Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1471
343
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
Autor dokáže v této knize velmi uvěřitelně popsat nesnesitelně horké léto, krásu i nevkus vesnických stavení, ale i to, jak ho lákají Danieliny vlasy. Tímto uveřitelnost končí. Tento detektivně laděný příběh je popisem jednoho léta jednoho nudného genealoga, který jezdí svojí starou škodovkou tam a zpět po Třeboňsku a občas nám dovolí přečíst nějaký zajímavý zápis v kronice. Téma kolektivizace by si zasloužilo děj rozvinout více než jen tohle propojování střípků. Nelíbily se mi jednoduché dialogy, postrádala jsem napětí, procítěnost okamžiku a vadily mi opakující se pasáže. Hlavní hrdina mi byl nesmírně nesympatický, byl zvláštně nijaký. Závěr byl však překvapující....
Možná tím, že je parné léto , možná tím, že jižní Čechy mě přitahují svým podstatně teplejším klimatem, než je u nás na "dalekém severu", možná proto, že v létě čteme oddychovou literaturu, u které není až tak třeba myslet, jsem sáhla po další knize pana Hájíčka a opět mám pocity -nepocity. Střídal se ve mně pocit super čtení s nepředstavitelnou nudou, chvílemi jsem se nemohla odtrhnou, chvílemi přeskakovala stránky, je chyba ve mě, nebo jinde? Naštěstí jsem se uklidnila u zdejších komentářů- chyba je prostě to, že jsme s panem Hájíčkem každý na jiné vlně. Takže mu popřeji hodně dalších knih, které přitáhnou jeho favority , já si budu nadále číst v knihách favoritů mých . Ale každopádně děkuji za možnost poznat a číst jeho knihy. Bylo to setkání, na které si , při návštěvě jižních Čech , určitě vzpomenu.
Kniha mě po seznámení s protagonisty vtáhla do děje a svým stále se zrychlující rytmem už nedovolila přestat číst. Strhující závěr.
Každé slovo tu má své místo. Autor je většinou ve všem stručný a tím pádem i lepší. Je to taková poezie v próze - právem oceněná. Genealogie je velmi dobře zvolený námět, dodává četbě větší míru zájmu a napětí. Nějaké podrobné vyřešení po sestavení rodokmenu mi tu nechybělo, jde přece jen o román. Oblíbil jsem si i některé správné literární (tj. plastické) postavy, a to je u české prózy co říct.
Popis mě zaujal, ale zpracováním jsem zklamaná. Vidíme, že pan genealog řeší nějakou záhadu, jedná s klientem, ale přitom se nedozvíme zadání této zakázky. Dobrá, to bych překousla, ale že se nedozvím, co pan genealog celý den dělá (to mu zabere tolik času vyfotit tři fotky?), mi tak trochu vadilo.
Zvrat v současnosti jsem nečekala, ale byl mi tak trochu jedno. Bohužel mi přišlo, že jsem se ani nedočkala konce.
Co je na knize stylové , je asi její jazyk. Nicméně toho všeho ej a jiného skloňování bylo na mě až trochu moc.
Bohužel mi jižní Čechy asi moc k srdci nepřirostly, asi jsou až moc daleko.
Do třetice všeho venkovského....
Po Hájíčkových venkovských románech Rybí krev, která si mne připoutala především svou atmosférou a Dešťové holi, jež mne takřka rozlítila svou neprofesionalitou a odfláklým zpracováním, jsem venkovskou trilogii zakončila Selským barokem.
I v této knize je, stejně jako u Dešťové hole, hlavním hrdinou nespokojený a nepříliš úspěšný muž středního věku, který tak nějak neví, co si sám se sebou počít. Na mnoha stranách nám Hájíček obšírnými slovy vysvětluje, jak je pro hlavní hrdinu genealogie důležitá, jak v ní vidí smysluplnost svého počínání (i když je špatně placené), protože:
"na matném monitoru svítila jména lidí, které už nikdo nezná, které nikdo neviděl, nemají tváře, většina už nemá ani příběh, jen data narození a úmrtí..."
- a náš hrdina se cítí povolán tyto příběhy oživovat, vracet těmto lidem jejich ztracenou tvář a příběhy... Aby o pár stran dále při zoufalém dilematu, zda urputně mu nadbíhající Daniele konečně podlehnout či ne, náš vášnivý genealog prošel následující myšlenkovou katarzí: "Skládal jsem strom života jakéhosi rodu, který mi byl naprosto ukradený, dědci, pradědci, prabáby, jména, příjmení, data narození a úmrtí... (...) a hluboký smutek a marnost, jakou to má všechno cenu...".
