Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1471
343
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
Důležité téma, o kterém by se mělo psát, ale poutavost byla až tak od poloviny knihy. V první polovině mi to přišlo takové utahané a moc chat a moc jmen, které ze začátku spolu neměli nic společného ...
Pro mě první kniha od Hájíčka, byla jsem hodně zvědavá.
Téma zajímavé, nosné, silné.
Milostný románek mě ale otravoval, jména postav se mi pletla, několikrát jsem se vracela, abych si ujasnila, čí byl který statek a domek.
Nedívala jsem se, kolik je autorovi let, ale přijde mi, jakoby to psal mladý kluk. Leccos mi přijde nedotažené nebo nevyužité..? Motiv jeho ženy a syna..vztah s bratrem...předchozí život na chalupě...sice naznačeno, ale dál nic. Nevím přesně, co mi na tom vadilo.
Hlavní zápletka byla skoro jakoby mimochodem mi přišlo - prošuměla. Možná jsem čekala větší drámo.
Ale líbilo se mi to - kvůli tématu a prostředí.
No, mám z knihy dost rozporuplné pocity. Knihu zvládnete přečíst i za víkend, celkem dobře se čte a 200 stran uteče. Ale měla jsem pocit, že děj se rozjel v až v posledních 50 stranách. Čekala jsem, že mě víc kniha pohltí, přeci jen kniha o zajímavém tématu, ale bohužel se tak nestalo. Pan Hájíček asi nebude autor úplně pro mou osobu.
Historie z padesátých let minulého století z doby ,kdy v zemi vládl totalitní režim,je třeba předávat z generace na generaci, aby nebylo zapomenuto.Vyprávění pana Hájíčka o opravdovém životě na jihočeském venkově o lidských osudech a křivdách té doby -silné,čtivé,poučné.
Ze zápisu trestní komise:
za nesplněné dodávky v r.1950 dostali někteří zemědělci tresty odnětí svobody Jakub Jircha čp.8 na 36 dní,Josef Sládek čp.5 na 5 dnů,Jan Mařánek čp.11 na 27 dní,Frant. Kubach čp.23 na 27 dní.
Takovéto tresty se tenkrát udělovali.
Soukromý obchod Ladislava Berana byl změněn na prodejnu konsumu "Rovnost".
Ta doba byla tak strašná, že jsem se knížku bála číst. Pro někoho byla kniha příliš povrchní, ale já jsem za to vděčná. Myslím, že větší ponor by mohl být k nečtení. Stačila ta pasáž o zacházení s (prvně březí) krávou těmi, kdo zabavovali statky. Oni neměli vztah ke zvířatům, k půdě... Sedlákům záviděli majetek, ale těžkou práci ne. Přečetla jsem knížku ze soboty na neděli, hluboce mne zasáhla.
Mé první seznámení s autorem a zároveň pro mě po dlouhé době kniha odehrávající se v naší vlasti..a bylo to tak opravdové, uvěřitelné, napsáno jednoduše, ale přesto velmi čtivě. Úplně na mě uprostřed pražské zimy dýchla atmosféra horkého léta na českém venkově. Pro mě velmi příjemné překvapení a rozhodně ne poslední kniha od Hájíčka.
Beletrii o nedávné minulosti lze psát dvěma způsoby – buď si vybrat hlavního protagonistu a popsat jeho život v tehdejší době, nebo stvořit současný příběh, který se oné minulosti dotkne, či nás do ní bude rovnou směrovat. První způsob zvolil například Ivan Kopecký u Vandina příběhu, druhý Jiří Hájíček u Selského baroka. Obě knihy jsem hltal jedním dechem. Neměly chybu. V této knize se setkáváme s řadou postav a postaviček, více či méně sympatických. Autor nás udržuje celou dobu v napětí. Na rozdíl od lyrického psaní Ivana Kopeckého zde duní spíše dokumentární styl, kterému se daří události zrychlovat a čtenáře udržet v pozornosti. Knihu lze totiž odložit až po úplném přečtení.
