Vědomí konce

08.10.2013

Knižná delikatesa.

14.09.2013

" Člověk dospívá ke konci života. Ne, nemyslím tím život jako takový, ale něco úplně jiného. Konec sebemenší pravděpodobnosti, že se ve vašem životě ještě něco změní. Všechno se zastaví a vy máte najednou dost času na to, abyste se ptali, co zlého jste ještě mohli provést ".

27.06.2013

Je to knížka, která má rozhodně co nabídnout. Vtip, hloubku, tajemství,... Ale i přesto uvažuju o tom, že ji ohodnotím jen 4 hvězdičkami, protože se cítím ukřivděná za to, že mě nechtěla vtáhnout do děje. Zůstávala jsem nějak mimo (asi jako její hlavní hrdina) a bezmocně jsem přihlížela tomu, jak ze sebe dělá blbečka před Raplicí. Jo, kromě toho mě navíc děsně rozčilovala ta jeho bezmezná láska k ní. Ovšem po delším mozkovém dloubání a hloubání jsem přišla k závěru, že je to zřejmě má chyba a hvězdičku bych měla ubrat spíše sobě. Takže vám tleskám, pane Barnesi a běžím si vypůjčit vaše další tituly.

18.06.2013

Kniha, na ktorú sa nezabúda. Kniha, ktorá sa chce čítať viackrát. Kniha, ktorá je podľa môjho názoru dokonalá.

14.05.2013

„Ako často rozprávame vlastný životný príbeh? Ako často ho prispôsobujeme, prikrášľujeme, lišiacky všeličo vynechávame? A čím je život dlhší, tým je okolo nás menej tých, ktorí by mohli naše podanie spochybniť, pripomenúť nám, že to nie je náš život, ale len historka, čo o ňom rozprávame. Rozprávame ostatným, a - hlavne - sebe."

Toto je len jedna z mnohých myšlienok, v duchu ktorých sa nesie celá rozsahovo útla kniha. Je rozprávaním založeným na spätnom pohľade hlavného hrdinu do minulosti, ktorý na sklonku života rekapituluje všetko čo prežil, dosiahol, kam sa dostal. Vlastný život pociťuje ako prehru, premrhanú šancu, uvedomuje si, že nielen že zo života nevytrieskal všetko čo mohol, ale že sa o to ani nepokúsil. Má už svoj vek, nemusí sa už pred nikým na nič hrať a tak si (miestami prekvapene a zdesene) priznáva, že nie je tým princom na bielom koni, ktorého si v mysli vybájil. Po rokoch vníma mnoho situácií úplne inak a na základe tohto poznania a samozrejme aj pod vplyvom nových udalostí, postupne prichádza na to, že veľa z toho čo sa v minulosti stalo, sa v skutočnosti odohralo úplne inak ako si pamätá, alebo lepšie povedané ako si to chcel zapamätať. Musím priznať, že dejová rovina ma v tejto knihe úplne nezaujala, spočiatku som sa vôbec nevedela začítať, príde mi nie celkom dotiahnutá. Avšak myšlienková rovina sa mi veľmi páči! Celkovo mám z knihy pozitívny pocit.

22.11.2012

Dokonalá literárno-štylistická chuťovka plná zaujímavých myšlienok a najmä podnetov na zamyslenie... rovnako ma zaujali majstrovsky vložené ironické poznámky o ľuďoch a spoločnosti ako celku zaobalené do jemného filozofického šatu, o to trefnejšie to potom celé vyznieva. Nebude prekvapením, keď poviem, že to nie je knižka na jedno prečítanie - aspoň u mňa nie, a ak to mám zobrať s humoristickým nadhľadom, po celý čas som mal také ehm... vedomie, že táto knižka nejako skončí, aby som napokon zistil, že skončila tak zvláštne, že vlastne neskončila... závery si musí každý urobiť sám...
Čo ma pri prvom styku s týmto autorom zaujalo bol jeho zmysel pre detail, čiže niektoré veci som si musel z týchto kúsočkov poskladať, aby mi "doplo!", čo niekomu vyhovovať môže, niekomu nemusí... a český preklad, v ktorom som túto knižku čítal, je jednoducho brilantný, za mňa klobúk dolu!
V tomto prípade pri hodnotení neváham - Bookerova cena je v tých správnych rukách...

