Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1471
342
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
Na jednu stranu zajímavý příběh s pěkně vykreslenými kulisami Jižních čech, na straně druhé se čte těžko a nějak se mi nepodařilo mít zájem o příběh co se tam odehrává. Co mi přišlo zajímavý je způsob jak lidí na venkově přijali hl. ženu autora asi bych v tom minimálně pro sebe viděla zajímavější linii.
Tak jako mnozí zde, jsem knihu četl v období kdy jsem se z lehka začal zabývat genealogií a proto je i můj úsudek možná lehce zčeřený. Nicméně, někdy je to právě i o vhodném načasování :)
Líbila se mi jak hlavní dějová línie tak i následné propojení s linkou ohledně Daniely, které postupně graduje. Pan Hájíček mne zaujal jak svými popisky míst, lidí ale i střípků pocitů které dodávají celku nádech poetičnosti. Bavilo mne jak často popisu, že si hrdina někde kupuje vodu, kafe nebo tatranku :)
Našel jsem si zde i několik krásných myšlenek. Gesto odpuštění "Nedonutili mne nenávidět", že "není každej tím, kým si myslí, že je", viz popis rodiny, která se přistěhovala a nějak se sice jmenovala, ale protože se gruntu říkalo u Elijášů tak od té doby byli prostě Eliášovi, a nakonec i to, že fakta ať se zdají z matrik sebe jasnější nelze posuzovat pokud v dané době skutečně nežijete, protože výklad historie se může lišit v závislosti na režimu nebo v případě, že se vás ony události i díky rodiné tragédii bezprostředně dotýkají.
Asi jsem vzhledem k mé předchozí čtenářské zkušenosti (román Rybí krev) čekala trochu víc. První dvě třetiny pro mě byly zdlouhavé, ale konec mě musím říct mile překvapil. Ke čtvrté hvězdě u mě mnoho nechybělo.
Postavy sedláků měli v 50. letech podobné problémy, avšak zcela jiný osud. Jejich minulost se proto odráží i v životech dalších generací, které musí žít se zločiny, za něž vlastně nenesou odpovědnost.
Kniha je docela dobrá, přesto mě svým způsobem zklamala, a to pravděpodobně kvůli příliš vysokým očekáváním.
První polovina, ne-li dvě třetiny, jsou víceméně o genealogii doby předdigitalizační a bádání v archivech, což je prostředí mně značně důvěrně známé, takže nepřekvapí. K tomu trocha milostného pnutí, něco vztahů ze současné vesnice a hodně horkého jihočeského léta, a přitom jen maličko kolektivizace a 50. let, což je ta část příběhu, kterou jsem podle anotace nejvíc čekala. Teprve v poslední třetině zápletka vykrystalizuje a dojde k dramatickému (z psychologického hlediska, akci neočekávejte) vyústění a téměř bych řekla zvratu. Po cestě jsem přitom měla dojem, že zatímco některé epizody jsou zbytečně zdůrazněné, jiné detaily autor záměrně přeskakuje a později se k nim vrací stylem překvapení pro čtenáře (třeba koupě a odhalení obsahu "tajné" kroniky Tomašic bylo hodně divné).
Je to dost pochmurné čtení, a nejenom kvůli odhalenému tajemství vztahů z dávné minulosti, zrady a pomsty křivd z 50. let. Dala bych 3,5 hvězdy, zarovnávám dolů, přece jen jsem asi čekala víc.
Zaujímavý námet, ako je zostavovanie rodokmeňov dodáva tomuto dielu tak trochu detektívny charakter.
V príbehu sa pátranie po predkoch zvrtne na pátranie po vinníkoch za účelom akejsi pomsty, či satisfakcie.
Vždy ma v knihách upúta nedávna história doby, ktorou žili moji rodičia alebo starí rodičia. Z toho dôvodu som príbeh konfrontovala s reálnymi príbehmi, ktoré mi z časov kolektivizácie opisovali rodičia.
Trochu som bola sklamaná, že autor nešiel viac do hĺbky a nepodal reálnejší obraz histórie starej krivdy alebo vtedajší spôsob dedinského života s rôznym naturelom ľudí. Miesto toho do príbehu vtesnaval vsúvky z osobného života hlavného hrdinu.
