Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126269/bmid_rybi-krev-OL5-126269.jpg
4
1649
391
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Velice čtivá knížka o velice smutné historii ve velice dobře zpracovaném příběhu.
Skvěle napsané, ale velmi temné a depresivní. Hlavní hrdinka ve mně navíc příliš sympatií nevzbuzovala.
Tahle kniha byla hodně dobrá. Je to moje třetí kniha od autora a úplně mě pohltila. A musím se přiznat, že o tomhle problému v Jižních Čechách jsem ani nevěděla. Umím si představit jak to bylo těžké. Hlavně staré lidi přesadit je děsně těžké. Ani starý strom už nejde přesadit.
A pak samozřejmě problémy v rodině umí autor krásně vystihnout. Někdy nevyřčené bolí víc než vyřčené.
Kniha je čtivá, zajímavá a mohu jen doporučit.
Hajíček je dlouhodobě jedním z mých nejoblíbenějších českých autorů. Rybí krev, je stejně jako jeho předchozí knihy, napsána krásným čtivým jazykem. Je to příběh, který si jako někdo, kdo žije dlouho v zahraničí dovedu celkem živě představit. JE to velmi poetická kniha o lásce.
Autor je myslím génius. Rybí krev je pre mňa poetickou knihou. Síce napísaná ako román, ale mnohovrstvový dej dokonale navodí pocity, ktoré sa nedajú dosiahnuť prózou. Som rád, že som zahliadol kúsok autorovho vnútorného sveta. A len s rešpektom odhadujem, koľko toho v sebe musí mať navyše nad to, čo som ja bol schopný vnímať.
Čo sa štýlu týka, páčil sa mi úvod zo súčasnosti. Flashback o 20 rokov do minulosti mi zo začiatku nesadol, trvalo mi dlhšie, kým som sa chytil. Ale pootm to už šlo. Hlavná hrdinka môže niekomu liezť na nervy, ale mňa si získala silným putom s rodnou hrudou a odhodlaním urobiť všetko pre to, aby sa väzby, vzťahy a korene nevytrhali. Takéto niečo ja nepoznám, je mi jedno, kde som, ale rešpektujem, a možno i obdivujem ľudí, ktorí cítia silnú príslušnosť k miestu a dobe. Asi majú život hlbší a bohatší. Niekedy bol dej príliš rozvláčny a autor ho mohol skrátiť. Inokedy som bol prekvapený z dokumentaristického štýlu, sám som to obdobie zažil a opisy boli veľmi verné, priam biografické. Privítal by som, keby kniha neskončila pred stretnutím so Zdeňkom. No a s tou lesbou to bol trocha zbytočný úlet, neviem, či to je dnes povinná položka a bez toho by knihu nikto nevydal. Alebo je autor sám teplomilná rastlina (to by vysvetľovalo, ako dokonale a citlivo píše muž knihu očami hlavnej hrdinky - ženy) a neodpustil si trocha podprahovú masírku. Ale na hodnotení za to hviezdu neuberiem.
(SPOILER)
Když se stavěl Temelín, tak to nechávalo mě, severočecha, tak nějak v klidu. Navíc jsem byla dítě. Nikdy mi nedošlo, že výstavbě takového gigantu muselo ustoupit x vesnic....až díky této knize a brouzdání po internetu mi byly odkryty osudy lidí z jedné vesnice.
Vesnice, kam se v roce 2008 po patnácti letech strávených v zahraničí, vrací Hanka. Kdysi dávno chtěla být učitelkou a ve vesnici učit. Osud tomu chtěl jinak. A tak se v poutavém líčení dozvídáme o tom, jak se museli šťastní a spokojení lidé postupně stěhovat, vyklízet své domy, kde žili generace lidí a se smutným pohledem se dívat na to, jak se do jejich obydlí zahryzávají bagry.
Hanka ne, Hanka byla rozhodnutá udělat vše pro to, aby vesnice nezanikla. Psala společně s několika lidmi petice a bydlela v domě do poslední možné chvíle....stále věřila...