20.08.2012

Název: Vědomí konce a na přebalu zpustlý vagon na neméně zpustlé trati, který už nikam nepojede, vedle značka s nápisem Dead End. Tohle není lehké čtení už od pohledu. Jen co přečtete prvních pár stránek, je vám jasné, že přebal knihy nebyl zvolen náhodně a že máte co dočinění s panem Autorem. Příběh je vyprávěn retrospektivně tak, že hlavní hrdina se ohlíží zpět za svým životem, hledá a pitvá, snaží se pochopit svou minulost, jenže má zásadní problém, a to je jeho vlastní paměť. Zjišťuje, že jeho vzpomínky jsou zkresleny proudem času a že jeho paměť si je přibarvuje, tak jak se jí hodí, a tak, aby neodporovaly momentální stavu jeho existence a jiná paměť neexistuje. On Barnes má všeobecné problémy s pamětí, a to nejen s pamětí jednotlivce, ale i s všeobecnou historickou pamětí, ani jedna z nich podle něho nemůže být objektivní. Prostřednictvím svých hrdinů říká, že historie jsou lži vítězů, nebo sebeklam poražených. Jinde tvrdí, cituji: "Historie je ona jistota v bodě, kde se stýká nedokonalost paměti s nedostatečností historických pramenů." Jeho hrdina se s vědomím konce snaží poznat sám sebe, jenže se mu nedaří najít ve svém životě nějaký smysl, a na stará kolena zjišťuje, že ideály jeho mládí se rozplynuly, že prostě přežil svůj život. Barnesova kniha je protkána pochybnostmi o základních aspektech lidského života, o vnímání sebe sama. Vpodobě sebevraždy jeho kamaráda se zde setkáte s exitenciální filosofí, a to v nemalé dávce. Celkově je tato kniha dosti filosoficky zaměřená, ale to neznamená, že se nedá přečíst za jedno odpoledne, dá. Musím se přiznat, že některé pasáže jsem musel číst víckrát, abych je byl sto pochopit, a pokud bych měl odpovědět na otázku o čem to vlastně celé je a jakou to má pointu, a snad i díky konci, který je zcela otevřený, asi bych po dlouhém přemýšlení odpověděl zcela jednoduše: nevím, ale bylo to hezké.

17.08.2012

KDE ZAČÍNÁ KONEC?
Julian Barnes není v našich končinách autorem úplně neznámým, k masové popularitě a nadšení široké veřejnosti má však stejně daleko jako jiní k uznání odborné kritiky. Člověk nemůže mít vše, snad téměř vše, ale to je vždycky pomíjivé a nestálé, a Julian Barnes to ví. Vědomí konce, i přes jen o něco málo novelu překračující rozsah, rozhodně není lehké a už vůbec ne odpočinkové nebo letní čtení.

První část knihy je pojata jako vzpomínka na dávno ztracené mládí, na dobu uplynulou, kterou odnesl čas, ztracenou někde v šedé dáli padesátých let. Tony, vypravěč příběhu a naivní, životem nezkušený mladý muž, poznává Veroniku, zdánlivě těžko přístupnou a nedostupnou dívku, do které se zamiluje. Snad tomu osud chtěl, aby vše dopadlo jinak; aby se Veronika sblížila s Juliániným nejlepším kamarádem, Adrianem. Mužem, ke kterému sám po celý život cítí jistý obdiv, který je snad i jeho vzorem a múzou. Typická zápletka, kterou najdete v každém druhém románu, řekli byste. Nenechte se však zmást, autor krouží jen po povrchu a nepoví víc, než je nezbytně nutné. Mnohem důležitější je pak to, co si sami domyslíte.
Jak celý příběh pokračuje? Tony napíše Adrianovi dopis, ve kterém se snaží kamaráda od nové lásky odradit. Gesto, které by udělal téměř každý, řekli byste opět. Zde však autor představuje svůj triumf, kterým je nadhled. Adrian páchá sebevraždu a čas plyne dál, nesnesitelně rychle pro mnohé.