Nakoniec iba konštatujem, že kniha Rybí krev bola pre mňa osobne práve z tohto dôvodu oveľa viac čitateľský atraktívnejšia.
Úžasné počtení.
Knížka se mě osobně dotkla hned ze dvou důvodů: padesátá léta velice negativně poznamenala naši rodinu, můj otec přišel o tatínka, když mu byly teprve 4 roky...Nebylo to snadné čtení.
A druhý důvod: před pár lety jsme na vlastní pěst taky pátrali v archivech, matrikách apod, abychom zmapovali rodokmen právě ze strany mého otce.
"...Víte, jeden sedlák z Tomašic, poté, co ho obrali o všechno, co ho jako třídního nepřítele prohnali kriminálama, vostouzeli ho, pokutovali a dělali u něj potupný domovní prohlídky....tak ten po letech řekl farářovi: NEDONUTILI MĚ NENÁVIDĚT...."
A to je pro mě ten příběh.
Děkuji pane Hájíčku.
Selský baroko jsem přesně teď potřebovala číst a vím, že v budoucnu se mi to stane znovu. Strašně mě baví, jak Jiří Hájíček prostřednictvím svých postav nahlíží na historii, jak zobrazuje celé její spektrum a dokazuje, že dějiny jsou přímo závislé na tom, kdo je vypráví.
Tak skvělé téma,ale na můj vkus zpracováno nějak nezáživně. Až ke konci mě to trochu chytlo,jenže to je málo. Doufám, že se setkám s tímto tématem jinde v lepším zpracování.Je to škoda,ale na víc jak tři hvězdičky to fakt nevidím.
Vlastně jsem úplně nevěděla, co mám čekat - to je někdy lepší. No a líbilo se mi to moc. Čím dál tím radši čtu příběhy z nedávné historie. O době, která nás dodnes ovlivňuje, a přitom se o ní neučí, nikdo o ní moc nemluví... Akorát mě mrzí, že jsem se v těch postavách chvílemi trochu ztrácela. Každopádně už se těším na další díl.
Má první kniha od tohoto autora. První polovina knihy se táhne, děj se nerozvíjí, ale od poloviny už se mi kniha líbila. Bavilo mě prostředí historie, knihovny, archivu. Konec byl překvapivý a přišly i zvraty.
První setkání s tímto autorem a doufám, ze ne poslední. Velice zajímavé téma zpracované citlivou formou. S Pavlem Straňanskym jsem se sžila v jihočeské vesničce s jeho pozici badatele geneaologa i jeho myšlenkami. Historie padesátých let mě zajímá a když jsme projížděli jižními Čechami, nejednou mě napadla myšlenka vědět, co se za zdmi polorozpadlych a evidentně dříve velmi prosperujících statků odehrávalo. Bolestná doba války, bolestná padesátá léta, která kupodivu neskončila a asi neskončí, dokud si lidé budou pamatovat. Jediným lékem je odpuštění.
Hodně mě bavilo prostředí a povolání hlavní postavy, zmínky o historii, genealogii, práci v archivu s matrikami. Ale vlastně první 2/3 knihy jsem nevěděla, o čem je, co se tam vlastně má dít, jestli se budou nějak více rozvíjet osudy postav. Konec byl sice úplně jiný, konečně se něco dělo, přišly i zvraty, ale celkově to pro mě byla první a asi poslední zkušenost s autorem, kterého jsem si vyhledala díky Čtenářské výzvě.
To tempo mě trochu štvalo. Horké léto se vleče, nic nic.. a pak na posledních 30 stranách takové zvraty! :D Ale Hájíček se čte skvěle, slupnete to jak malinu a budete chtít další.
Trochu jiný styl psaní. Než jsem si na něj zvykla, trvalo mi to. Navíc jsem se trochu ztrácela jak v současných postavách tak i v těch "historických". Nakonec velice zajímavý příběh. Vlastně oba. Když si zvyknete na autorův styl, pak se před vámi otevře krásná vlídná jihočeská letní krajina, která stejně jako celý příběh přechází do pošmourného podzimu. A najednou na Vás dýchají 50.léta minulého století. Není to období kterému se beletrie věnuje. O to je to zajímavější, hlavně že dokáže stavět na reálné historii.