(SPOILER) Knihu vnímám v několika rovinách - mohlo by se zdát, že jádro knihy je smutný příběh zbouraných vesnic, které musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny a které v zájmu státu zmizely z mapy - sledujeme zoufalý boj hlavní postavy a vypravěčky příběhu Hany, která chce za každou cenu zachránit zbytek vesnice. Její boj, kterému obětuje i svůj vztah, je předem odsouzen k porážce a lze jen se smutkem sledovat pozvolný rozklad a pád na samotné dno...avšak neméně důležitou součástí příběhu jsou mezilidské vztahy v rodině i v blízkém okolí Hany. Další rovinu, kterou jsem intenzivně vnímal byly nádherné obrazy krajin, psaným slovem vyjádřené pocity, které mě do knihy vtáhly, že jsem prožíval dané situace tak, jako bych byl přímo přítomný tomuto dění, dobře vykreslená atmosféra nejen doby, proměny hlavních postav v čase, přítomnost, minulost a naopak... V autorově stylu jsem ocenil minimalismus vyprávění, který však neubírá na kvalitě vyjádření podněcující představivost a který dává četbě spád.
“To jsou ty naše dva rody, táto, tohle Tomáškové, sedláci, co měli půdu a dobytek, a tady to jsou plavci od Vltavy, voraři, bezzemci, domkáři co se doplavili až do Prahy...tak ty jsi sepsala tu naši krev...”
Čtení tohoto díla pro mne mělo hořkou příchuť. Osudy vesnice stejně smutné jako nevyřčená tajemství v rodině. Po letech setkání, kdy se všechno vyjasní, už může být pozdě. První moje setkání s Jiřím Hájíčkem, určitě si přečtu jeho další knihy, podivná melancholie mne nejdříve odrazovala, nyní naopak přitahuje.
Četlo se hezky, nenáročné. Petr moc vykreslený v příběhu nebyl , škoda, dycky někam odešel do práce ... Jen mě občas rušili detaily, které jsem si nedokázala představit....
V autě: Petr si sedl mezi mě a Olinu, pak Olině spadla hlava na mé rameno a zůstala do konce cesty . ??? ( olina měří tři metry, nebo Hana seděla předkloněná ???nedokážu si v autě opřít hlavu dál než na sousedovo rameno...)
Odjela jsem( na kolej) s taškou a jablky ze čtyř jabloní ( asi byla velmi nuzná úroda? Nebo táhla v druhé ruce valník ...)
Uvařila jsem si čaj a postavila vedle postele... po spánku představitelka byla slabá, že nemohla zvednout ruku a vyleje hrnec do postele... na to silu měla? ze země, nebo hrnec si dala do postele a pak usnula??
Čtivé, prvni zkušenost s J.Hájíčkem a pro mne, kdo je z města a z opačné strany republiky, i zajímavé až objevné. Nelehký osud vesnice jihu Čech, vztahy v rodině i s vrstevníky daného období 20.století.
Pocházím z JČ, takže mě Hájíčkovi knihy zajímají. Dozvím se zde spoustu věcí. Mám ráda knihy, které se zabývají lokálními problémy a přiblíží čtenáři místní život. Ale mám problém s Hájíčkovými postavami. Ani jedna z nich by v žádné knize zatím nebyla sympatická a zde je to to samé. Hrdinové jsou velice orientovaní na svůj původ, nicméně jsou chladní a působí na mě jako kulisy, provázející historií, bez přesahu.
Hajíčkovo asi nejzásadnější dílo. Snoubí se zde vše z jeho umění. Atmosféra jihočeského venkova, příběh protkávající generace, vztahy na vesnici, vztah lidí ke krajině a jakási typicky hajíčkovská melancholie. Chybělo mi zde jen to, co mi asi chybí u Hajíčka všeobecně a to je hlubší příběh a rozvinutější psychologie postav, tak abych byl více vtažen do děje, rybí krev je trošku již zaschlá, preferoval bych čerstvější.
