Veliké poledne

Tak to sem se fakt vod srdce zasmál. Dušátko je filozof jako Bureš pornoherec.

Vyčpělé, trapné a nevkusné.

04.09.2019

Pôvodne som nemal v pláne sa vyjadrovať k tejto knihe, ale predošlé, poctivo napísané komentáre, ma primäli to spraviť.

Vydanie Velikého poledne ma ihneď potešilo, keďže literatúra tohto typu je v naších česko-slovenských končinách, žiaľ vzácnosťou. Odklon od úvažlivých, filozofických diel, kde sa riešia skutočne existenčné témy, je v 21. storočí v porovanní s minulosťou výrazný. Miesto kedysi vyhradené filozofií bolo nahradené brakovou, komerčnou literatúrou všehochuti, určenou na drobné potešenia ľudských, slepo konzumujúcich strojov.

Veliké poledne však je dielom kvalitným a odvážnym, hoci s nedostatkami. Autor si na seba naložil veľmi ťažkú úlohu, spracovať na necelých 400 stranách, celé spektrum oblastí ľudského života. Tým síce ponúka čitateľovi šírku rozhľadu, avšak stručný, analytický rozbor niektorým vážnejším téma skôr škodí a banalizuje ich.

Vysoko si cenním časť zaoberaujúcu sa technológiou a modernou vedou, ktorá potom dopľňa ďalšie kapitoly o ekológií a estetike.
Nadvláda kvantity nad kvalitou, nepoznanie miery, všepresahujúca expanzia strojov, výroby a spotreby, kompletná mechanizácia života, vyprahlý utitlitarizmus. To všetko sú správne postrehy autora a rozoberá ich detailne na rôznych príkladoch. Po prečítaní týchto kapitol, sa domnievam, že iba hluchý a slepý, alebo totálny ignorant, nemôže vidieť tú spúšť, akú za sebou necháva moderná technika a kapitalizmus. Zničenie prírody ide ruka v ruke s tým a preto sa naskytá jediné riešenie ekologických problémov. Je ním zameranie sa na príčiny, ktorými je práve šialené náboženstvo materiálneho pokroku, a nie naivná snaha legislatívnych úprav, či vytváranie ďalších strojov na opravu toho, čo zničili v prírode stroje predošlé. Opis objektívnych, rozkladných javov vyskytujúcich sa vo vonkajšom svete, sú práve najsilnejšou stránkou tohto diela.

Čo považujem ako negatívne na knihe, sú rôzne autorové individuálne tvrdenia, často silno absurdné a taktiež, ako tu už spomenul jeden komentár, absencia akéhokoľvek pojednania o metafyzike. Časť o náboženstvách je veľmi strohá a autor sa dotkol iba psychologického aspektu potreby po náboženstvách, typického pre bežných ľudí, no nie pojednanie o vnútornom (ezoternom)obsahu náboženstiev a síce metafyzike. Ak je filozofický materialista, aspoň mohol túto pozíciu obhájiť. Slovo duch, ktoré v pozitívnom kontexte spomína, je významovo odlišné a to čo označuje ako duch je duša, čiže psyché, psychika. Práve pre povrchnosť v otázke náboženstiev, mohol šmahom ruky odmietnuť budhizmus, ako "ufňukané náboženstvo" vzívajúce kult pokornosti a slabosti.

Z absurdných tvrdení je to napríklad glorifikácia 19.storočia ako vrcholu dejín. To možno platí v ním opísanej estetike obliekania, ale v oblasti bytostného určenia tej doby, bolo 19. storočie silno úpadkové. Šlo o storočie zmietané ekonomicizmom, romantizmom a buržoáznymi(liberálno-demokratickými) revolúciami, teda niečoho čo prispelo k dnešnému stavu. Dokonca aj jeho, zdá sa obľubený, filozof Friedrich Nietzsche, si mnohé tieto veci už vtedy uvedomoval.

Tiež mi prišlo ako nevhodné, autorové mnohokrát výrazné zdôrazňovanie jeho vlastnej osoby v pozitívnom svetle (nechcem povedať chvastúnstvo). Napríklad v časti o myslení, porovnávanie schopnosti myslieť u autora, Klímu a Sokrata, pričom z toho vyznieva, že taký Sokrates mal menšie intelektové kapacity než autor a pre to mnohé veci, vrátane myslenia samotného, komplikoval. Dobre som sa pri tom zasmial a ani mi to nevadilo, ale kazí to vážnosť knihy, s ktorou sa predpokladám chce prezentovať. Podobné vybočenia sa dajú ľahko opraviť a len to spomínam ako odporučenie pre autora do budúcnosti.