To máte těžký. Když se první tři čtvrtiny knihy nemůžete rozhodnout, jestli vás víc štve autor tím, jak neomaleně vás hodí do děje-neděje nebo hlavní postava tím, jak je nesympatická, nedáte tomu plný počet hvězd ️ Nicméně poslední čtvrtina to dějově zachránila a čtivé to také bylo. Takže to jsou 3 z 5
Genealog Pavel pracuje na zakázce, v níž má za úkol vystopovat rodokmen v jedné malé staré vesničce. Přitom ale odhalí i mnohá nepříjemná tajemství a možná i odolá jiskření mezi ním a mladou holkou z města.
Hlavní hrdina se v rámci příběhu vrací do vesnice, v níž vyrůstal, což je pořádná díra. Potkává v ní různé depresivní existence, které ho moc nevítají zpátky s otevřenou náručí, protože absolutně nechápou a neuznávají ne-fyzickou práci. V knize pak kromě skoro až detektivního pátrání můžeme nahlédnout do života na takové současné vesničce. A fakt to není žádné vzrůšo. Tvrdá práce, bydlení ve starých baráčcích, hospoda, automaty, nezájem o okolí.
V kontrastu s tím ale Pavel taky není bůhvíjaký sympaťák. Zatvrzele pokračuje ve své práci a snaží se být až božsky trpělivý vůči nespravedlnostem, které se mu dějí, a nevyužívat nadbíhání krásné mladé holky, jenže to mu sice možná připíše nějaký body v teoretickém nebi, ale jako hlavní hrdina knihy nic moc. Je s ním docela nuda.
Na druhou stranu je Selský baroko dost čtivé a dobře napsané. Má solidní tempo a stylově rozplétá ty vztahy na vesnici. Když se dostane víc do minulosti, začne to být i zajímavé. Příjemně mě taky překvapil konec, který obsahuje dobře zpracovaný zvrat.
Čtivá kniha o nesympatických lidech na vesnici.
Šest vidláků z deseti.
Šla jsem do knihy s trochu jiným očekáváním, takže se nemůžu ubránit lehkému pocitu zklamání. Nebylo to o tom, o čem jsem myslela, že to bude - všechno se to táhne spíš tak nějak nenápadně. Ale ten poslední zvrat jsem absolutně nečekala a ten mě, upřímně, zastihl zcela nepřipravenou. A je super, že se otevírají i tahle témata.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Selský baroko je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 2 082x |
| Čtenářské výzvě | 416x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 317x |
| Chystám se číst | 431x |
| Chci si koupit | 75x |
| dalších seznamech | 13x |
Audiokniha
Je to už pár let kdy jsem četla, na doporučení kolegyně, knihu Rybí krev a byla jí naprosto uchvácena. Další titul, Dešťová hůl, už u mě takové nadšení nevyvolal, nedokázala jsem se sžít s hlavními postavami. K uzavření trilogie mi zbývala už jen jedna kniha, Selský baroko. Trvalo to, ale konečně mohu i tuto knihu zařadit do přečtených.
Ve své době musela kniha působit na čtenáře jako zjevení a vůbec se nedivím její velké popularitě. Pan Hájíček se pustil do ožehavého, ale v té době velmi žádaného tématu. Dnes už se na kolektivizaci vesnice v padesátých letech minulého století dívám trochu jinak. Něco jsem načetla, něco se dozvěděla od pamětníků a některé "dozvuky" jsem stihla i zažít. Samotný příběh je zasazen do Jižních Čech, kde byla situace jiná než na Valašsku. Tady u nás hold taková bonita půdy a výnosy ze sklizně nikdy nebyly.
Nicméně v knize je spousta krásných myšlenek i postřehů, děj má spád a je uvěřitelný.
Kniha se dobře poslouchala a docela mě i bavila. Jelikož příběh opravdu gradoval, tak i já s velkou netrpělivostí očekávala závěr.
Nakonec tedy hodnotím čtyřmi hvězdičkami (před lety by to asi bylo o hvězdičku víc).