O pohřbu vždycky přišel průvod k řece, převozník naložil rakev a dva nosiče. Pak se postupně vracel pro zbytek lidí, dokud nebyli všichni na druhý straně. Celej pohřební průvod vyšplhal za rakví po pěšině do toho kopce, hřbitov odsud není vidět, je ukrytej v lese. Křínků měli dlouhý léta u přívozu chalupu. Teď je všechno dávno zaplavený…“
„Jak to všechno víte?“
Kniha se mi ze začátku špatně četla. Nemohla jsem se ponořit do příběhu. Nějak jsem pořád byla venku a to nemám u knih ráda. Ale postupně se příběh začal rozplétat a mě to chytlo. Musela jsem vědět, jak to dopadne. Zase další období, které bylo dost děsné. Co všechno museli naši prarodiče a rodiče zažít a přežít. Není se někdy čemu divit, když ve stáří byli zatrpklý a byli i tací, co se zlomit nedali. Brali život takový jaký byl.
Lidi čtěme spoustu takových knih a nezapomínejme na špatné věci, které se děli, aby se už nikdy neopakovali, pokud bychom na to měli jen trochu vliv. Knihu doporučuji.
Tento autor mi prostě,, sedl,, a jeho knihy jsou tím, co chci číst,co mě baví a láká. Selský baroko je čtvrtá kniha od J. Hájíčka, kterou jsem četla. Od té nejlepší bych je řadila takto :1 Rybí krev, 2. Zloději zelených koní, 3. Dešťová hůl, 4.Selsky baroko... Je čtvrtá, protože jsem se v ději a postavách občas ztrácela, jinak je skvělá! Doporučuji.
Knihu jsem měla ve čtenářské výzvě. Tak trochu jsem si dala za úkol zjistit, co na Hájíčkovi ostatní vidí. Velmi pozitivně hodnotím pokus o objektivitu, vykreslení osudů statkářů i jejich hospodářství. Kniha není plná marnosti, ale ani relativizace dobra a zla. Líbilo se mi nahlížení na osoby z více úhlů pohledu. Naopak stále jsem si nezvykla na styl Hájíčkova psaní. Jako by dal autor do vět text původně psaný v odrážkách.
Osobně mě genealogie a hrabání se v minulosti baví, tak i kniha mi byla blízká.Čekal jsem, že se dozvím trochu víc o osudech kulaků, ale i tak příběh a osudy lidí plynuly svižně. Ukázka toho, že vždy může být více pravd a o tom, jaké zlo byl minulý režim a jak dokázal škodit a ohýbat skutečnosti ve svůj prospěch.
Nebudu se pouštět do obsáhlých filozofických komentářů.... Rybí krev jsem přečetla a rozhodně jsem si ji užila víc, než Selský baroko. Dočetla jsem ze zvědavosti, jestli přece jen nepřijde něco zásadního, ale nepřišlo. Po přečtení recenzí níže Dešťovou hůl už shánět nebudu a posílám dál :) Měla jsem pocit, že je zpracování mělké a téma populistické, děj stojatý. 3*
(SPOILER)
Spoiler alert.
Za mě velké zklamání. Dle obsahu záložky jsem čekala román, který se celý, nebo aspoň zčásti, bude odehrávat v padesátých letech. Místo toho jsem se dočkala komerčního škváru, kde je příběh z doby procesů se sedláky a kolektivizace pouze naznačen a zachycen v malých úryvcích roztroušených po celé knize. Takto jsem se dočkala sice čtivého, ale nepříliš zajímavého románu, kde hlavní hrdina je životní zkrachovanec, pídící se po historii místních statků, s nimiž je spjata dávná krasavice Rozálie Zandlová. Stále ji hledá, a když ji najde, nezajímá ho, o čem mluví, a neobratně se dvoří fifleně z Prahy, která s ním vyje*ala. Od dvojnásobného držitele ceny Magnesia litera jsem čekala víc, i vzhledem k tomu, že dobře rozepsaný a uchopený příběh o místní chudé dívce, nejkrásnější široko daleko, o jejíž přízeň se uchází několik mladých sedláků, na pozadí padesátých let, by měl velký potenciál (ideálně kdyby ho napsala Alena Mornštajnová). Nicméně tu scénu, kde stará paní v kavárně popisovala, jak jim komunisti ze statku surově odvedli březí kravičku, jsem málem oplakala.
Tentokrát mě kniha příliš nezaujala, přitom téma skvělé, v české literatuře hodně opomíjené. Možná kdyby linie z minulosti byla zpracovaná více jako román, tak by to bylo lepší. Takhle to na mě působilo hrozně neosobně a peripetie vztahů Pavla a Daniela ta to zazdila úplně...
Hájíček svými knihami zůstává poněkud uvězněn v jihočeské vesnici, vrtání se v minulosti, starých křivdách a z toho vyplývajících složitých rodinných vztazích. Sám z malé jihočeské vesnice pocházím, potvrzuji tedy, zde se křivdy neodpouští, ale dědí.
Skvěle napsané, stejně jako jiné autorovy knihy. Vystaveno na skvělé melancholické atmosféře, a popisu jihočeské vesnice. Příběh zde není tolik dominantní, aniž to psychologie postav, což je možná trochu škoda, bylo by to pak dokonalý Selský baroko.
Takové nezávadné čtení o životě jednoho geneologa a o životě na vsi, nejen v 50. letech.
Právě jsem dočetla zajímavou knihu, na kterou už jsem se dlouho chystala. Mladý genealog se živí pátráním a sestavováním rodokmenů. Jsme svědky až detektivního pátrání v jižních Čechách, jde o zakázku, zjistit jak to bylo v 50. letech 20. stol., jde o podvod, pomstu nebo něco jiného? Líbil se mi popis prostředí jihočeského kraje, kde to mám ráda . Chvílemi jsem se ztrácela v postavách ... Závěr byl nečekaný. Mám připravený druhý díl, ale musím si dát „voraz“ od tématu. Potřebuji to vstřebat a odlehčit.
Velmi zajímavým způsobem napsaná kniha. Něco mezi románem s historickým podtextem a detektivními prvky.
Miluji krásu jižních Čech, obrazy od místních malířů, přírodu zdejšího kraje i krásu jednotlivých vesniček, úvozy, kapličky na každém rohu i těch pár zaniklých vesnic v příhraničí.
Kniha mi byla velmi blízká i svým tématem, kdy všechny tvrdě poznamenalo období padesátých let. Lidé si tyto křivdy a bolesti pamatují i dnes a není se co divit, vyprávějí o tom svým dětem, ty naslouchají, ale kdo nezažil už nikdy nepochopí.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Selský baroko je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 2 082x |
| Čtenářské výzvě | 416x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 317x |
| Chystám se číst | 432x |
| Chci si koupit | 76x |
| dalších seznamech | 13x |
shoduju se se čtenáři níže, že tohle je úplně jiný Hájíček než v prvních románech, méně poetický, útržkový; i přes ich-personálního vypravěče je děj líčen jakoby z odstupu, laxně, otupěle, snad únavou z toho vedra