Súhlasím aj s mnohými závermi autora ako riešiť situáciu, predovšetkým s nutnosťou vzniku elity, ktorá definuje nové smerovanie. Všetky ilúzie o spontánnom povstaní ľudu, či snáď reálnou zmenou demokratickými prostriedkami sú nechané bokom pre naivných snílkou.

Záverom určite knihu odporúčam a dúfam, že Martin Dúšatko ešte bude publikovať. Každý podobný počin nám dáva vietor do plachiet a nádej, že sme ešte v tejto ťažkej dobe modernity nepovedali posledné slovo.

03.08.2019

Ve zdejším tradičně rovnostářském, plebejském, pokryteckém a názorově (i jinak) zbabělém společenském prostředí, je tato smělá kniha zjev velmi ojedinělý, ba jedinečný. A já jsem se i přes jistou nelibost zaregistroval v této knižní databázi, abych k ní mohl napsat pár řádků.
Proč? Protože naše západní civilizace se dost možná blíží k jistému bodu zlomu a nastává příhodný čas ke změně. Takže pokud vás štve stav současného světa, pokud máte jinou vizi své/naší budoucnosti než jakou se vám snaží vnutit konzumní společnost, pokud máte názory často diametrálně odlišné od těch které jsou prezentovány a papouškovány v patolízalských a státu/systému/tupému stádu poplatných veřejnoprávních médiích, zkrátka pokud toužíte po razantní změně kurzu, Martin Dušátko vám možná právě ukazuje cestu. Nebo aspoň naznačuje možný směr. A z důkladně propracovaného textu jsem nabyl přesvědčení, že to co píše myslí i smrtelně vážně, nepochechtává se při tom pod vousy, jako se třeba nepochybně při psaní často šibalsky pochechtával Ladislav Klíma. Není tedy pravda, že s autorem sdílím všechny jeho postoje a nekriticky s ním souhlasím ve všech jeho tvrzeních a vývodech. Například lituju, že materialisticky strohé principy jeho vysněného ideálního světa postrádají jakýkoliv metafyzický přesah a nejsem ani nadšeným obdivovatelem militarismu, na to jsem příliš velký individualista a volnomyšlenkář. Ale kdybych si měl vybrat, zda žít v realitě současné a nebo v té jeho utopické, vyberu si asi tu jeho. Je opravdovější, poctivější, spravedlivější a jistě by byla i zajímavější a estetičtější.
Avšak ruku na srdce - kniha má bohužel potenciál vážně oslovit jen malé procento současné běžné populace. Vždyť kdo z obecného lidu by chtěl mít život těžší a nebezpečnější? Kdo by byl například ochotný dobrovolně se vzdát byť jen části svého pohodlí pro blaho přírody? Kdo by dobrovolně odhodil veškerou svou elektroniku, kdo by se rád zřekl používání veškeré moderní techniky? A kdo by navíc ještě akceptoval, aby tyto vymoženosti (např. moderní zbraně) byly dostupné jakési vládnoucí elitě v zájmu jakéhosi vyššího principu? K takovému světořádu se nedospěje postupným vývojem, takový řád musí nastat jinak. Ale jak? Napadá mě, že autorovi asi nezbyde nic jiného než čekat na nějaké globální kataklysma, které by zapříčinilo citelný úbytek obyvatel Země, rozvrátilo stávající společenské struktury, paralyzovalo průmysl závislý na elektřině a fosilních palivech a usnadnilo by tak návrat do 19.století (pokud by pak ovšem nedošlo k návratu do doby ještě mnohem dávnější).
Každopádně jsem ale za jeho knihu tuze rád. Jsem rád už jen za to, že praktická radikální filosofie je zase o něco bohatší. A hlavně za to, že při jejím čtení dostanou osypky všichni ti nanervymilezoucí pravdoláskaři, sluníčkáři, kavárenští intelektuálové, ochránci lidských práv všelijakých menšin, členové všemožných humanitárních neziskovek a podobná sebranka, no a v neposlední řadě pak i zdegenerovaní milovníci čoklů, těch nízkých a otravných bestií.