Má nejoblíbenější kniha tohoto autora. Nečekejte žádný akční thriller plný dobrodružství a napětí. Jedná se o historii malé vesnice, kterou skoro celou čeká zatopení kvůli stavbě přehrady a na pozadí této události, která se táhne knihou jako červená nit se odehrávají osudy hlavních hrdinů, které by se mohly dost dobře odehrávat kdekoliv jinde. Svým popisem autor dobře vystihuje atmosféru 80. a 90 . let minulého století na jihočeské vesnici. Čte se dobře, je srozumitelná, autor nepoužívá žádná dlouhá souvětí ani těžké filosofické úvahy. Za mě určitě dobrý.
Říká se, že jestli chceš rozesmát Pánaboha, řekni mu své plány. Život hrdinky Rybí krve toto rčení potvrzuje do posledního písmene. Příběh mne velmi oslovil a vytáhl na světlo mlhavé vzpomínky na to, jak se i v mém rodném městě bouraly prvorepublikové domky a vilky, aby ustoupily nové „lepší“ výstavbě. Rybí krev je po všech stránkách skvělá kniha a já mohu jen doporučit.
Audiokniha: čte Dana Černá, nostalgie s patosem a příchutí pelyňku
Kořeny hluboko zapuštěné, svázané géniem loci.
Připoutané vzpomínky, tesknící a šeptající,
vtisknuté do šroubovice DNA, nelehce opouštějící...
Utopené pro spásu vnuků, snad.
Kóta 370, 5
První lásky, první zklamání pod hlásnou věží atomové elektrárny
Láska, která neumřela na pravdu. Přátelství, co přežilo lež.
Krásná čeština, však pro mě nesympatická hrdinka. Hana mi svým parazitováním otrávila ke konci knihu. Nepochopila jsem.
P.S.: Život je někdy hučící jez a někdy klidná, rozlitá hladina, hluboká voda..
Kniha o vysídlení obce určené k záplavě.
O přátelství.
Rodině.
O zaplavení srdcí.
Mrazu bez citu.
Kniha o síle vzepřít se až za hranice lidského chápání.
O dodržování vlastních pravidel a zásad až za hranice lidského pochopení a možná i vlastní destrukce.
Je zvláštní, že se lidé, kteří se přizpůsobili, s traumatem zatopení jejich domovů dokázali srovnat lépe a rychleji, než vzbouření jedinci, kteří nakonec stejně s jizvami na duších rezignovali a nebo jednotlivci, co se drželi svých zásad až paradoxně dospěli k životu div ne psance.
Lidská podstata je asi levnější, než jsem myslel.
Pro mě nejkrásnější kniha pana Hájíčka, hodně mi připomíná mé dětství... My Budějčáci ho nemůžeme nemilovat!
Kniha me zaujala, pribeh byl poutavy, docteno a tesim se na dalsi knihu od tohoto spisovatele.
Pro mě to už bylo druhé setkání s tímto autorem, který dokáže tak skvěle popisovat české prostředí. Tentokrát si jako historickou událost vybral výstavbu továrny Temelín. Hlavní postava Hana, která se v roce 2008 vrací do své rodné vsi na břehu Vltavy, aby si udělala pořádek sama v sobě, mě příliš nezaujala, ale zajímalo mě všechno, co se dělo kolem ní. Co se dělo předtím, než vystavili Temelín, vztahy v její rodině, zajímavá byla i zápletka jejího bratra. S interpretkou Danou Černou jsem se setkala poprvé, její projev nebyl špatný, pěkně podkreslil skvělý příběh. Stejně jako u Plachetnice na vinětách bych vytkla, že tu není žádný důraznější závěr, knížka prostě přestane hrát, začínám to brát jako takový podpis skvělého českého autora, těším se na další knihy od něj.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Rybí krev je v
| Právě čtených | 28x |
| Přečtených | 2 358x |
| Čtenářské výzvě | 383x |
| Doporučených | 168x |
| Knihotéce | 373x |
| Chystám se číst | 546x |
| Chci si koupit | 74x |
| dalších seznamech | 8x |
Moje první knížka od Jiřího Hájíčka a už se moc těším na další. Zajímavě napsaný příběh na pozadí skutečných historických událostí.