Kniha se mi moc líbila a překvapila, četla jsem Zloděje zelených koní, kteří mě tolik nezaujali. Selský baroko je pro mě jiná liga - čtivé, silné, propracované, logické, zajímavé, poučné...
Knížka je napsaná krásným jazykem, Hájíček skvěle vykresluje krajinu, atmosféru i pocity. V tomto ohledu nemám jedinou výtku. Trochu mě zklamal příběh - zaprvé jsem se od začátku ztrácela ve jménech spojených s genealogickým pátráním a v souvislostech a to se vleklo velkou část knihy (což nepopírám, že mohla být moje chyba a nepozornost). Navíc románek Pavla s Danielou mi trochu zaváněl červenou knihovnou a vyústění se mi zdálo trochu laciné. Každopádně kniha se četla po literární stránce moc pěkně a neurazila.
První kniha od Hájíčka, kterou jsem přečetla. Pro mě hodně emotivní. Hájíčka by mělo dnes číst více lidí, abychom nezapomněli, jak dobře jsme se měli, co nám udělali a jak jsme se mít mohli... Postupně jsem přečetla i ostatní jeho knihy. Tato podle mě nejpodařenější pokud jde o lehkost/snadnost čtení.
Já nevím no... Asi nejsem dostatečně kulturní, vzdělaná... Pro mě kniha nebyla nic moc. Jazyk krásný, ale děj nijaký. Chybělo napětí. Hájíček není nic pro mě.
Moje třetí kniha od autora a opět spokojenost. Příběh genealoga Pavla a jeho pátrání o osudech Rozálie Zandlové. Rozplétání minulosti, zrady a vztahů sedláků v jihočeské vesničce v 50tých letech minulého století. Opravdu čtivé povedené dílo.
Klasika jako vždycky. Prostě skvělý pan Hájíček. Umí navodit pravou vesnickou atmosféru.
Několik dní po dočtení ji stále nemůžu pustit z hlavy, nejde mi začít číst něco jiného, a přitom nevím, co napsat. Zatím je o hodně o emocích. Pro mně první kniha od tohoto autora a první kniha z dané doby. Už mám v knihovně rezervaci na pokračování.
Knížku jsem musela i párkrát odložit a rozdýchat, po dočtení ve mně dlouho zůstal pocit vzteku, znechucení a hlavně bezmoci, že se dnes ještě najdou zastánci největších zločinců v dějinách - komunistů. "Sociální jistoty" minulého režimu, dnes tak často vyzdvihované, v knížce vynikají v celé své kráse.
Podivně tragická směsice letního vedra a blížící se bouřky. Stylizované do těžkého příběhu viny, který se nám přímo odvíjí před očima. Podařené.
Smutná historie sedláckých rodů v 2. polovině 20. století, kdy v zemi vládnul totalitní režim. S mnohými křivdami jsme se dosud nesrovnali, jsou předávány z generace na generaci a občas se stane, že někde vyplují na povrch.
Selské baroko bylo celkem lehkým čtením. Musím přiznat, že z té doby jsem četla už hlubší knihy. Vadila mi zde právě ta povrchnost. V rámci linky romantického příběhu - genealoga a dívky z Prahy - se na pozadí odehrával příběh jiné dívky, která byla zrazena a tak také zradila. V závěru se obě dvě dějové linky protnuly, příběh tak dostal mnohem větší náboj, který pak o několik stránek dál vyšuměl.
Vnímám knihu i z toho pohledu, že jsem se neztotožnila s hlavní postavou. Nepřijde mi, že by měla dostat 5 hvězdiček, ale jsem ráda za uchopení tohoto tématu. Minimálně mě vede k tomu, abych po čase zase sáhla do knihovny po knihách z této doby.
„Všechny ty příběhy tu pořád jsou. V krajině, na polích, v chalupách s lidma, který už o nich třeba dávno nevědí.“
„Není to krásný? ... Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterým už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy…“
„Myslela jsem, že co je zapsaný v matrice, je pravda,“ ...