A těmihle a podobnými plytkostmi Hájíček dokonale zabil nosné, palčivé a opomíjené téma kolektivizace a následků s ní spojených. Hlavní téma autor minul jakoby mimochodem, při řešení otázek ala Bravíčko - chce mě, nechce mě, mám s ní jít do postele nebo nemám.... Velká škoda.
Co opět zapůsobilo je atmosféra jihočeského léta - rybníků, rozkvetlých luk, starých chalup. Jenže to je trochu málo.
Po všech třech Hájíčkových knihách jsem si ujasnila několik věcí:
1) nepatřím do čtenářské bubliny, pro kterou Hájíček píše. Další knize od tohoto autora už svůj čas nevěnuji;
2) Hájíček skutečně nemá spisovatelské řemeslo pevně v rukou. Jeho styl je povrchní, neumělý, prostý, na úrovni slohové práce střední školy;
3) Co naopak Hájíček umí skvěle je atmosféra - jeho obrazy jihočeského venkova jsou skutečně sugestivní a emotivní. Zřejmě proto oslovuje tolik čtenářů - umí nás (především nás dříve narozené) vtáhnout do minulosti a zabrnkat na ty správné nostalgické struny.
4) Hájíček má "čich" na témata, která by si zasloužila hlubší zpracování a neměla by být opomíjena. V případě Selského baroka je to hlavně téma kolektivizace a z toho plynoucích traumat, propletených a pokřivených vztahů, křivd a následků provázejících celé další generace. Bohužel tato dosud opomíjená a palčivá témata naší nedávné historie Hájíček jen "nakousl", dotkl se jich a následně "zazdil" plytkými a povrchními (především vztahovými) mikropříběhy. Kéž by se těchto témat ujal někdo, kdo umí psát....
Nevím, proč jsem si myslela, že se příběh odehrává v 50. letech a jde o rozsáhlou rodinnou ságu. :-) Ale neva. Příběh plyne jako srpnové odpoledne v jižních Čechách, líně, dávná dramata jsou cítit vlastně jen pod povrchem, ale nakonec se ukáže, že nejsou pohřbena tak hluboko, jak se zdálo. Bavilo mě to. Byl to můj první Hájíček, zkusím i další.
Výborné, originální téma, znalost vesnického prostředí, výstižná charakteristika hlavních postav, které oproti jiným Hájíčkovým knihám nejsou tak ztuhle černobílé (alespoň v druhé polovině) a dobrý závěr. ALE podprůměrné zpracování, plytké rozhovory, málo uvěřitelná snaha o odbornost (v tomto případě genealogie) - tím se Selské baroko vyznačuje stejně jako ostatní knihy Jiřího Hájíčka. To je opravdu škoda, téma a prostředí (vesnice, archív, příroda) mají velké ambice, ale zůstaváji nevyužity. Autor je dobrý pozorovatel, ale jako spisovatel mě nepřesvědčil a při čtení jeho knih si připadám trochu jako schizofrenický čtenář a hodnotící - hluboké, oslovující téma 5*, zpracování 1*.
Pro mě byla kniha trochu zklamání. Do první poloviny jsem se ztrácela v jednotlivých liniích děje a propletenosti postav. V druhé půli už kniha nabrala spád a četla se lehčeji. Oproti Rybí krvi, ze které jsem byla nadšená, se jedná o slabší kousek.
Kniha byla zajímavá, ale nesplnila mé očekávání. Myslela jsem, že mě pohltí pátrání po osudu udavačky z 50. let minulého století, ale tomu se bohužel autor věnoval ani ne třetinu knihy. Uvítala bych daleko víc výpisků z kronik a výpovědí očitých svědků, taky by podle mě příběhu prospělo, kdybychom sledovali pouze jedno pátrání po předcích a pravdě.
Oceňuji krásný a autentický popis léta na jihočeské vesnici. Tomuto prostředí také odpovídal jazyk přímé řeči (ačkoliv já, děvčica ze Slovácka, jsem u slov "každej", "takovej", "mrtvej" apod. obrovským způsobem trpěla).
Nějak jsem si s autorem bohužel nesedla a asi bude trvat delší dobu, než se odhodlám k četbě jeho dalších knih.
Jedna z mála knih, které jsem prostě odložil. Smrdí to nevypsanou pazourou. Tím chci říct, že Hájíček píše blbě. Nic dalšího nemá smysl řešit. Špatně napsaná kniha je špatná kniha. Dokonale to vystihl MessiáŠ.