Čtyřicet let je doba, která nám může přijít nekonečná. Chápejte, je mi dvacet dva let, sedím ve vlaku do Brna, kde píšu tuto recenzi, přemýšlím, jaké by to bylo zajít na čaj s Agathou Christie, na koncert Elvise nebo se vyspat s nějakým prima hercem (herečkou, chcete-li) zlaté éry Hollywoodu. Zkrátka, čtyřicet let mi přijde jako skutečně pořádná dávka historie. A přibližně tolik let od sebe dělí dvě části románu. Tony do té druhé vstupuje jako stařec, s životním příběhem vepsaným do tváře. Je ještě méně ambiciózní a působí podobně naivně jako kdysi, což je ostatně důkaz toho, že někteří se příliš nemění. Zvládá život žít, nikoli však užívat, protože vědomí konce je silné a představa toho, jak málo zajímavého vás v příštích letech před smrtí čeká, dostatečně depresivní.

Člověk dospívá ke konci života. Ne, nemyslím tím život jako takový, ale něco úplně jiného. Konec sebemenší pravděpodobnosti, že se ve vašem životě ještě něco změní. Všechno se zastaví a vy máte najednou dost času na to, abyste se ptali, co zlého jste ještě mohli provést. (strana 143)

Barnes je výborný spisovatel a při čtení vás mrazí. Mně ano, je mi dvaadvacet let, jak znovu opakuji, a při čtení mě popadla deprese. Pokud by mi bylo o přesně čtyřicet let více, nejspíš bych se úplně rozsypal.
Co potom? Pokud si svůj život prožijete (a je jedno, jak), dříve nebo později začnete bilancovat, vzpomínat na krásné. V mysli se vracíte o mnoho let zpátky a snad i s úsměvem na tváři jste znovu těmi, kterými už dávno nejste, minimálně do doby, než otevřete oči. Protože ruku na srdce, většinu zážitků z minulosti dělá krásnými především vlastní mládí, tedy věc, o kterou staří definitivně přišli. Možná přemýšlím jinak než ostatní a třeba si za tímto nebudu po letech stát, přijde mi ale, že to tak prostě je. Mohli jste mít težký a strastiplný život, krása s elánem a duševní i fyzickou sílou má však talent ostatní přebíjet, dát nám zapomenout na věci, které bychom raději odsunuli stranou.
Románový Tony například úplně zapomněl, že kdysi poslal jakýsi dopis. A mimochodem, nebylo by fajn vidět po mnoho desítkách let Veroniku? Oba se nakonec potkají, více z dějové zápletky druhé části románu však prozrazovat nebudu (ostatně nechci nikomu upřít čtenářský zážitek z četby), události z mládí v ní však vstupují do nové roviny, jakoby jiné dimenze, přičemž zarážejí svou bezprostřednou obyčejností.

Vědomí konce je nadprůměrný román, jehož kvalita stojí na výborné (ač na první pohled obyčejné) zápletce, skvěle zvládnutých dialozích a velmi vkusně vybudované depresi. Síla románu roste se zamyšlením se nad vlastním životem a jeho směřováním. Knihu se rozhodně oplatí přečíst vícekrát, hodnota výpovědi obyčejného lidského života je ohromná a Barnesův román nabízí více poloh, než by se na první začtení mohlo zdát. Žijeme své životy a všechny nás čeká konec. A tam někde před cílovou páskou (která rozhodně není nijak velkolepá, spíše ušpiněná a zaprášená, řekl bych) ten konec začíná. V cíli málokdo tleská, většina pláče. A já nevím, jestli se toho chci dočkat. To je síla Barnesova románu.

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(19. července 2012 - 22. července 2012)
Hodnocení: 90%

15.07.2012

Výborná, úsporně psaná kniha, která nutí k dalším čtením. V závěru si snad nelze nepoložit otázku: četla jsem dost pozorně? Nevodil mě autor (respektive vypravěč) celou dobu za nos?

02.07.2012

Pořád se nemůžu vyrovnat s tím názvem, 90% je vyprávění příběhu a zbytek, nebo snad ještě míň, filozofické rozjímání. Neurazil bych se, kdyby toho bylo víc:) Kniha mě bavila a "šetřil" jsem si čtení na další den, abych to nesfouknul moc rychle;)