„Pravda… všechno může bejt vždycky i trochu jinak.“
Hájíček mě vrátil na zem ... ze světa mého oblíbeného magického realizmu, fantasy a sci-fi jsem najednou dopadla rovnýma nohama přímo doprostřed jihočeské vesnice, abych prožila příběh, vycházející ze skutečných osudů lidí, vycházející z jejich problémů, ... a z jejich svědomí, ... příběh, který promluvil a zasáhl ... naléhavostí otázek, které přinesla postupně se vynořující minulost ...
Bylo mi potěšením, zaposlouchat se do vyprávění plného náznaků, které ovšem působí naprosto klidným dojmem nedělního vesnického odpoledne, protože vesnice má svůj způsob života, tradice, zvyky a tomu se musíte podřídit, pokud chcete pochopit, že dějiny, zvlášť ty nedávné, jsou stále živé... narazíte tak na otázku pravdivosti ... těch původních historických událostí ... a s nimi je to složité (ono s pravdou obecně je to dost složité :-)) ... a tak Vám nezbývá, stejně tak, jako autorovi, nic jiného než spolehnout se na děravou lidskou paměť :-) ...
Na každé otočené stránce cítíte vůni starých opuštěných stodol, prach přestárlého sena vznášející se nad mlatem, a pod podrážkami Vám křupou zatvrdlá obilná zrnka, zatoulaná z nějakých lepších časů ...
„Svítej, Bože, svítej
Aby novej den byl
Abych se podíval
V kterým vokně jsem byl…“
Za mě absolutně bez námitek :-) Kniha o opravdovém životě, lidských osudech, vesnických záležitostech, letním vedru, vhledu do mužské duše, odkrývání dávných křivd a životních tragédií, k zamyšlení nad vinou a trestem, o tom, co vše odvál čas a zda má ještě cenu staré nespravedlnosti vytahovat na povrch nebo o tom, že každý špatný čin člověka vždy dožene. Kniha vyvolává otázky a zamyšlení. Po počátečním zmatku, že se nevyznám v lidech, o kterých se mluví, jsem to přestala řešit a prostě jsem si řekla, že budu číst dál, jestli to půjde - a ono to šlo, člověk vplul s hlavním hrdinou do té neznámé vesnice a jejího okolí a poznával všechny sousedy a jejich minulost, dostala jsem se do děje natolik, že když jsem otevřela rozečtené, bylo to, jako bych pustila film a pokračovala v jeho sledování. Příběh obsahuje různé podoby lidského života, dotýká se i lásky, jemně - asi poprvé jsem četla o tom, jak hlavní hrdina - muž - vnímá nepatrné, ale očividné, známky svádění ženou :-) Kniha pohladí po duši a současně připomíná lidská neštěstí vyplývající z doby.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Selský baroko je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 2 084x |
| Čtenářské výzvě | 416x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 317x |
| Chystám se číst | 432x |
| Chci si koupit | 75x |
| dalších seznamech | 13x |
Pravdivá kniha... také moji příbuzní byli podobně jako řada postav z příběhu postiženi akcí "kulak" a měli být vystěhováni z rodného domu do pohraničí. Provinili se tím, že oni i jejich předkové tvrdě pracovali a jejich hospodářství proto prosperovalo. Lidská závist je ale všudypřítomná, a tak mnozí méně úspěšní sousedi, dříve v běžných přátelských vztazích, se dali ke komunistům a své bližní chtěli připravit o všechno, i o domov. Celou poslední noc, kdy vše už bylo připraveno ke stěhování, se stařičká věřící babička modlila k Pánubohu, aby to nedopustil. Ráno stále čekali, až se dostaví komunista, který měl akci na povel. Místo něj dorazili později jeho pomocníci se zprávou, že ho v noci ranila mrtvice. Ač nevěřící, viděli v neuvěřitelné shodě náhod znamení, a nikdo se už neodvážil rodinu vystěhovat.
Otec rodiny byl donucen "jen" vstoupit do družstva, odevzdat do něj majetek včetně svých milovaných koní, jeho potomkům nebylo dovoleno studovat. Po restituci se už bývalé hospodářství nepodařilo obnovit a neobnovily se ani kdysi přátelské vztahy rodin ve vsi.
Souhlasím s autorem, že minulost nás všechny ovlivňuje víc, než si možná myslíme.