Jsem ráda, že jsem nakonec po této knize sáhla. Fascinuje mne, jak autor na tak malém prostoru dokázal vypsat tak silný příběh. Kombinace příběhu, venkovského prostředí, atmosféry, charakteristiky postav a toho, že se děj částečně odehrává v minulosti, o níž se v dnešní době zas tak moc nepíše, mne fakt neskutečně bavila. A ten styl vyprávění je jen třešinkou na dortu. Autor dostal za knihu Magnesii Literu a myslím, že si ji zasloužil. Opravdu nechápu, proč jsem tak dlouho váhala se čtením tohoto díla.
Autor je mi opět blízko: idylické prostředí vesnice v Jižních Čechách
- genealogie - pátrání v období kolektivizace - motiv viny a pomsty....
A už na začátku knihy soulad člověka s přírodou:
"chvějící se vzduch trhal vůně travin a kytek a rozhazoval je všude kolem,
až tady jsem se cítil zase lehký a bez mrazení v zádech.
Slast se do mě nalévala a když jsem přivřel oči a uvolnil se,
závrať mě mohla vzít do náruče a odnést.
Otevřený kraj..."
A při pátrání pocit:
A hluboký smutek a marnost, jakou to má všechno cenu...na matném monitoru svítila jména lidí, které už nikdo nezná, které nikdo neviděl, nemají tváře, většina už nemá ani příběh, jen data narození a úmrtí..."
Zdá se, že osamělý hledač najde i vztah - ale všechno je pomíjivé...
Touto knihou jsem vyzkoušel četbu českého autora Jiřího Hájíčka. Na knize mě zaujala atmosféra hledání. Hledání v archivech a mezi lidmi , hledání své cesty životem. Místy jsem měl zmatky ve jménech. Možná je to moje chyba. Na knize se mi líbila atmosféra léta, rybníků, pocitů ztracené lásky, příroda a její pohlazení... Kniha neveselá, ale pěkná.
Knížka mi připomněla mé oblíbené jižní Čechy.
Kromě jiného miluju tyhle tři věci:
1. obrazy českého venkova
2. vyrovnávání se s vlastními dějinami
3. knížky, ve kterých autor snoubí bod č. 1 a 2
A co si budeme povídat, Jiří Hájíček tyhle body sladit opravdu umí. Jeho literatura vás protáhne nejen jižními Čechami, ale také tématy jako hledání kořenů, konfrontuje vás s otázkami temných zákoutí české historie.
Navíc autor používá opravdu krásná obrazná pojmenování - není jich moc, ale když už, tak se opravdu povedou :) Drobný příklad: "Zatáhl jsem závěs, déšť byl pořád za oknem, tloukl do skla, jako by se chtěl dostat k nám dovnitř." Prostě požitek a moc se těším na Dešťovou hůl :)
Edit: koho by zajímalo více o knize, viz Jiří Hájíček v pořadu Čtenářský deník - trvá to jen 13 minut :))
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169663406-ctenarsky-denik/308292320020015-ctenarsky-denik-jiri-hajicek-selsky-baroko/
Díky za to, že existuje čtenářská výzva, jinak bych se k téhle báječné knize nedostala. Zpočátku jsem si říkala, že budu mít co dělat, ale pak mě jižní Čechy a ,,detektivní” příběh naprosto pohltily.
sila. pokojne by som túto knihu zaradil medzi povinné čítanie pre stredoškolákov, aby sa dozvedeli niečo o tom, odkiaľ - z akých pomerov - pochádzajú ich predkovia.
Obávám se, že jsem příliš velký jihočeský patriot a tak možná nejsem úplně objektivní, ale mě tahle kniha okouzlila přesně vykreslenou atmosférou jihočeského venkova, od popisu lidí, jejich způsobu života, typické mluvy, přírody, jednotlivých chalup nebo letní pohody na vysečených stráních. Příběh ve mě vyvolával vzpomínky na vyprávění dědy a babičky, kteří přesně tohle pamatovali. Nehledě na to, že i já jsem strávila spoustu času v třeboňském archivu mezi zaprášenými policemi.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Selský baroko je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 2 084x |
| Čtenářské výzvě | 416x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 317x |
| Chystám se číst | 432x |
| Chci si koupit | 75x |
| dalších seznamech | 13x |
Tato kniha mě zklamala. Naprosto ploché a nezáživné příběhy jak jednotlivých postav, tak ten historický na pozadí, kolem kterého se kniha "motá". Vše je popisované zdlouhavě, ale zároveň vůbec ne detailně/konkrétně. Přišlo mi, že jsem se dohromady nedozvěděla skoro nic. Ale zároveň jsem si uvědomila, že je mi to vlastně jedno a ani mě to nezajímá.